Vždycky to byl jen sen.
Tmavé vlasy na jeho zátylku už jsou trochu moc dlouhé. Příjemně laděný tón hlasu dál brousí do problematiky skalárního součinu vektorů a jejich kolmosti. Dělám si naděje, že se v látce konečně někam posuneme, a dělám si naděje, že v tom budu dobrá a budu moct házet důvtipné otázky a trefné komentáře, nad jejichž brilantností se všichni budou muset pozastavit. Už mi buší srdce, jak si to představuji.
To není dobré, měla bych si připomenout, že bych neměla být exhibionistická a že bych se měla soustředit ne na tón hlasu, ale spíše na to, co říká. A tak se usadím pohodlněji ve své lavici v 5. řadě u okna a samozřejmě, místo z okna se teď dívám přímo tam, kam mám.
Když se otočí od tabule, to křídou napsal podnadpis, jak jinak, položí křídu na kraj katedry. Má hypotéza ohledně jeho odmlky po každém zveřejnění dalšího tématu či jeho podkapitol obsahuje větu: Má strach.
Ano, určitě má strach, že zklame. Že nebude schopen osvětlit nám, svým drahým studentům, nové pojmy a celkově, mechanismus nově braného učiva. Strach, že pohoří. Strach, že se mu vysmějí. Strach.
Ale ne, drahý pane učiteli, nebojte se ničeho. Já budu držet s vámi a bránit vás do posledního dechu.
Chudáček. Kdyby alespoň jeho pohled nepůsobil tak úpěnlivě. Kdyby se tak stydlivě na těch pár sekund nezadíval do země. Kdyby mi hned potom prosebně nepohleděl do očí.
Dívám se do těch jeho černých a jasně mu tím říkám: Budete v pořádku.
Takový mladý muž. To ho matka a život ještě nenaučily odvaze a pokoře? Zachvacuje mě hněv vůči těmto dvěma, ženě a věci. Život je jen věc, můžete si s ní hrát, tak nic nenamítejte. Vím, se ženou také, ale žena je stejně nakonec jen žena.
Po tom pohledu, který jsem si užila na max, neboť mi byl značnou satisfakcí stejně jako kterékoliv momenty, kdy u mě lidé, ženy a věci hledají útěchu, se podíval na své křehké pravé zápěstí nesoucí hodinky. Ano, správně, váš čas je o 3 minuty pozdě, tudíž je 10:25. Zbývá 20 minut do konce hodiny.
Zas píše. Jednoduché vystihnutí předchozího náčrtku.

,,Kjut," zašeptám si jen tak pro sebe.
,,Platí pro vektor u rovná se u1, u2 a vektor v rovná se v1 a v2. Klidně si to napište obecně, a to jako vektor a rovná se a s dolním indexem x a a s dolním indexem ypsilon a b vektor je daný bx, by."
,,Jak užitečné..." dál si šeptám sama pro sebe a je mi jedno, že mě trochu slyší spolužáci, kteří jsou na to beztak nejspíš zvyklí. Nakonec, svých problémů mají momentálně dost.
,,Pane učiteli? Kde jste vzal to dole?"
,,Ve jmenovateli máte součin velikostí vektorů. Tomu, že se jedná o velikosti, by vám měla napovědět absolutní hodnota. Jmenovatel výrazu úplně vpravo je rozepsaný. To byste už měli vědět a znát."
Tazatel si začne něco zběsile zapisovat vedle zvýrazňovačem orámovaného vzorce, při tom trochu funí. Hufu.
Výraz mé jinak ignorantské spolužačky diagonálně nalevo ode mne se změní v úšklebek, který je jen reakcí na další z divů světa, cosinus α.
,,Úhel vektorů může být narozdíl od úhlu mezi přímkami až do 180 stupňů."
,,Proč?" ozve se další otázka stejného člověka.
,,Protože proto," šepty šepty.
,,Zkus si to nakreslit, Adame, mělo by ti to z toho vyplynout." Bezmezná trpělivost.
Adam kreslí a je překvapen, dává to smysl.
,,Tss." Jsem znuděná. Ještě jsou tu tři takoví jako já. Ale já s nimi nic nemám. Ať jdou domů, když jsou tak dokonalí. Začínají mě bolet záda. Už by mohlo zvonit.
Učitel si sundá brýle a promne si kořen nosu.
Mrknu. A najednou jsem v lese a on je čaroděj.
To jsem zase usnula, když jsem sbírala bylinky? Posadím se a podívám se do proutěného košíku místo na čaroděje, pak na seznam, co vytáhnu z kapsy.

Vřískovous ruměný
Stínice stíněnka
Malomezka krutivá (zelená odrůda)
Plačtiva popínavá
Plačtiva dálná
Heřmánek
Kořen od stromu (mladý strom)

Vypadá to, že mám v plánu léčit někoho z letňočasové smutnoty, nebo prostě jen vysokou horečku. V košíku se mi vyjímají první tři rostlinky a ten poslední. Na všech se krásně třpytí rosa, jsem celá uhranutá, málem bych zapomněla na toho čaroděje.
,,Bavere Igonie Amando Nedrhavá, přišel jsem tě žádat o pomoc." Přešlápne ve svých černých vysokých šněrovacích botách.
,,Ale ale, vypadá to, že mě znáte. A vy jste?" Vlastně mě moc nezajímá sám o sobě, ale spíš jako někdo, kdo byl mým učitelem matematiky ve snu. Nakonec myslím, že jsem ho milovala. Tenhle je nezdvořák, tyká mi a ani se sám nepředstavil, k tomu se netváří zrovna jako kopec srandy. Ale jakoby na tom nakonec záleželo v tomhle světě...
,,Promiňte. Jmenuji se Kaven Immoris a jsem z Polí." Hlas má trochu napjatý a tichý, ale příjemný stejně jako pan učitel, jen níže posazený. Obočí pěkného tvaru, husté, zkroutí se mu při zamračení.
