Bouře i deště odešly, jen obloha zůstávala stále poněkud pošmourná. Chlad se zakousával do kůže a foukající vítr nakláněl drobnější stromky. Malá dívenka se hnala městem.

Znala tu cestu velmi dobře. Chodila jí už přece tolikrát...

Přesto se pro ni stala až v posledních dnech něčím výjimečným. Byla to cesta k čarodějce s poklady, která ji učila, jak skládat své střepy. Ty, jenž nemilosrdně rozdíraly její já, její srdce i její mysl.

Bylo to jen prosté vyprávění. S mocí, která zvedá divnovíly z prachu.

Ona čarodějka dnes neseděla na lavičce, jako obvykle, ale opatrně zalévala vodou z rybníka nějakou rostlinku v květináči.

„Věděla jsem, že znovu přijdeš," usmála se na ni.

„Nemohla bych nepřijít," vyhrkla dívenka rozjařeně. „Včera jsem to zkoušela, pojmenovávat. A povedlo se! ...U plyšáka. Chci zjistit proč."

Přestože zůstala tvář ženy nepohnutá, její oči odhalovaly, že jí ta slova velmi potěšila.

„Víš, proč se lidé bojí neznámých věcí?"

„Protože je neznají," odvětila dívenka.

„Neznají je a nerozumí jim. Nechápou jejich význam, neví jak se jim bránit. A víš, proč ty nedokážeš pojmenovat své střípky?" pokračovala žena.

„Neznám své střípky?"

„Ale znáš je," zavrtěla žena hlavou. „Jen jim nerozumíš. Ne úplně. Víš, jak se jim bránit, ale nedokážeš je přijmout. To proto, že ti dřív ublížily. A tak je zatlačuješ do pozadí."

Dívenka chápavě kývla hlavou a pohlédla na květinu v ženiných rukách.

„Dokážete mi je představit?"

„A ty je dokážeš akceptovat?"

Akceptovat. Ne přijmout. To zní jako něco, s čím se dá pracovat. A časem... Možná přijde i to přijetí.

Tak kývla na souhlas.

„Moc hezká květina," zamumlala pak zamyšleně.

Pětičetná koruna, blankytně modrá s bílým středem, působila dojmem hvězdy. Malé, kouzelné hvězdy.

„Je to hořepníček sněžný, jednoletka rostoucí převážně na vápenatých kamenitých loukách. Přičichni si," pobídla žena dívenku a květináč jí podala.

Dívenka se nadechnula. A okouzleně nasála onu nádhernou vůni znovu. A znovu.

„Páni," hlesla, „nic krásnějšího jsem nikdy necítila. Je to strašně slabá vůně, ale je nádherná."

Žena se usmála. „Je to má nejmilejší květina. Pojď, posadíme se."

Dívenka uposlechla a neustále si k té modré hvězdě přičichovala.

„Kdybych ti ji teď vzala a slíbila, že pokud pro mne něco uděláš, vrátím ti ji. Udělala bys, co bych si usmyslela?" zeptala se žena.

„Ano," přitakala dívenka bez zaváhání.

„Ať už by to bylo cokoliv?"

Dívenka znejistěla. „No... Možná jo."

„A co ti dává onu touhu to cokoliv vykonat?"

„Víra, že splníte své slovo," odvětila dívenka zamyšleně.

„Velmi blízko. Svým způsobem jedna není bez druhé, víra je dcerou naděje, tedy bez naděje není víra a mnohdy ani nic jiného. Naděje je touha, pohání tě vpřed, důvěra a naděje, kterou do mne vkládáš. Víra v to, že splním své slovo, naděje, že dokážeš dosáhnout cíle.

Obojí je tak úzce spjato, že je velmi těžkým úkolem představit ti je zvlášť. Přesto to není nemožné."

„Tak jo." Dívenka se usadila pohodlněji a zaposlouchala se do slov příběhu.

„Žil kdysi jeden chlapec. Měl poměrně hezký život, možná lehce nadprůměrný, ale něco mu v něm chybělo. Připadal si jako chodící mrtvé tělo, kterému schází duše.

