Dejte mi chvíli, hned si vzpomenu... Ach ano, už vím. Bylo, nebylo, v jednom království.

Přesně tak začínají pohádky, je to tak? Já vím, že ano. Mě to tak vyprávěli.

V tom království vždy žilo mnoho lidí – starých, mladých, moudrých, hloupých, ošklivých i krásných. A několik z nich bylo také rozbitých.

Takovou rozbitou bytostí byla i jistá dívenka, malá, podivná divnovíla. Její srdce se rozpadlo na mnoho střepů, když jí osud donutil příliš brzy dospět, a to ukradlo onu kouzelnou dětskou naivitu a nevinný úsměv z její tváře.

Ta dívenka proplouvala životem a z žití se pomalu stávalo jednotvárné přežívání. Pohled do jejích očí, jež prosty všech emocí provrtávaly člověka skrz naskrz, býval vskutku děsivý.

Příběh, který budu dnes vyprávět, je právě o oné dívence a o tom, jak může být skládání puzzlí nebezpečné. Zvláště pokud hrozí, že se jednotlivé dílky okamžitě promění na prach.