,,Netvařte se tak mrzutě, pomáhám jen lidem s nadějí. Pokud nevěříte, že nějakou máte, není vám pomoci. Já vás o ničem přesvědčovat nebudu."
Po mých slovech se zamračí ještě více. Vypadá vážně vytočeně a smutně. Celkem bezmoc. Zatne levou pěst.
,,Jak vám tedy mohu pomoci?" Povzdychnu si, protože potřebuji upustit páru spolu s trochou své hrdosti.
,,Má žena je nemocná."
,,Jak?"
,,To nevím. To právě nikdo neví. Proto jsem tady."
Aha, tak proto. Má sláva zřejmě narostla. Kéž bych mohla zůstat ve skrytu tohohle liduprázdného lesa.
,,A vy si tedy myslíte, že já vám mohu být nápomocná?"
Odpovědí mi je ticho. Zřejmě je to něco evidentního. Jo, je.
,,Pojďte se mnou." Beru ho za ruku, do druhé koš.
Nechá se vést celkem bez defence do mého obydlí, v jeho stisku není téměř žádná síla. Cítím, že v něm neproudí skoro žádná magie, jakoby byl nějak zablokovaný. Nemocný mi momentálně přijde spíš on. Nedokázal by kouzlem ani osladit čaj, který momentálně zalévám již trochu chladnější vodou.
Sedí na jedné z mé sbírky divných židlí jako hromádka neštěstí. Hrnek před něj pokládám na stůl, při tom si sama sedám a upíjím. V hlavě mi hraje soundtrack z Matrixu.
Prohlížím si ho a snažím se odhalit ten příběh. Z polí? Tak kde má stéblo za kloboukem? Tedy spíš kšiltovkou. Vlasy mu padají do očí, ostře řezaná čelist se třese spolu s rameny. Vypadá to, že moc nemůže dýchat.
,,Napijte se, hned vám bude líp," směle dále užívám imperativu a konstatování.
Nevypadá to, že mi věří, ale asi má pocit, že se stejně nemůže cítit hůř, pozvedá tedy číši a usrkává. Kapka nápoje mu steče na bradu a skápne na stůl. Než dopadne, kruhy pod jeho očima trochu vyblednou a křeč v obličeji rázem ustoupí. Zavře víčka a do hrdla si nalije i zbytek, to mu po bradě a na stůl steče víc než jedna další kapka. Zhluboka se nadechne.
,,Měl byste něco sníst..." Podstrkuji mu právě dopečené (zázrak? - ne, kouzlo!) sušenky. Asi vteřinu se na ně dívá a pak je odsune. Nemůže přeci jíst, když má nemocnou ženu, zasranej masochista.
,,Tak povídejte, Kavene," pobízím ho.
Potřese hlavou a začne vyprávět.
,,Začalo to minulý měsíc. Ztratila se. Nejdřív jsem myslel, že se jen zas ztratila na své cestě od studny, ale když jsem se po ní šel podívat, nebyla k nalezení. Požádal jsem známé o pomoc. Do rána jsme ji hledali já, Sarovex, jestli ho znáte, protože on vás ano, koneckonců, díky němu jsem tu, její rodiče a bratr."
,,Sarovexe ještě znám." Vlastně jsme spolu chodili tak před 300 lety, ale to doufám zůstane navždy tajemstvím a v minulosti.
,,Když jsme pak diskutovali nad další strategií, někdo zabušil na dveře. Znáte to, takové to naléhavé buch buch. Lekla byste se jako my všichni. Sarovex šel otevřít. Byl to jeden z říčních lidí. Ptal se, jestli je doma pan Immoris. Samozřejmě jsem tam hned šel, že to jsem já. Vyšlo najevo, že Adna, tak se moje žena jmenuje, je v řece. Tak jsme šli k řece."
,,Jak v řece?" Jakože se koupe, nebo je mrtvá, nebo co?
,,V řece spala. A ještě pořád spí. Nevíme, jak ji odtamtud dostat. Nejde probudit. Už začíná hnít. Chápete? Zaživa. Ani o tom neví, tedy alespoň doufám. Bože..." Obličej skryje do dlaní. Má ta stejná křehká zápěstí. Husí kuži odkrývají jeho vyhrnuté rukávy od termotrika, které má pod tmavou mikinou s kapucou.
,,Jen o tom mluvím, a už se cítím špatně, že nejsem u ní. Nevím, co se každou vteřinu může stát. Nevím proč. Nikdy jsem nic podobného neviděl, to po světě chodím už dost dlouho."
Velmi zajímavé. Jen pokývám hlavu a zvednu se ze židle. Do batohu značky The Northface, který zázračně najdu někde v bordelu všude na zemi, naházím několik zkumavek s hydratovaným obsahem, dva šutry, deku a termosku s čajem. Přes šaty stylu bylinkářka z povolání přehodím větrovku. Podle Norů má být v noci trochu frišno. Zřejmě nám cesta zabere většinu noci, i když pojedeme na koštěti, takže proto. Kaven sleduje, jak pobíhám po místnosti. Ještě napíšu vzkaz pro moji kočku Barururu na kus papíru a nechám ho na stole.
,,Kavene, jedeme. Jednou jste čaroděj, tak nemusíte jezdit autobusem." Ano, chápu, že neměl dost energie na teleportaci, ale nechat si na krku viset pouzdro s týdenní jízdenkou po Evropě jako autista je trochu moc. Podávám mu solidní koště, které by mu mohlo sednout. Sama si sedám na tyč od vysavače, můj favorit.
Obloha jde z rudé to černé. To jsou červené mraky na západě a noční obloha na východě. Je to dost aesthetic.
Koště, na kterém se veze Kaven jsem spárovala s mým prostředkem dopravy, takže se nemusí o nic starat. S pomocí polohy GPS, vteřinových satelitních snímků a paměti směřuji náš let k Polím.
