Obloha nad městem byla až nepřirozeně tmavá a déšť už několikátým dnem bičoval celou zem. Každý, kdo mohl, zůstával skrytý mezi teplými zdmi svého domova.

Jako je tomu všude na světě, i v tomto obyčejném městečku se našlo několik osob, které budily dojem, že se jich pláč oblohy netýká.

V jejich němém davu se motala i nenápadná malá dívenka. Krátké rukávy, ještě kratší nohavice a led ve tváři. Prázdný pohled, neklepejte, nikoho tu nenajdete.

Někteří lidé se za ní otáčeli, někdo se dokonce ptal, zda se neztratila. Ignorovala všechny.

Nebo možná jen neslyšela.

Vyvolávala dojem, že nemá tušení, kdo a kde je. Malé, ztracené štěňátko.

Její kroky směřovaly k městskému parku. Bez jediného pohledu minula dětské hřiště, písek i houpačky nechala bez povšimnutí. Jiné děti by se o ně porvaly.

Prošla skrze bránu, kterou tvořily dva do sebe zaháknuté stromy, a objevila se na palouku. Za malým rybníčkem stála dřevěná lavička, jež bývala obvykle prázdná. Dnes na ní však seděla žena.

Dívenka se zastavila a neznámou si pozorně prohlédla. Dlouhé havraní vlasy měla ledabyle vyčesané a svázané v drdolu. Tmavý kabát nechala rozepnutý, jako by ho na sobě měla jen proto, aby podtrhnul bledost kůže. Kapky deště na tvářích se leskly jako perly. Obsidiánově černé oči dívenku bedlivě a pronikavě pozorovaly.

A právě ony oči dívenku uhranuly. Byly plné nesmírné moudrosti a bolesti. Plné podivného čehosi, co dívenka nedokázala pojmenovat.

Rozum jí našeptával, aby vzala nohy na ramena a našla si jiné místo, kam se zašít. Srdce však oponovalo a šeptalo, že ona žena i dnešní den jsou něčím výjimeční.

Po malém vnitřním souboji se rozhodla poslechnout srdce. Pomalu tedy prošla kolem břehu rybníčka a usadila se na druhou stranu lavičky.

Obě velmi dlouho mlčely. Vzájemně se propalovaly pohledem a pátraly v zákoutích výrazů, v každém rysu tváře. Dívenka hledala to stereotypní odsouzení, kterým jí lidé častovali za to, že je jiná. Žena se naopak snažila najít jakýkoliv náznak emocí, nebo alespoň záchvěv nevinné naivity, která jiným dětem z očí málem sršela.

Mohly by pátrat celou věčnost, obě hledaly marně.

„Je krásně, viď?" promluvila žena jako první. Tvář stočila k rybníčku.

„Hm," odvětila dívenka.

„Mám ráda déšť," pokračovala žena dál.

„Je přece mokrý a studený," namítla dívenka na oko nezaujatě. Neznámá si však touto obyčejnou větou získala její plnou pozornost. Možná, že se zázraky opravdu dějí, třeba nejsem jediná jiná...?

„Ach ano, to voda bývá. Déšť se ale velmi podobá slzám a ty umí pomáhat. ...Minimálně některé určitě," tváří se mihnul stín. „Znáš pláč?"

„Od maminky. Ta pláče často. A od sestry. Moc se jí nechce mluvit, tak raději pláče," odpověděla dívenka.

„A co ty? Ty nepláčeš?" zeptala se žena.

Hrobové ticho. Rušily ho jen dopadající kapky.

„Já už to neumím," pronesla dívenka po chvíli.

„Myslela jsem si to," kývla žena vědoucně a postavila se. „Pojď se mnou, něco ti ukážu."

Dívenka byla tak udivená, že se chytila nabízené dlaně a šla.

Nemířily nikam daleko, zastavily se u blízké lesní pěšinky. Žena se sehnula k bylince, která rostla podél cesty. Zelenobílé květy vypadaly jako bobulky a listy byly zvláštního, trojúhelníkovitého tvaru.

Žena zvedla ze země vytržený trs i s kořeny a opatrně ho dívence podala. Pak se vrátily zpět na lavičku. Déšť pomalu ustával.

„Víš, co je to za rostlinku?" otázala se žena a pozorovala dívenčinu zamyšlenou tvář.

„Docela často ji vídám u prarodičů na vesnici," odvětila dívenka.

„Je to merlík bílý. Většina lidí ho zná jen jako prachobyčejný plevel a okamžitě jej vytrhává ze země, bez váhání pálí a neuvažuje nad tím, že by ho mohli využít i jinak. Jeho semínka se však mohou semlít na mouku a jeho listy se dají využít do salátů. Třeba jako náhražka špenátu. Máš ráda špenát?"

