Slunce krásně svítilo a v zahrádce za domem trhala jistá mladá slečna květiny. Lilii, kalu, slunečnici, vlčí mák, chryzantému, pomněnku, hořepníček. Celý puget dozdobila merlíkem a přidala pár krásných stébel trávy. Nakonec svůj výtvor svázala červeno-bílou stužkou a zamířila zpátky do domu.

Jako ve zpomaleném filmu se převlékala do šatů stejných barev, jakými zářila stuha na pugetu a pokoušela se uklidnit své bušící srdce. Marně.

Ruce se jí třásly a zrak se rozmazával. Hlava třeštila, jako by v ní měla včelí úl.

Byla přinejmenším vyděšená.

Nenáviděla nervozitu. Budila v ní pocit bezmoci, a s tím se dívka potýkala celý život. Nestála o jeho přítomnost, celý život to byla její nejhorší noční můra.

Dnes se však ve svém strachu doslova vyžívala. Připomínal to, co je dnes za den, připomínal, co se má stát.

Propustila své husté kučery z pevného drdolu a narazila si na hlavu slaměný klobouk. Proběhla chodbou domu, pobídla Amanse a spolu vyrazili na cestu.

Na příjezdové cestě se objala s bratrem, který se zrovna vracel ze školy. Nevlastnímu otci, který ho doprovázel, už nevěnovala ani chladný úsměv.

Procházela městem, puget v ruce, poskakujícího Amanse pod nohama. Cestou se potkala se sestrou, která pomáhala mámě s nákupem a pobaveně ignorovala její lamentování nad tím, že zase nemá boty.

Amans, ač vysloužilý dědeček, upaloval jako za mlada a znovu a znovu se pokoušel vzlétnout. Dívka spolu s ním.

Prošli známou cestou kolem dětského hřiště a zastavili se pod stromobránou. Dívka upřela pohled na puget a zavřela oči.

Dvě černá jezera měla vypálené do srdce. Vzpomínka na ně byla i po deseti letech ostrá jako právě stvořená. Poslepu se chytila Amanse za obojek a kráčela vstříc osudu.

Otevřela oči.

Na lavičce vskutku seděla žena. Jen jiná, než jakou očekávala. Namísto zklamání se však v její mysli usadilo očekávání.

V průběhu let se naučila se přijímat to, co dává přítomný okamžik.

„Moc ráda tě poznávám, štěňátko," pozdravila ji cizinka. „Přišla jsem tě navést na správnou cestu."

„V tom případě vás také ráda poznávám," pousmála se dívka a podala cizince ruku.

Jejich cesta nebyla zrovna krátká. Prošly celý les, minuly několik pěšinek a slunce na obloze se pomalu sklánělo k obzoru.

Své putování si krátily povídáním. Ani po tak dlouhé době však neztrácely nit a stále si měly co říct. Dívka s nadšením odhalovala v oné cizince velmi kouzelného člověka, což platilo i obráceně.

Pak konečně dorazily až k palouku, na kterém se rozprostírala ohromná zahrada a několikeré skleníky. Na úplném konci stál také malinký domek.

„Půjdete se mnou nebo na mne počkáte?" otázala se dívka své průvodkyně.

„Nechám vás o samotě, " odvětila průvodkyně a podrbala Amanse za ušima.

„Zůstaň," pokynula dívka zvířeti a vydala se k nedalekému skleníku, ve kterém byl vidět pohyb.

Ukrytou za stromy uviděla dívka krásnou laň. Nad její hlavou poletovali sedmihlásek, holub a krkavec a stovky modrých hvězd, které rostly všude okolo, téměř zakrývali velmi zvláštní motýli. Byly jich snad tisíce – dívka si netroufala je spočítat.

Otevřela dveře skleníku a vešla dovnitř. Kdesi vzadu byl jasně slyšela hukot vody, dívka tedy tím směrem zamířila. Když na ono místo dorazila, uviděla malou fontánku. Vedle ní pak stál dřevěný stolek a dvě křesla.

Na stolku stáli rudozlatý a černý hrníček. Z obou se kouřilo a vzduchem se nesla libá vůně kávy.

„Zdravím tě," ozvalo se za dívkou.

Té se okamžitě rozbušilo se jí srdce a na tváři se rozlil blažený úsměv.

„I já vás," odvětila a pomalu se ohlédla.

Opravdu. Stála tam, její čarodějka s příběhy. Na sobě černé šaty, vlasy sepnuté do stejného drdolu, ve tváři stejné černé oči. A v nich stále to stejné cosi.

„Devět?" pokynula žena hlavou k pugetu.

„Deset," namítla dívka, odložila květy na stůl a zatočila se. „Tou desátou jsem já, krvavě bílá růže."

„Moudré štěně," pousmála se žena.

„A taky krapet bláznivé," zazubila se dívka.

„Pověz, jak dopadlo tvé hledání?"

„Stále nacházím nové a nové příběhy. Třeba o levanduli a jistotách, o orchideji a laskavosti nebo o nocokvětu a zmatku. Přesto je jistých devět stále mou elitou," odpověděla dívka.

Posadily se ke stolu a každá objala rukama svůj hrníček. Příjemně hřály.

„A co tvůj příběh? Jaké měl pokračování?"

„Pokračování dodržující historickou posloupnost. Některé věci jsou prostě vesmírnou konstantou a vzpírat se jim je marnost nad marnost.

Třeba moje máma a všechny její lásky. To je jedna z těch horších konstant. Nicméně mám skvělého bráchu, to zase Osude upřít nemůžu."

„To potěší," pousmála se žena.

„To ano. A co váš příběh?" otázala se dívka.

„I ten pokračoval," odpověděla žena a zvážněla. Položila svou ruku na tu její a pohnutým hlasem řekla: „Děkuji ti."

„Že jsem přišla?"

„Že jsi zachovala štěně," odpověděla žena, v očích vzpomínka. Na onu malou zlomenou dívenku, která před ní dnes stála jako někdo docela jiný. Už tehdy, před desíti lety a jedním dnem byla onou růží a v průběhu let vykvetla do krásy. A kvést stále nepřestávala.

„Mám ho moc ráda," zazubila se dívka.

Povídaly si dlouho. Po nějakém čase se k nim připojila i průvodkyně s Amansem, a když se pak dívka vracela domů, leskly se jí oči slzami smíchu a radosti.

Doma na ni netrpělivě čekala maminka. Dívka si nejprve mlčky vyslechla kázání o pozdních příchodech, pak maminku ujistila, že je v pořádku, vtiskla jí polibek na čelo a zavřela se ve svém pokoji.

Posadila se na podlahu v rohu místnosti a snažila se splynou se zdí za sebou. Na tváři se dívce pomalu usazoval idiotský úsměv štěňat. V ruce pevně sevřela přívěšek ve tvaru hořepníčku, který nosila na svém krku.

Zítra smí přijít na palouk znovu. Už se těšila.

Na nebi zářily hvězdy a mraky pomalu odhalovaly měsíc. V dáli zavyl pes.

Neodolala. Prostě to vytrysklo z jejího srdce.

„Haf."