Cestou se dozvídám více podrobností. Kaven se s Adnou potkal krátce poté, co přišel do Polí. V té době si myslel, že další etapu života zasvětí studiu tamních hromových staveb, a právě v souvislosti s nimi na Adnu narazil, Adna Eyan je totiž průlomová architektka v tomto oboru. Vzali se o rok později. To se stalo před 4 roky. Jejich láska je ještě mladá. Adna je člověk a přeje si tak zůstat. Kaven stále doufá, že ji přesvědčí, aby ji mohl odsmrtelnit. Teď však bude rád, když jen přežije tento incident. Před tím, než se ztratila a našli ji spát v řece, prý měla špatné spaní. Noc co noc ji nacházel, jak se z terasy dívá na hvězdné nebe. Její oči byly vždy uslzené, ale klidné, když si ho všimla a přišla mu do náruče. Snažil se ji podpořit a podržet, ale nevěděl, co se to děje. Na jeho otázky mu odpovídala jen tichem nebo větou: ,,Drž mě pevněji." To pak usnula a dalšího dne mimo trochu strhané rysy působila normálně. Ani s prací a osobním životem neměla problémy. Kaven měl za to, že je to jen období a že až přijde čas, vše se vysvětlí a spraví, nebo že mu Adna dovolí jí pomoct. Ale asi o dva týdny později se to stalo. Od té doby je na dně řeky, leží klidně, bez pohnutí, normálně dýchá, což je samozřejmě nepochopitelné. Dá se jí normálně dotknout, ale nejde vytáhnout na hladinu. Je příšerně těžká. Nic nejsou platná kouzla ani technika. Stále je u ní někdo, hlídají ji. Je to nevysvětlitelná situace. Když se pokusili vysušit řeku, všichni přítomní náhle padli do bezvědomí, dva se málem utopili, naštěstí je ale řeka vyplavila hned kousek dál na břeh. Když se kolem jejího těla snažili vytvořit vzduchovou bublinu, pokaždé hned praskla. Bylo to ničemu. Ani do ní nedosáhne žádné zaklínadlo, také nejde připojit na přístroje pro sledování stavu a podporu životních funkcí. Tělesná teplota se zdá být trošku nižší, ale konstantní. Okolo 35,3 °C.
A tak se jí alespoň snaží pomazávat mastěmi pro zachování hmoty. Účinek to docela má, jinak by přeci pod vodou nevydržela již téměř měsíc s jakž takž celistvou pokožkou. I tak je to ale čímdál horší. Navíc ji čímdál častěji připlouvají okusovat ryby.
Každé tři hodiny dělám přestávku na čurání. U Marienquelle v Sächsische Schweiz doplňuji svou termosku vodou. Je to dobrá voda. Její chlad a mír uklidňuje můj jízdou rozjitřený žaludek. Kaven už zase vypadá, že se každou chvíli zhroutí, ale kdykoliv si všimne, že se na něj dívám, nahodí nuceně vděčný úsměv. Je to fakt bolest. Nabízím mu Orbitku s příchutí spearmint. Nepřijme s tím, že žvýká jen Airwaves. Jeho smůla, pokud usne, spadne a umře. Beru si druhou i za něj.
Ve 2:23 prolétáme nad městem Zielona Góra, kurz upravuji trochu na sever. Po dalších hodinách letu se v dáli objeví moře. Dlouho jsem neviděla moře, napadá mě, ale víc než tuhle myšlenku mu nevěnuji. Už se blížíme, a proto se soustředím na to, že se blížíme, protože to znamená, že budu muset řešit opravdu nezvyklou situaci. Ale ještě před tím, než ji začnu řešit, si potřebuju něco píchnout nebo si dát kofein. Oči mi dřou o víčka. Za jízdy si batoh přehodím na břicho a z největší kapsy vyhrabu zkumavku s bílým práškem. Stačí trocha. Nabízím Kavenovi, přijímá.
Krajina pod námi je čím dál více přístupna našim zrakům, neboť temnota noci se trhá. Přichází jemně narůžovělé slabé světlo, které obarvuje cáry mlhy.
V půl šesté ráno přilétáme k vesnici u řeky, je to spíše takové uskupení pár domků a stodol. Právě ona řeka opisuje hranici Polí a okresu Kvotz, vesnice nesoucí jméno Gröd, naše destinace, leží na břehu Polí.
To, co máme před sebou, působí tiše, téměř mrtvě. Žádné hlasy ani psí štěkot, jen vlak někde v dáli třením o koleje způsobuje typický ryk. Slunce je teď tak zpola skryto za horizontem, slabě prosvicuje hustý aerosol.
Přistaneme kousek před červeným roubeným domem, vedle něhož stojí trochu zrezlá a růžemi porostlá maringotka.
Za skly oken domku tlumeně poblikává světlo svíce, zřejmě. Kaven chvíli naslouchá a pak se na mne otočí.
,,Mohla bys tu prosím chvíli počkat?" Šeptá, jakoby nechtěl narušit ranní ticho, i když se stejně zdá být jen iluzí. Ba něco tu až nehraje, napovídá mi instinkt. Kývnu na znamení, popruh batohu stisknu pevněji stejně jako trubici vysavače.
Kaven své koště opatrně opře o zeď vedle dveří, dotkne se kování a koule se rázem změní na kliku, o pár stupňů ji stiskne dolů a dveře se s klapnutím pootevřou. Kaven pomalu vejde dovnitř.
Existuje jen pár věcí, co mě dokáží vytrhnout z mého pravděpodobně reálného stavu klidu mysli, avšak nyní mi srdce buší jak o závod. Mám opravdu špatný pocit, ve vzduchu je cítit něco zvráceného. Jak přemýšlím nad různými scénáři toho, co bude následovat, zvedne se poryv chladného větru. Slyším zevnitř Kavenovy kroky a pak ten tlumený hlas, který k mým uším nebyl přiveden celé dekády.
,,Kavene? Už jsi zpět? Trvalo ti to celé věky." Sarovexův podivně napjatý hlas se asi snaží znít úlevně, ale moc to tak nepůsobí. Sarovex byl vždy špatný lhář.
