Narodit se bohovi, je sama o sobě čest i velké břímě. Ale být dívkou, navíc natolik krásnou dívkou, že po vás zatouží i jiní bohové, je nebezpečné. Zvlášť, pokud nechcete skončit proměnění v ropuchu, kus kamene nebo jako se stalo mně, že jsem skončila s hady na hlavě.

Při pohledu na mě druzí zkameněli, mladíci a bojovníci se za mnou přestali otáčet, ale naopak ohánět ostřími svých mečů.

Tolik jich zkamenělo, že to ani na prstech obou rukou nedokážu spočítat. Mnoho žen s nimi, jen když přišli navštívit studené sochy svých milých. Hotová výstava uměleckých děl, meče se zlatými rukojeťmi se povalovaly kolem mého paláce vytesaného z mramorového kamene a nehybných soch.

Zhatila jsem nejeden milostný život. Utrpení, jež jsem při každém zkamenění cítila, tak o tom se v žádném eposu nepíše. Jen to, že jsem vedla krátký milostný románek se samotným králem moří, Poseidónem, o tom se ví moc dobře. Bolest, smutek a samota, na ty jejich autoři zcela zapomněli. Přála jsem si jen jedno, aby to věčné trápení už skončilo.

Jako milenka mnoha mužů, kdysi pouhá smrtelnice, stala se ze mne ďáblice, milostná oběť v několika literárních dílech samotného Neptuna, proměněna na zrůdu bohyní Minervou, nic z toho jsem si nezasloužila, ne podle mých měřítek spravedlnosti.

Smrtelníci stejně jako já hřešili, ale je nikdo neproměnil, neznetvořil ani jeho krásu neodepřel.

Onen vytoužený odpočinek mi dopřál až mladý Perseus. Dluh za osvobození z ubíjející samoty mu nikdy nebudu schopná splatit.

Poté co mi díky své lsti sťal mečem hlavu, jsem se dočkala odpočinku. Dokázala jsem se vyhnout soudu v podzemí u samotného Hádese. Nevařila jsem se nikde v pekle, ani nepopíjela víno na bílém obláčku. Propadla jsem se do nekončící temnoty.

Z počátku byla děsivá, přesto tak důvěrná a bezpečná. Lákala mě k sobě. Obestoupila mě žádoucí svoboda, po které hodně lidí tak moc baží. Můžeme okusit její opojení, ale už se nikdy nevrátíte na Zemi, alespoň ne bez jejího svolení.

Temnota má svá pravidla, svůj vlastní svět, jež není radno pokoušet. Největší tma je před východem slunce, ale tady slunce nikdy nevychází, pouze fialový měsíc s tmavě modrými odlesky. Svou září zaleje tmavou krajinu – zubaté hory, údolí pod strmými svahy, nachově rudé řeky z prolité krve v lidském světě. Temné kraje, nestvůry, ale především bájná a mystická stvoření jako já vystoupí z temnoty, aby se pokochali výhledem na svobodu a temnotu.

Oběť za objevování všech zdejších zákoutí za to stojí, ale není radno sem pouštět turisty, protože i my mrtví chceme mít určitý mír a klid.

Po dlouhém mučení se ze mě stala hvězda, kterou ale téměř všichni znají po té temné stránce. Ani mi to už po tolika staletích nevadí. Nalezla jsem přátelé, respektive zbloudilé duše mrtvých v této jiné dimenzi, kteří nemůžou pod mým pohledem zkamenět.

Každý dostojíme svého klidu. Já ho po dlouhé době našla. Bloudit bezhlavě vesmírem, odlišnými prostory mezi temnotou a světlem je zábavné.

Náš svět se nerozděluje na dobré a špatné lidi. Nejsou jen démoni a andělé. Existují také smrtelníci, zvířata a bájné bytosti z legend.

Moudrost, chaos, láska, nenávist, síla, slabost, bohatství, chudoba, oheň, voda, země, vzduch. Každý si v sobě neseme od každého trochu. Jsme míšenci, smrtelníci. Je jen na nás,  jež ze dvou protikladů u nás vyhraje konečnou válku, převezme opratě splašeného koně, usměrníme ho a jeho majitel se tak vyhne smrti, které se tak moc lidé bojí.

Neznámo je nebezpečné. Kdo to kdy vymyslel? Jaká rovnice vám dává toto řešení? Smrt má různé podoby, píše příběh každého z nás. Ten můj je vyobrazen na zčernalém pergamenu, napsaný mou vlastní krví.

Každý z nás si určujeme dobu smrti. Kdybych nebojovala a nebránila se mládencům, kteří mě chtěli pro svou slávu zabít, dočkala bych se posmrtného života mnohem dříve.

Ptáte se, kdo doopravdy jsem? Dříve jsem byla známá pod jménem Medúsa. Lid v této říši mě ale znají jako Tenebrae.

Nejsem ani démon, ani anděl. Jen dívka, která byla kdysi krásná, stala se z ní šeredka, přesto ale dál žila, dočkala se svého osvobození, slávy, ale i propuštění ze spárů bohyně, a teď můžu být zase krásná.

Nové jméno je pro mne mnohem výstižnější, než to předchozí. Tenebrae nebo chcete-li raději Tma, se mi líbí mnohem víc. Světlo v této říši nenaleznete, avšak kostlivci na vás z mahagonové skříně mohou vypadnout, když si nebudete vážit cenných věcí.

Krása není vše, přesto málo kdy najdete lidi, jež by se tímto „pravidlem“ neřídili. Vnitřní krásu musí každý najít sám. Někdo říká, že z výšin a hřbetu pegase nelze seskočit a nepřelámat si všechny kosti v těle. Jedině blázen najde řešení, jak to vymyslet, uskutečnit a přežít.

Pouze přeživší dostanou svého cíle. Já se předčasně vzdala, to ale neznamená, že jsem se svého přání nedočkala.