Když slunce zhaslo, svět obklopila tma, ulice spolkl chaos jako jednohubku, ale především se krajinou neslo ticho. Ohlušující ticho, jako v hrobě.

To ale předbíhám. Tato katastrofa byla poslední v řadě, co se týče předešlých dnů. Živly se na nás domluvily a to doslovně.

Jeden den přišly obrovské deště, jež neměly ustání. Dešťové kapky padaly ve dne v noci, hladiny jezer, řek, potoků i moří a oceánů se rychle zvedaly. Ve zprávách nedávaly téměř nic jiného než upozornění na blížící se povodně. Celý svět byl zahlcený vodou, jež povětšinou spíše chyběla. Voda s sebou ke dnu vzala ne jedno vozidlo, dům, nábytek či domácího mazlíčka, zatímco zde řádila po několik dnů.

Problémy s vodou, deštěm a mraky se zdály jako nic, když přišla na řadu zemětřesení. Vědci už nevěděli, kde je předpokládat, protože všechny dosud známé metody selhávaly. Několik stanic se dokonce i zhroutilo, přístroje se zničily a vše šlo do bahnitých kaluží a propastí ve městech.

Když náš dům voda nevytopila ani neskolilo zemětřesení, těžká zkouška nastala u tornád. Jenže teď se ani nám nepoštěstilo. Vítr nám vzal střechu, auto a mojí oblíbenou školní tělocvičnu se školním areálem. Ukázalo se, že je jedno, kde bydlíte. V údolí blízko vody - potopa. Na kopci blízko skal - zasypání a zemětřesení. Na planině - tornáda.

Zkáza pohltila celý svět ještě před katastrofálním vyhořením slunce.

Světelné erupce se z pouští přesunuly do celé Afriky, kde nadělaly pořádnou neplechu. Dráty, připojení na Wi-Fi a další ,,životně" důležité věci pro každého teenagera najednou nebyly. Přežívali jsme za normálních dnů na brambůrkách, protože nám chutnali, ale teď jsme je jedli běžně, protože se jedlo, co dům dal. Obchody fungovaly jen někde a někdy, spousta jich byla zničená. Vlastně člověk mohl být rád, že se vůbec dostal na ulici.

Zátarasy suti už nikdo neuklízel, jelikož to bylo zbytečné plýtvání silami, pro než se dalo najít daleko lepší využití.

Když slunce zhaslo, seděla jsem v obývacím pokoji na pohovce a četla jeden ze svých oblíbených románů od Agathy Christie. Rodiče se vydali na nákup, kde chtěli koupit nějaké zásoby na další krušné dny, pokud se na ně dostane řada. Už teď totiž naše čtvrt byla dost odříznutá od civilizace.

Žárovka na stropu do patra zablikala, než zůstala rozsvícená. Slunce zahalil mrak a já dál četla o vraždách, detektivech a márnicích, kde uchovávali mrtvoly.  Jenže on to nebyl žádný mrak. Venku se začalo smrákat, televize se sama od sebe zapnula. Vyděšeně jsem se podívala na starší sestru, která seděla vedle mě a také si četla.

Zprávy ze světa nehlásily nic příjemného. Další fatální následky přírodních živlů se neustále opakovaly.

Jak se plazmová obrazovka sama zapla, tak se také vypla. Spolu s televizí si dovolenou vzalo veškeré osvětlení. Lustr nad námi zhasl, venku nastala tma.

Bylo teprve půl druhé odpoledne, když tma pohltila celý svět. Nastal čas na opravdovou paniku.

Svět se řítil vstříct zkáze, chaosu a řádu přírody, jež toto vše zosnovovala, aby se zbavila lidského druhu. Ničili jsme přírodu, káceli jsme lesy z rozmaru a ona nám to jen teď vracela. I s úroky.