,,Kde jsou všichni?" Kaven zní nejistě, dokonce špetka strachu se mu do té otázky vloudila. Ani nedutám. Následuje delší než dlouhá odmlka.
,,Jsou u řeky. Pozdě v noci se to celé zhoršilo. Tak kde ji máš?"
,,Zhoršilo? Co tím myslíš?"
,,Řeka zamrzla."
,,Jak zamrzla? Co to má znamenat?" Kaven postupně propadá beznaději. Jeden z těch dvou si nejspíš sedne, protože po zemi zavrže nějaký kus nábytku. Mlčení. Bouchnutí do stolu.
,,Co to sakra má znamenat, Sarovexi? Odpověz mi." Ale odpověď nepřichází.
,,Proč?" křičí otázku, jakoby by už se dostal na svůj limit.
,,Kavene, sakra na mě neřvi! Běž se podívat sám, když tě to tak zajímá."
Kaven naštvaně vyjde z domu, hrubě mě chytí za ruku, ani se na mne nepodívá. Upustím svou luxovací součástku.
,,Jdeme k řece."
,,To mi ani nemusíš říkat. Slyšela jsem vše."
Kaven zařezaně mlčí. Když po cestě, během níž mě konečně pustí, dojdeme k lesu, už je slyšet voda. Kaven zastaví a chvíli se dívá do lesa. Pak se nadechne a obrátí se na mě. Oči skelné, šlachy na krku napjaté, ale už je klidnější než asi před 10 minutami.
,,Omlouvám se." Řekne velmi tiše s očima upřenýma do země.
,,Kavene, nebojte. Až tam dojdeme, prostě poznáme situaci a to, co se s tím dá dělat."
,,Já prostě nechápu, proč mi Sarovex nebyl schopný normálně popsat situaci. Většinou jde rovnou k věci. Ale teď. Kdybys ho viděla, byl celý bledý. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky."
,,Něco tu nehraje, to je jasné. Ale už pojďte. Neztrácejme čas."
Kaven souhlasně přikývne. Pokračujeme lesem, najednou se před námi otevře prostranství se zlatými klasy a černá skála. Na tu skálu vyjdeme, není to tak nesnadné, jak se zprvu zdálo. Kaven mi v závěru výstupu nabídne ruku a pomůže mi na obzvlášť vysoký kámen.
Jsem trochu zadýchaná, ale hned hodnotím situaci, to, co vidím aspoň. Pod námi se v ranním slunci blyští řeka, a to dobrých dvacet metrů pod námi. Přímo v úseku, nad nímž stojíme, je voda nehybná, zamrzlá, může to být takových padesát metrů dlouhý kus. Nad ním přitéká voda, ta se tříští o ledovou zábranu a přetéká přes ni, dole zas pokračuje po tom, co setrvačností chvíli spadá vzduchem dolů. Takový nevšední vodopád.
Kaven na to hledí dost nevěřícně, pak se na mě podívá a pokývne napravo. Všimnu si tam úzké cesty, která vede dolů po úbočí. Tento úsek sejdeme dost rychle. Kdyby to bylo na mě, radši jdu pomalu a opatrně, možná i využiji přítomného ferratového lana, ale Kaven se zdá být nedočkavý a nervózní, jednou málem uklouzne.
Dole je menší kamenná deska, na které teď stojíme. Nikde nikdo. Až na ni tedy. V ledové mase je uvězněná ženská postava. Její bílé nahé tělo jakoby zářilo v hlubině. Pod některými úhly pohledu se mi ztrácí z dohledu, protože mě v odrazu od povrchu ledu oslňuje slunce.
Kaven stojí jako přikovaný. Opatrně zkusím led nohou, zdá se být pevný, budu mu věřit. Podrážky mých bot mají hluboký vzor, tudíž pro mě není zas tak těžké neuklouznout. Pomalu mířím nad tělo nebohé Adny, na boty mi naráží přívaly vody, ty se hrnou přes špičky. Když se dostanu tak na polovinu cesty k ní, Kaven zavolá: ,,Počkej."
Ohlédnu se na něj, ruku má pozdvihnutou mým směrem, od úst mu jde pára. Vykročí směrem ke mě, vůbec nedává pozor na cestu, skoro běží. Když se ke mě dostane, chytí se mé bundy a pokýve hlavou. Pokračujeme. Drží se vážně pevně. Často můj oděv opravdu slouží jako záchranný prvek, to mám pocit, že ze mne bude servána. Už takhle mi klouže z ramena a suché zipy naříkají.
Mezi vratkými kroky poznamenám něco typu: ,,Jsme tu sami. Neměli tu být i ostatní?" To už ale dojdeme k Adně. Kaven klesne na kolena a položí ruce na hladký, studený povrch pokrytý tekoucími proudy, vlasy mu trochu spadnou do obličeje, jak se na ní dlouze dívá. Trhaně se nadechne a pozdvihne hlavu ke mně. Nakloním se a položím mu ruku na rameno. Dřepnu si a fouknu proti proudu. Kolem nás se utvoří v zásadě suché místo s okrouhlou hranicí o průměru pár stop.
Dívám se do jeho tmavých očí a pak dolů. Adny nebohé tělo je bledé, na mnoha místech se kůže odchlipuje a ukazuje nafialovělé maso. Oční víčka má protkaná tmavými žilkami, odkrývají pootevřené oči s hustými řasami, pod nimiž se rýsují tmavé kruhy. Na hrudníku jí vyhlíží četné podlitiny. Je vidět, jak mělce dýchá, i když to nedává smysl. Prsa se jí s každým nádechem zevnitř nalepí těsněji k její ledové formě. Světlé vlasy zamrzlé v pohybu jí splývají kolem ramen.
Zdá se mi, že se ve mně něco láme. Je krásná. Vypadá a nevypadá, že spí. To, aby vypadala, je zřejmě jen pouhé přání, její skelné oči totiž vypovídají o opaku.
Kaven se pod mojí rukou třese.
