Blesky neúnavně křižovaly oblohu a hromy s královskou vytrvalostí rozeznívaly krajinu. Málem se zdálo, že se nebe zřítí na zem.

Kdo mohl, nevystrčil paty z domu. Přesto však ulice nebyly zcela opuštěné, neboť se jimi hnala jistá malá dívenka.

Utíkala.

Probíhala ulicemi, neviděla blesky, neslyšela hřmění.

Utíkala.

Minula dětské hřiště, proběhla stromobránou, vyhnula se rybníčku a vyskočila na lavičku.

„Věděla jsem, že tu budete."

„Vskutku?" obrátila k ní žena tvář zdobenou laskavým úsměvem.

Nebyl úplně rovný, něco ho pokřivilo. Zřejmě kdysi dávno. Ale dívence se líbil.

Žena se zahleděla na její tvář a pátrala po něčem. Ať už to mělo být cokoliv. A našla červené oči.

„Plakala jsi?" otázala se jí.

„Ano," odvětila dívenka.

„To je moc dobře."

„A maminka plakala taky. A pak se usmívala. Moc. Trochu smutně, ale stejně se usmívala. Naučíte mě úsměvu?"

Dívence se v očích zaleskly první náznaky důvěry.

V ženině tváři se odrazila bouře, která zuřila nad nimi. Přesto se jí hlas nezachvěl.

„Velmi ráda, ale ne dnes," odvětila. Pak se sehnula, utrhla dva stébla trávy a jedno podala dívence. „Dnes tě naučím něco jiného."

Žena vložila stéblo mezi dlaně a foukla. Ten zvuk dívenka velmi dobře znala, myslivci jim k sobě lákali srny.

„To už umím," řekla dívenka a zopakovala totéž.

„Jde ti to skvěle," pochválila jí žena, „a příběh, který ti budu teď vyprávět, začal právě takovým písknutím. Můžu začít?"

„Ano," kývla dívenka a pohodlně se usadila. Na obloze se zablesklo, rozezněl se hrom.

„Tak tedy – žil, byl kdysi chlapec jménem Jan. Jeho otec byl panský myslivec a chtěl syna do svého řemesla zasvětit. Jeník jako učenlivý žák brzy dokázal, o čem si jiní kluci jeho věku mohli nechat jen zdát. Ovládal mnohé z mysliveckého řemesla. Jen nedokázal zabít."

„To je dost blbé, když má být hajný," přerušila dívenka vyprávění.

„To ano. A starý myslivec se snažil svého syna všelijak přinutit k tomuto činu. Jan uměl stáhnout zajíce, ryby od rybáře připravil jako hradní kuchaři, vysokou perfektně vykuchal i med divokých včel dokázal získat rychlostí blesku. Pokud měl ale zvíře zpracovat, muselo se k němu dostat mrtvé.

Jednoho dne si Jeník v lese pískal na trávu, jen tak, pro radost. A tu se k němu rozběhla mladá srnka."

„Byla krásná?" otázala se dívenka.

„Och ano, a jak. Krásnější, to abys pohledala. Jan na ni volal: „Uteč, malá, lovci jsou v lese!"

Ona však pokračovala ve své cestě a přišla až k němu. Nechala se pohladit, donutila ho zvednout se a začala si s Jeníkem hrát. Oba bezstarostně dováděli po celém lese. Ač se setměním odešla, na zapískání se k Janovi vždy vrátila.

Přešly dva léta a ono pískání se znovu ozvalo. Srna, která je již netrpělivě očekávala, s důvěrou opustila svá mláďata a rozběhla se za svým přítelem.

Ale k dětem se už nikdy nevrátila."

Dívenka se ve svém nitru zabarikádovala vůči všem emocím.

„Jan našel odvahu zabít?" zachraplala.

„Kdepak," zavrtěla žena hlavou. „To pískání přišlo od jiného lovce. Víš, jaká byla její poslední myšlenka?"

„Vztek," odpověděla dívenka bez zaváhání.

„Bolest. Byla plná žalu, že zradila své děti. A že na to správné pískání už neuslyší."

Zavládlo mezi nimi hrobové ticho. I hromy utichly, jakoby se je neopovažovaly rušit.

Dívenka ztratila řeč. Mlčky přemýšlela nad příběhem a v rukou přetáčela stéblo trávy. Měla pocit, že jí něco říká.

„Já bych byla hrozně naštvaná," zašeptala pak.

„Já vím. Když malá sestra pláče, když maminka křičí, když si vzpomeneš na otce. Cítíš nesmírnou zlobu.

Jsi si však jistá, že je to vztek, co cítíš? Dala jsi mu správné jméno?"

Dívenka sotva znatelně zavrtěla hlavou.

„Také si myslím. Běž domů a přemýšlej o tom. Dala jsi skutečně všemu to správné pojmenování, má vše to správné jméno? Nebo jsou to jen nálepky?" pronesla žena s tím svým křivým úsměvem na rtech.

Dívenka přitakala. Cestou domů měla v hlavě podivně pusto, ale do jejího srdce se nastěhovala bouře, která ještě před chvílí křižovala nebe.

V kůlně vytáhla z krabičky semínka trávy a rozesela je na zahradě, poblíž merlíku. Pak vešla do domu, přitulila se k mamince a zašeptala: „Mě bolí tady, mami." A ukázala si na srdce.

Maminka se rozplakala. Vtiskla dceři polibky na oba spánky a houpala ji. Dlouho. Velmi dlouho.

„Už je to lepší?" zeptala se maminka po několika dlouhých věčnostech.

Dívenka neodpověděla. Zvedla se, vzala z hromady hraček svého zeleného medvídka a zcela vážně pronesla: „Dala jsem mu špatné jméno. Ode dneška žádná Adika. Jmenuje se Mimmie."

Maminkase hlasitě a od srdce rozesmála.