Jednoho dne přišel do jeho rodného města květinář. Mnozí lidé u něj kupovali okrasné rostlinky do svých zahrad, muži si odnášeli náruče čarokrásných růží pro své milované a onen chlapec to vše zpovzdálí sledoval. Tiše hleděl na květinářův vůz, pozoroval nádherné orchideje, voňavé levandule i barevné růže.

Tu se k němu najednou květinář otočil, mlčky, beze slov vzal z hromady malý krásný hořepníček a podal mu ho. Pak se otočil a zmizel.

Chlapec byl vůní květu nesmírně okouzlen. Jeho srdce se jakoby probudilo z dlouhého spánku, ztracená duše se vrátila do tělesné schránky a jásala. Vesmír i se všemi svými paradoxy začal dávat smysl.

Strávil nad květinou mnoho času. Zahrnoval ji láskou a péčí, měl ji všude s sebou. Přesto i tento jeho malý zázrak časem uhynul.

V tu chvíli se chlapec uzavřel do sebe. Nejedl, nemluvil, nespal, smích se ztratil kdesi v dáli.

Uplynuly dva roky a květinář se vrátil do města. Chlapec se k němu rozběhl, vzteklý křičel, zoufalý prosil, květinu nedostal. Ta jeho byla poslední, kterou květinář měl.

Obdržel však namísto kvítka radu. Květinář mu řekl, že v dalekých horách jeho modrý poklad ještě roste. Ne příliš hojně, ale sedm horských luk je stále ještě modrých.

Chlapec opustil svůj domov bez jediného ohlédnutí. Putoval mnoha kraji, prošel místy nádhernějšími, než jaké si obyčejný člověk dokáže představit. Kráčel skrze hrůzná pekla i nekonečné dračí sluje, až se dostal k úpatí vysokých hor. Všech sedm luk prošel bez úspěchu.

A možná dodnes hledá nějaké osmé místo, kde by rostl byť jen jediný malý modrý květ. Ochotný zaplatit životem pro maličký závan vůně hořepníčku."

Dívenka houpala nohama a hlasitě přemýšlela.

„Myslím, že jsem naději pochopila. To ona ho žene dál. Naděje, že je ještě jedno místo. Ale obávám se, že jsem svou naději kdesi, kdysi zazdila. Pardon."

„Neomlouvej se za to, co už nezměníš. A mimo to, každá zeď jde přeci zbourat. Jen je potřeba chtít. A ty chceš?" odvětila žena.

„Možná," pokrčila dívenka rameny.

„Pak si zapamatuj, co jsem řekla a přemýšlej o tom, ano? O naději se říká, že je krutou královnou všech bláznů. Ať už je to pravda nebo ne, necháš ji, aby ti kralovala?"

Dívenka se zamyšleným výrazem zamířila domů. Myšlenky jí v hlavě zběsile poletovaly, děsilo jí to. Ve svém nitru znávala jen ticho a tmu. Takový ten smrtící klid.

Vyndala hořepníček z květináče, na zahradě jej vložila do půdy a opatrně zahrabala. Pak si ještě jednou přivoněla a vyběhla na terasu, kde maminka zaplétala sestře copánky. Malá si něco žvatlala.

„Mami?"

„Copak?" zvedla k ní maminka oči. Zase tak červené...

„Věříš na naději?" zeptala se. Při použití této slovní kombinace se málem usmála.

...Bez naděje není víra...

„Ano," dostalo se jí odpovědi.

„A víš, co to je?" pokračovala dívenka.

Maminka na ní zvědavě pohlédla. Co se to s tebou děje, dítě moje?

„Ne. Obávám se, že jsem to zapomněla."

„A-ha," povzdechla si dívenka. A začala vyprávět.

Když se pak večer ukládala ke spánku, hlavou jí prokmitla taková nesmělá myšlenka.

Ona přece má naději. Naději, že se uzdraví. Její duše, srdce, ona sama.

A to je přece ta nejlepší z nadějí, ne?