A pak se to stane. Jak ji tak pozorujeme v tom křišťálovém vězení, její zornice se pohnou. Pomalu a unaveně. Jakmile se střetnou s pohledem Kavenovým, z Kavenovy tváře skápne slza. Při dopadu se roztříští.
V Adniných očích se zračí bolest, pokora a jakási předem prohraná snaha o útěchu.
,,Adno..." zašeptá. A já musím přemýšlet, ale srdce mi tluče jak kolibříkovi, buchá a brání mi v tom. Sundám si batoh ze zad a vytáhnu krabičku, z níž vyndám zelený složený list. Odtrhnu ho tak tři palce od okraje, vložím do úst a krabičku zase schovám. Po půl minutě téměř agresivního přežvykování se uklidním.
Kaven se na mě s jeho zmrzlýma rukama prosebně podívá, oči zarudlé. Kleknu si vedle něj a řeknu: ,,Když odtajeme led kolem ní a necháme vodu odtéct, dostaneme se k ní blíž."
,,Ale něco podobného jsme už dřív zkoušeli. Říkal jsem ti, že nám v tom něco zabránilo."
,,Vím. Ale víš, ono je to teď jiné. Necítím tu žádnou silnou magii a pochybuji, že je skrytá. Nejspíš s tím, jak to tu zamrzlo, zmizela. Zůstalo jen to, co jí brání umřít, a to, co nedovoluje vodě roztát." Mluvím rychle. Jak to říkám, sama tomu věřím a vypadá to, že Kaven také. Vypadá to ale také, že by uvěřil čemukoliv.
,,Vím, že nemáš dost sil udělat cokoliv sám, ale moc mi pomůže, když mi propůjčíš třeba i jen trochu své síly." Kaven kývne a otře si oči.
Položím dlaně na led a on položí ruce na mě. Začne to z něj do mě proudit. Hrozně slabě, ale sladce. Je to příjemný pocit.
,,Aiskarter." Řeknu tiše s dlaněmi přitisknutými na kru. Pod nimi se mi začne generovat teplo. Zvyšuji ho, protože s ledem se nic neděje. Jsem trpělivá. Stačí překlenout určitou teplotní hranici, do které protikouzlo působí. Jsem na 48 °C, zvyšuji i okolní tlak a to dost, aby to bylo aspoň k něčemu, protože snížení teploty o jeden stupeň odpovídá zvýšení tlaku o 135*105 Pascal. Je to nebezpečné a náročné, ale lepší než si opařit ruce. Teplota na 59,2 °C. Nic se neděje. Já jsem ale velmi trpělivá osoba. Když neporazím podmínky kouzla teplotou a tlakem, pak zbývá jen připočíst vytrvalost, která s ostatními faktory kouzlo jednoduše vyčerpá.
Jak dlouho vydržíme? Půl hodiny? 10 Minut? Nemohu se zabývat propočty, to jsem měla udělat předem. Teď se musím soustředit na to, na co mám, jinak to celé bude k ničemu. Rozhoduji tomu obětovat, kolik jen půjde. To úplně nemám ve zvyku, ale teď mi to přijde naprosto přirozené.
Po nevím ani jak dlouhé době ztrácím Kavena. Odpadá. Teď leží vedle mě zkroucený. Cítím jeho hlavu u svého stehna. Sama mám oči zavřené, protože se mi před nimi stejně černí, navíc se nechci dívat na Adnu, která má oči lesklé více než před chvílí. Leje ze mne pot, ale můj stav se prozatím nijak závratně nezhoršuje. Je to jen otázka vůle stejně, jako když jedete do kopce na kole...
A pak to konečně ucítím. Vlhko pod rukama. A pak mokro. Za chvíli už mám ruce v louži a za delší chvíli už klečím v louži. Kaven se probere, protože už se mu voda dostává k ústům a nosu a reflex toho, aby se neutopil, je dost silný. Díky bohu. Otevřu oči a periferně ho pozoruji.
Po chvilkovém zmatku si sundá kšiltovku a s její pomocí vyšplouchává vodu ven, aby odtekla pryč dolů. Je to docela efektivní. Vypadá to, že někde v sobě objevil nový zdroj energie.
,,Zvládneme to," procedím skrz zuby.
,,Ano," zvolá Kaven téměř šťastně.
Vím, že ještě nemáme vyhráno, protože tak 40 centimetrů hloubky zbývá, plus takových dalších 30, abychom její tělo mohli bezpečně vyjmout, když to půjde tedy. Na tom ale nezáleží. Obrním se proti demotivaci časem, za motivaci si určuji jasný cíl.
Jak odtává čím dál větší objem, Kaven vzdá svou aktivitu, která se nyní přestává zdá být efektivní a tudíž tak prioritní. Místo toho mi opět položí ruce na rameno. Jako první pociťuji, že je mi samotné trochu lépe, hned potom se mi jednodušeji dělá to, co dělám.
Čas. Čas. ČAS.
No a moje ruce se dotknou jejích prsou. To beru jako chvíli, kdy už je opravdu nutné odčerpat vodu. A tak konečně odlepím ruce. Jsou dost ztuhlé a křečovité, ale povede se mi s nimi z batohu vyhrabat jeden z mých kamenů. Dotknu se jím hladiny a vyhodím ho pryč. Za ním se zvedne i voda a stejně jako on nám zmizí z dohledu.
Teď musíme okolní vodu odtát opravdu opatrně, neboť i samotné její tělo nesmí být zahřáto příliš rychle. Přemýšlím. Po chvíli vytáhnu z batohu další předmět. Je to 70ml lahvička z broušeného skla, v ní světle zelená tekutina. Otevřu ji a trochu oleje si vyliji na prsty.
,,Takhle jí pomažeš každou osvobozenou část, dobře?" Lehce při tom Adně vmasírovávám roztok u levé klíční kosti. Kolem hlavy jsem ještě nechala led, kvůli tomu, aby se neutopila. Voda ještě před chvílí i nám dvěma vkleče sahala po brady. Kaven pozoruje, pak trochu roztřeseně bere lahvičku a napodobuje mě. Souhlasně se usměju.
