Slunce hřálo. Tedy – budilo dojem, že se pokouší uvařit vše živé. Dívenka si s nadšením oblékla své letní šaty, s menším nadšením si uvázala na hlavě šátek.

Nenáviděla čepice jakéhokoliv druhu, měla dojem, že jí škrtí. Maminka však byla neústupná a ven jí pustila jen s pokrytou hlavou.

A tak teď procházela dívenka městem, vztekle si upravovala šátek na hlavě a ztěžka dýchala, neboť horko bylo téměř neúnosné.

„Je to ale hic, co?" pronesla namísto pozdravu.

„Docela ano," pousmála se žena a kamenem zajistila květinu – kterou pokládala na břeh rybníka – aby neuplavala. „Krásný šátek."

„Hmm... Díky," zahuhlala dívenka a rozladěně si ho poupravila.

„Chrání tvé zdraví," poznamenala žena pobaveně.

„Spíš ničí mé nervy," odvětila a zase šátek poposunula.

„Řekni, víš, co je to za květinu?" ukázala žena na rostlinu a posadila se do trávy.

„Babička jí dostává k narozeninám, jen mívá jinou barvu."

„Tahle se jmenuje černá kala," řekla žena a potáhla dívence šátek více k temeni hlavy. „Lepší?"

„Trochu," kývla dívenka.

„Tak tedy – ona čarovná květina je velmi zvláštní, především svou barvou. Víš o jiné černé rostlině?"

„Ne," zavrtěla dívenka hlavou.

„Existují, není jich mnoho, ale jsou.

Teď však zpátky k příběhu. Dnes ti budu vyprávět o něčem, co provází lidstvo od samotných počátků.

Stejnou měrou kruté i laskavé, dar, který lidstvo hanobí i pěstuje s odhodláním hodným králů. V mých příbězích se vyskytla často – i ona je dcerou naděje. Víš, o čem mluvím?"

„O lásce," odvětila dívenka hbitě. Šátek už jí netrápil.

„Správně. Můžeš mi o ní ty sama něco říct?" otázala se žena.

„No... Je zvláštní. A různorodá, a bolavá," odvětila dívenka nejistě.

„A také krásná, mocná i bezmocná, hluboká i povrchní, vášnivá a jemná. Upřímná a věčná, krátká, věrná i nevěrná. Má tisíce tváří a je jeden velký protiklad.

Láska je mezi milenci, sourozenci, dětmi a rodiči, mezi přáteli. Jsou takoví, kteří milují sami sebe.

Milovat znamená odevzdat se. Každý ale může dát jen tolik, kolik má, a tak se někteří nedokáží odevzdat naplno.

Někdo ti dá jen kousek, protože víc nedokáže, nebo si ten zbytek nechává pro někoho jiného. O tom, co se svým vším uděláš, rozhoduješ jen ty sama.

Černá kala se stala symbolem takového odevzdání v jisté rodině. Michael a Miriam byli nerozlučnými přáteli snad ještě dřív, než se narodili.

Vyrůstali spolu, bok po boku se vrhali do nebezpečí, ze kterých se jejich rodičům ježily vlasy na hlavě. Vzájemně si kryli záda a byli si oporou i naslouchajícími vrbami.

Pak se ale cosi změnilo. Miriam se začala Michaelovi stranit, míjela jej beze slova, do zad mu křičela něco, čemu nerozuměl.

Každý den chodil k jejím dveřím. A každý den byl s nepořízenou vyhnán.

Pak přišla jedna dlouhá zima a Miriam během ní jako by zvadla. Tehdy se Michael rozhodl změnit taktiku.

Pod rouškou noci přistavil k jejímu balkónu žebřík a nad ránem po něm vylezl. Otevřenými prosklenými dveřmi vlezl do jejího pokoje a jemně dívku začal budit.

Miriam zděšením vykřikla, proto jí rychle přiložil ruku na ústa. Když už se konečně zdálo, že nevzbudí dům, pustil ji.

„Odejdi, Michaeli, prosím tě, běž pryč," šeptala Miriam vyděšeně a snažila se dostat pryč z jeho dosahu.

Mladík se zarazil a velmi pozorně si dívku prohlédl. „Co se stalo, Mio?"

Miriam zavřela oči a zadržela dech. Počítala do deseti. Dvaceti. Třiceti. Sta.

„Mio?"

„Neříkej mi tak," kňukla zoufale a rozplakala se.

Michael se, i přes to, že ve vzduchu cítil zlou ruku, musel pousmát. Tohle na Miriam zabralo vždycky, ať už byla sebevíc zatvrzelá.

Plakala velmi dlouho. Zamkla dveře pokoje a schoulila se Michaelovi v náručí. Když se opovážila nadechnout, začala vyprávět.

Fakt, že si v jisté chvíli uvědomila, že je pro ni Michael už dávno mnohem víc, než jen přítel, byl její nejmenším problémem. Byla by se mu i svěřila, ale pak se do jejího života vrátil otec.

Onen muž, který zmizel z dívčina života dřív, než vůbec přišla na svět, byl vzorem všeho, čím Mia nechtěla být. Na několik dlouhých let byl odsouzen za překupnictví drog, nicméně před pár měsíci byl propuštěn. A rozhodl se znovu přisát na svou exmanželku.