„Nemám moc ráda zeleninu," zavrtěla dívenka hlavou.

„Chápu, taky mi některá moc nechutná," pousmála se žena chápavě. „Každopádně tenhle merlík je velmi zvláštní. Na jednu stránku velmi užitečný, z druhé strany zbytečný a otravný. Prostě takový, jak si ho lidé označkovali. Neužitečný. K ničemu. Navíc. Tenhle pocit znáš, viď?" zeptala se žena a otočila k ní svůj zvláštní pohled.

Dívenka mlčela velmi, velmi dlouho. Její oči provrtávaly rostlinku a myšlenky byly ztuhlé a zpomalené.

„Ano," zašeptala pak, „ano, znám. Zoufalou touhu být sebou a nálepkami být určená k něčemu jinému."

„A kdo tedy jsi?"

Dívenka pokrčila rameny. „V tom je ten problém. Všechny ty nálepky a masky zatlačily mě do pozadí. Lehčí otázka by nebyla k mání?"

„Kým chceš být?" zeptala se žena znovu.

„No to je mi změna," pronesla dívenka hořce. „Ale řekněme, že na tuhle otázku možná odpověď znám. Platnou alespoň pro tohle období. Stačí to?"

„Co stačí, určuješ ty sama," odpověděla jí žena.

„Můj otec byl velmi zlý a ublížil mojí mamince. Hodně. A tak maminka pořád pláče, neustále. A stěžuje si, že je sama. Jako bych nebyla. Jako bych byla jen čirý vzduch, průhledná. Ubližuje mi to.

Snažím se být víc, jenže to pořád nestačí. Opakuju jí, že jsem s ní, že je tu pro ni i moje malá sestřička, ale ona stále dokola opakuje tu samou říkanku... Je to ode mě sobecké? Chtít být viditelná?"

„Vůbec ne," zavrtěla žena hlavou, „a já ti plně rozumím. Jenže to, co dáváš, mamince nemůže zaplnit prázdnotu, která ji po otci zbyla. Pokud tvého otce skutečně z hloubi duše milovala, zabila v ní jeho zrada něco moc krásného. A to ty zahojit nedokážeš. To může jen ona sama."

Dívenka zvedla k ženě oči a pozorně jí sledovala. „Proč?" zeptala se pak.

„Protože všechny naše rány a bolesti mají jedno společné. Dokud my sami nebudeme chtít, nezahojí se.

Pokud půjdeš k lékaři se zlomenou nohou, ale nebudeš dodržovat jeho pokyny, rána se bude hojit dlouho a nemusí se uzdravit vůbec.

Stejné je to s jizvami na srdci a na duši. Tvá maminka má ránu, která ji bolí a stejnou měrou jí miluje, protože připomíná jeden starý poklad, který zmizel. Dokud nebude připravena se s ním rozloučit, musí si nést jeho tíhu sebou. I proto pláče – aby si ulevila."

Dívenka sklopila hlavu. „A co když se svých slz bojím?"

„Až se ti bude chtít plakat a ty si slzy podvědomě zakážeš, vzpomeň si na merlík. I on pláče, vidíš jeho květy? A pak vezmi papír, pastelky a své slzy namaluj. Maluj je tak dlouho, až si budeš jistá, že už nikomu neublíží.

Časem snad porozumíš a pochopíš, že slzy nejsou zlé, vždyť mohou mít taky léčivou moc," odpověděla žena.

Dívenka se rozběhla domů. Jako příval se vehnala do kůlny, vzala lopatku a zasadila merlík do kousku půdy za jejich domem. Pak vešla dovnitř a sledovala svou sestru, jak se prochází po pokoji. Tak bezstarostná, přesto však nekonečně smutná. Maminka seděla v křesle a kreslila, na tváři stopy pláče.

Dívenku zaštípaly oči. Vyšplhala mamince na klín a vzala si modrou pastelku. Obrátila papír.

„Kdes byla, princezno?" zašeptala jí maminka do vlasů.

Dívenka neodpověděla. Přiložila hrot pastelky k papíru a udělala první tah.

Deska s kresbami spadla na zem, pastelky ji následovaly vzápětí. Malá divnovíla se přitulila k mamince a rozplakala se. Plakala jako o život.

Maminka se nejprve zarazila, ale pak dceru pevně objala. Zatím co jí dívenka vzlykala do ramene, ona se poprvé po tom proklatě věčném roce mohla nadechnout.

Jejídcerka už zase dokázala plakat.