Jeho prsty jsou opatrné a něžné. Její kůže je hotová katastrofa, ale poté, co dostane onu péči, se alespoň trochu zacelí a obnoví. Ne nijak moc, to ani není účel. Olej sám o sobě totiž vytvoří ochranný a regenerující film. Něco jako ionizované stříbro ve sprayi, akorát asi 200x účinnější. Můj vlastní recept. Asi bych na tom mohla vydělat majlant, ale co už.
Přikládám ruce k jejím pažím a zbavuji se pomalu vrstvy ledu, pak ale zjišťuji, že led kolem krku odtává víceméně sám. Vypadá to, že je to tím, jak blízko Kaven vydechuje horký vzduch. Že mě to nenapadlo dříve. Prostě ohřeji okolní vzduch o pár stupňů a nebudu působit lokálně. Když jsem prolomila kouzlo, už to bude snadné.
Z 13 °C jdu na 15 °C. A opravdu.
Z Kapsy vytáhnu kapesník a podám ho Kavenovi. Jemně jí ho pokládá na rty, oční víčka a tváře. Tak, aby nenarušil mrtvou kůži, kterou můžeme zachránit. Já mezitím pomazávám její tělo tam, kde už není voda. Kaven si sundá mikinu a přikryje ji s ní.
Teď už ohřívám vodu, ne vzduch. Voda, která ohřeje okolní led a ten se roztaje.
Sedíme v díře v ledu a čekáme. Kaven drží Adny drobnou ruku ve svých dlaních.
Dívám se na ně a píchá mě u srdce. Jsem šťastná i nešťastná, ale to není vše. Tyhle dva pocity cíleně upozaďuji větou "ještě nemáme vyhráno".
Adna je člověk. Kdo ví, jestli následky vůbec přežije. Kdo ví, jestli se nezblázní. No a tak i tak je naší povinností zjistit, co a proč se to vlastně stalo, aby se to už neopakovalo. Nebo tak něco. No ne. Teď se tím nebudu zaobývat. Jak jsem již zmínila, rozhodla jsem se tomu dát, kolik jen budu moct.
Existuje jen málo věcí, co mě rozhodí, ale přiznávám, že teď jsem rozhozená až až. A na smrt unavená. A to se zrovna nezlepší, když vzhlédnu a nahoře na stezce spatřím nezaměnitelnou postavu Sarovexe.
,,Kavene."
Kaven se pořád dívá na Adnu, tiskne její ruku a drží si ji u obličeje.
,,Kavene," řeknu hlasitěji, ,,Máme společnost."
Kaven se zmateně rozhlédne. Z mokrých konečků vlasů mu odpadne pár kapek. Pokývnu směrem nahoru. Kaven spatří objekt mého zájmu, teď už našeho.
,,Sarovex."
,,Ano."
Vodu ohřeju více, hned, jak je to možné, Kaven bere Adnu do náruče, já jí odřezávám prameny vlasů, které jsou ještě uvězněné v ledu. Adna se lehce usměje a čelo mu slabě přitiskne k ramenu.
,,Kavene."
Dost těžce, ale přeci jen rychle se vyškrábeme z jámy a co nejrychleji opouštíme řeku. Kaven mi vysvětluje, že na druhé straně se s pramenem dá vystoupat do soutěsky a dál do Polí, tam je prý vesnice. Je to jasná volba.
Při vstupu do soutěsky vytvářím bariéru. Je to velmi primitivní, ale vcelku účinné. Kóduji tak, jak spoléhám, že to Sarovexovi nebude sedět. Určitě nám nepřišel pomoct, určitě ne. Možná že to on stojí za tím vším. Nepřekvapilo by mne to.
Je tu tma a kameny jsou vlhké a kluzké. Snažíme se jít co nejrychleji, ale nejde to. Oba máme ztěžklá těla. Kaven vláčí Adnu. Já jsem téměř na dně svých sil. Na fyzické aktivitě se to projevuje více než kdekoliv jinde. Myslím, že každou chvíli omdlím. A pak uklouznu a omdlím.
,,Amando." Volá na mne Kaven jakoby zdáli, i když jeho siluetu rozeznávám hned nad sebou. Jak milé, že mě tu nenechal. V náručí pořád drží Adnu. Nemůže ji položit na zem, možná by se roztrhla.
,,Promiňte mi to." Sáhnu si zezadu na hlavu, třeští mě. Mé prsty se nečekaně zanoří do horké rány. Obrátím oči v sloup.
,,Sakra." zakleju. Ale to nic.
A najednou se začnou blížit kroky. Je to dutý zvuk s tisícemi ozvěn. Ozvěny o skály, o zem, v mojí hlavě.
Kaven si silněji tiskne Adnu k hrudi. Adně se s lupnutím natrhne kůže u lopatky. Po zádech jí steče krev až na jeho ruku. Kaven se lekne a stisk povolí. Sykne. Sama Adna ale zřejmě nic nezaznamená, její tělo je téměř kompletně umrtvené.
Kroky se blíží. Asi to vzdám.
,,Běžte."
,,Ne, my tě tu nenecháme."
,,Fakt. O mě se nebojte, Sarovex nemá důvod mi ublížit." Povzdychnu si trochu hlasitěji, než jsem zamýšlela.
,,Amando..."
Vrtím hlavou. Ale Kaven nevstává. Proč? To již uviděl Sarovexe a uznal, že mu neuteče.
,,Co to k čertu vyvádíte?"
,,Jak jsi to doháje prolomil?!"
,,Co bych neprolomil. Ty si myslíš, že si nepamatuju nic z té doby?" Sarovex s klidem dojde až k nám. Už ani nemám strach. Je mi to jedno.
,,Abychom si něco ujasnili. Nepřišel jsem jako váš nepřítel. Nikdy jsem jím nebyl." Sarovex zní dost podrážděně, ale ne tak moc, jako když Kavenovi řekl, "ať se jde podívat sám".
,,To vás nenapadlo, že jsem vám přišel pomoct?"
Jsem opravdu zmatená.
,,Cože?"
Sarovex mě chytne za ruku od krve a chytí se za čelo, jakobych vážně byla ztracený případ. To dělával často. Je to dost ponižující. Ale zkusme přemýšlet, copak mám nějaký přímý důkaz, že je Sarovex proti nám? Proti nim?
Ne, nemám. Tudíž ho teď obezřetně vyslechnu, pokud budu schopna alespoň trocha té obezřetnosti najít, protože stejně mi nic jiného nezbývá.
,,Dovol mi vysvětlit - dovolte mi vysvětlit - co se tu stalo."
,,Jen si posluž." Kaven se trochu uklidní, když sleduje moje chování. Navíc si asi také uvědomí, že proti Sarovexovi nic nemá. To bude to hlavní. Ale stejně to teď nedokážu moc dobře zhodnotit.
,,Ale nejdřív pojďte zpět. Musíme se postarat o Adnu a vám to nejspíš taky prospěje."
A zas je to tady. Ale vlastně to smysl dává. Tak proč ne.
Sarovex chce Kavenovi vzít Adnu, aby ji mohl nést, když je narozdíl od něj pln sil, ale Kaven to naprosto nekompromisně odmítá, tak Sarovex vezme mě. Je to strašně trapné, ale sama bych nejspíš neušla ani metr. Nenávidím ho. Nemám sílu vzdorovat. Musím na chvíli zabít svou hrdost. Je to těžké pro tak starou bytost jako jsem já.
Cestu nijak moc nevnímám. Jen nějaké ty otřesy. Mám vůbec batoh? Všimnu si černého popruhu na Sarovexově rameni. Celkem si oddychnu.
A tak se dostaneme do toho pěkného domku s maringotkou na zahradě. Probudím se právě, když někdo zapaluje dřevo v krbu. Polosedím v měkkém křesle. Sarovexova široká ramena se krčí před ohněm. Zvednu se a dojdu k němu.
Dřepnu si a nechám si rozostřit zrak pohledem na tiché plameny.
,,Něco bych potřebovala."
,,Hmm?" Jen tak zamručí.
Zvednu se a na náhodně nalezený papír z kapsy u kalhot píšu seznam. Podávám ho Sarovexovi. Sarovex se bez jediné poznámky zvedá a mizí dveřmi. Za chvilku je slyšet startování motoru a štěrk odlétávající od pneumatik.
Zaposlouchám se do okolních zvuků. Jen plameny a můj vlastní dech. Je to divné. Jsme vůbec ve vesnici? Vyhlédnu z okna, už je šero, v pár jiných domech, co jsou na dohled, se svítí.
Projdu místnosti. Není jich moc. Najdu koupelnu, kde si dám horkou sprchu, najdu své sušící se oblečení, najdu šedou noční košili na opěradle křesla, které mi umožnilo si odpočinout. Obléknu si ji. Je trochu větší, ale oversized oblečení jsou mé oblíbené kusy. Drobné perlovité knoflíčky si dopnu až ke krku. Vlasy si nechám rozcuchaně mokře rozpuštěné. Bosa dojdu posledním dřevěným dveřím na konci chodby. Je jasné, že tam jsou. Zaklepu, nic se neozývá.
Opatrně stisknu kliku a vejdu dovnitř. Spí spolu v obětí na posteli. Adny tělo špiní prostěradlo. Krev, odumřelé kusy kůže, vypadané vlasy. Jdu zpět do koupelny a vanu napustím vlažnou vodou. V kuchyni mezitím s pomocí pár bylinek ze svého úžasného batohu a varné konvice udělám odvar, kterým prosytím koupel. Když se promísí s navlažnělou vodou ve vaně, všechno se to zbarví do žluta.
Sarovex se tak akorát vrátí. Podá mi krabici plnou věcí, Pomůže mi Adnu přemístit do vany. Kaven spí jak zabitý.
Adnu omývám žlutou vodou. Uvolňuje se omamná vůně, překrývá hnilobný pach. Potom Adnu opláchnu teplejší vodou a celou ji opět pomažu olejem. Na určité části přikládám rozdrcené listí a obvazuji. Čistím rány. Někdy musím šít. Možná že si říkáte, že šít mrtvou kůži je k ničemu, ale to si neuvědomujete, že já nejsem jen bylinkářka a lékařka a kdoví co, ale taky trochu čarodějka.
Pak Sarovex Adnu uloží do nově převléknuté postele, z níž mimochodem Kaven zmizel.
Vezmu jeden z plastových kontejnerů s koloidním roztokem, který připevním k věšáku na kabáty. Pak z krabice vytáhnu celý transfúzní set a napojím Adnu. Zároveň jí odeberu krev.
Přikryji ji, pohladím ji po vlasech, které jsem po koupeli zapletla do copu a odejdu z pokoje.
Když přijdu do místnosti s krbem, ve kterém stále plápolá oheň, Kaven se zrovna protahuje v křesle, ve kterém jsem spala já.
,,Amando..."
,,Je ošetřená. Můžeš za ní, ale spí." Zkumavku s krví i s krabicí pokládám na stůl. Jdu se ohřát ke krbu. Bradu si opírám o kolena. Prsty si držím prsty u nohou. Pak mi na ramenou přistane šátek a v uších slovo ,,Děkuju." Kaven mizí do zadního pokoje.
Není to nijak zvláštní slovo. "Děkuju", "děkuji", "díky", "dík", "thanks", "dikes", "arigato". To jsem slyšela už mockrát. Ale asi nikdy jsem si to nevzala takhle k srdci. V tvářích se mi rozlije teplo a na rtech úsměv. Jsem moc ráda.
Sarovex si sedne vedle mě.
,,Nevím, kolik toho víš od Kavena, ale pokud ti řekl všechno, co moh', pak já musím říct, že to, co řekl, to všechno byla pravda.."
,,Byla?"
,,Je pravda."
,,Mhmm."
,,No. To, co ty nevíš, přichází až po jeho odchodu za tebou, a to přesně třetí den potom. Normálně jsme ji hlídali nastřídačku a tak, jako vždycky. No a když jsem hlídal já, voda začala zamrzat. Bylo to fakt děsivý. Ale takový čistý, jestli víš, jak to myslím..."
Nevím, jak to myslí, ale pokusím si to představovat tak, abych nakonec mohla uznat, že to vím.
,,Hned jsem dal vědět ostatním. Pokoušeli jsme se kontaktovat i Kavena, ale to nějak nevyšlo. Zkoušeli jsme to mockrát, ale nic. Fakt nic nedávalo smysl. Pak jsme se nějak domlouvali a hledali to, co jsme nemohli najít, protože to celý bylo totálně proti přírodě a celkově to nedávalo smysl. A pak jsme se nějak trhli. Asi jsem byl moc hrr do toho, abychom ji z toho co nejrychleji dostali, protože takhle jsme ji nemohli pomazávat, dělat měření a tak. A ona chladla a chladla, i když zůstávala naživu. A oni všichni už na to neměli nervy, jen její bratr byl na mojí straně. Kdybys ho viděla. Byl dost cílevědomej, ale možná to tak vypadalo jen ze zoufalosti. Nakonec to udělal ještě horší. A všichni odjeli. Prostě se sebrali. On se mi omluvil, ale to je všechno. Svoji drahou dceru a sestru nechali v ledu. Prostě na to neměli, na nějaký ty kouzla. Ale já se jim ani nedivim..."
,,Vážně?"
,,Vážně."
,,Proč bych ti to všechno takhle měla věřit?"
,,Proč ne?"
,,No třeba kvůli těm žvástům, co jsi Kavenovi řekl po příjezdu..."
,,Jo tohle. To ti vysvětlím. Byl jsem fakt mimo, jak mě v tom nechali. Cítil jsem se za to zodpovědný, protože se to stalo, když jsem hlídal já. A já mám nějaké ty zkušenosti, i když sám vyloženě takovými silami neoplývám. Ne?"
,,Jo."
,,Každopádně, přeci jen něco v sobě mám. Tak jsem se to pokusil použít, abych to dal dohromady, ale víš..."
,,Vím?"
,,Místo toho jsem ji probudil. A to bylo dost špatný. Byla celá mimo, nevím, co se jí honilo v hlavě, ale říkal jsem si, že dobře to dopadnout nemůže. Byl jsem s ní dost dlouhou dobu. Ale pak se ke mně dostala."
,,Co tím myslíš?"
,,Víš, jak jsem dřív slýchával ty hlasy?"
,,Jup."
,,Stejně tak jsem začal slyšet její hlas. Bylo to něco příšernýho."
,,Jak?"
,,Prosím, nenuť mě na to vzpomínat víc, než musím, i takhle mi to nedělá dobře..."
Nahlas vydechnu. Nastává odmlka. Ale pak Sarovex zas protne to plápolání.
,,Pak, no pak mi to prostě začlo lízt na mozek. Měl jsem pocit, že se zblázním. To bylo brzo ráno, jestě dřív, než jste přijeli. Byl jsem fakt total vyschýzovanej. Zrovna jsem na ni zkoušel mluvit, ale ona mi pořád v hlavě křičela, kde je Kaven, kde jsou všichni. Snažil jsem se jí to vysvětlit. Tedy jen to s Kavenem, ale vůbec mě neposlouchala. A pak už asi byla zase moc unavená nebo co. Měla takovej mrtvej pohled. Měl jsem pocit, že mi hrábne, navíc tam byla hrozná zima. Nevím proč, ale nedala se vydržet, a já něco vydržím." Zdůraznil to "něco".
,,Jojo. Máš recht. V tom muselo být něco víc."
,,Jednoduše bych řekl, že mě to něco odehnalo. Hned, jak jsem se dostal sem, vyčítal jsem si, že jsem ji opustil, ale zároveň z myšlenky na návrat mi bylo hrozně špatně. Měl jsem totální schýzu. Uplně jsem se klepal, to jsem ještě nezažil." Sarovex se otřese při té vzpomínce. Odtrhnu oči od ohně a upřu je na pouhý odraz ohně v Sarovexových temných očích. Až teď si všímám, že jsou hodně zarudlé a má pod nimi hrozné kruhy. Strhaná tvář pokračuje ve vyprávění.
,,Musel jsem počkat, až se trochu uklidním, ale místo toho jste přišli vy. Konečně. Akorát mi to ujelo a říkal jsem nějaký hlouposti. Připadal jsem si jako ne ve svým těle."
,,To je všechno?"
Sarovex se na mě podívá s výrazem "to není dost nebo co".
,,Dobře. Díky, žes mi to tak nějak vysvětlil."
,,To je moje povinnost, uvést věci na pravou míru."
Teď z něj opravdu necítím žádné lži ani přetvářku. A i tohle místo je mi mnohem příjemnější než ráno. Je možné, že i tady působilo něco divného, tak jsem ráda, že už nepůsobí.
,,Omlouvám se."
,,Za co?"
,,Že jsem tě podezírala."
,,Už je to dobrý. Já jen, víš, jsem rád, že to dobře dopadlo. Utíkali jste úplně zbytečně. Mohli jste skončit dost ošklivě. Je to, jako bychom tam byli všichni v pomatení smyslů, zdá se mi."
,,To jo."
A do ohně se přikládá a já je nakonec všechny miluji.
Kavena, Adnu i Sarovexe. Ať už se děje cokoliv, chci s nimi ještě chvíli být. Padá na mě trochu smutek. Teď už nechci nic řešit. A chci si odpočinout...
,,Teď nic neřeš. Trochu si odpočiň."
A i když smutek zůstává, je to hřejivý pocit.
Vždycky je to jen sen.