Nejdříve si jen chodil pro peníze. Když se mu pak Miriam s mámou postavily, do krve je zbil. Během zimy se vymanil z dohledu kurátora, nastěhoval se k nim a hrozil, že pokud ho prozradí, zabije je i všechny, kteří o jeho přítomnost budou vědět.

A tak Miriam zpřetrhala veškeré sociální kontakty, aby své blízké – a především Michaela – ochránila.

„Vrátím se pro tebe, Mio," zašeptal do jejích vlasů, políbil ji a odešel tak, jak přišel.

I přes dívčiny zoufalé prosby, aby mlčel a nedělal nic, co by jejího otce rozzuřilo, zamířil na nejbližší policejní stanici. Miriamin otec byl zadržen, obviněn a znovu odsouzen.

Čas plynul dál, na minulost zapomněl a z přátel se stali manželé a rodiče. V době, kdy se malý Alexandr narodil, byl z vězení propuštěn Miriamin otec. A urputně toužil po pomstě.

Jednoho dne se tak objevil v jejich domě se zbraní v ruce. Miriam okamžitě ukryla Alexe na prsou a Michael na muže namířil zbraň, kterou měli doma pro případ nutné obrany.

„Nevystřelíš," pronesl Miriamin otec chladně. A věděli to všichni.

„Co po nás chceš?" vydechla Mia ztěžka.

„Co by?" zasmál se muž. Skoro mile. „Těch zatracenejch osm let, co sem proseděl v kriminále."

„Dostal jste se tam svou vlastní chybou," namítl Michael. Hlas i ruka se mu třásly.

„Nebýt tebe, spratku, nikdy by na mě nepřišli.

Moje drahá dceruška i její matka byly příliš vyděšený, než aby se zastaly samy sebe.

Já byl tichej stín uprostřed města, který nikoho nezajímal. Vzal jsi mi roky a svobodu. Na oplátku ti vezmu to nejcennější, co máš."

Pak padly dva výstřely. Miriamin otec se skácel k zemi. A stejně tak Michael, který se během vteřiny přesunul před svou ženu a syna.

Miriam vykřikla, Alex se rozplakal. Michaelovi už nedokázal nikdo pomoci.

Jeho žena se znovu nikdy nezamilovala a jeho syn nosil celý život černou barvu. Přestože se na otce nepamatoval, jeho srdce překypovalo láskou a úctou k onomu muži, který za něj obětoval vlastní život.

A pak, každý čtyřiadvacátý den v měsíci, chodila matka se synem k otcovu hrobu a na mramorovou desku pokládali kytici černých kal."

Dívenka pozorovala černou květinu a v očích se jí třpytily slzy.

„Láska je velmi krutá. Chrání a zároveň bere," pronesla zamyšleně.

„Záleží na úhlu pohledu. Michael se pro ně obětoval dobrovolně. Miriam ani Alex jeho lásce nevyčítali, že je o něj připravila. Protože kde je napsáno, že nemůžeš milovat ty, co zemřeli? Smíš. Jen je to jiné, bolavější."

„Miriam se o něj z lásky chtěla připravit a on pro ně s láskou zemřel. Chápu obě strany, přesto se přikláním k Miriam. Ale já bych ho z toho balkónu asi nekompromisně shodila."

„Milé," zasmála se žena smutně, „a rozumím ti. Bojíš se vlastních citů a toho, co by mohly způsobit."

„Mě i ostatním," dodala dívenka. „Mám pocit, že jsem pro hodně lidí oporou. Bojím se ukázat, jak moc je mám ráda a tím je na sebe uvázat – kdyby mne pak ztratili, hrozím se, že by přišla smršť. Ještě horší než ta, která by přišla ve chvíli, kdyby se dostala ta temnota uvnitř mě na denní světlo."

„Kdo by padl první?"

„Máma," odvětila dívenka bez zaváhání, „protože ve chvílích největšího pekla byl pro ni pohled na mě poslední připomínkou toho, že je ještě něco dobrého. Že zázraky nezmizely. Tenhle závazek mě děsí."

„Miluješ svou maminku?" otázala se žena.

„Moc," odvětila.

„Maminka tebe také. Tím, co pro ni znamenáš, ti dává jistotu, že kdybys padla ty, ona zůstane stát. Z lásky k tobě. Protože ona ví, že potřebuješ někoho, kdo tě zvedne zpátky na nohy.

Máma je tím, u koho smíš cokoliv. Od toho tu pro tebe je."

„Já vím. Jen mi dělá problém... přijmout to za své," odvětila dívenka.

„Víš, jak vzniká věčný život?" otázala se žena.

„Ne-e," zavrtěla hlavou.

„Láskou. Dokud žiješ v srdcích těch, kteří tě milují, žiješ navěky," řekla žena a v očích se jí zaleskla vzpomínka.

„A co strach? I on je dost silný na to, aby stvořil něco věčného," namítla dívenka.

„Samozřejmě, že i ten. Ale řekni mi sama, je lepší žít z hrůz či z lásky?"

Dívenka se jen chápavě pousmála.

„Vidíš," pronesla žena vědoucně. „Láska je i přes svou krutost nádherná. Když spadneš do propasti, protože jsi ztratila křídla, přijde láska jiná, která ti je navrátí a pomůže vzlétnout na světlo.

Bylo by nerozvážné vzdát se milování kvůli strachu z bolesti. Přesto je to pochopitelné, i tak tě ale prosím, štěňátko, miluj. Miluj, dokud máš koho."

„Můžu vás obejmout?" otázala se dívenka nesměle a roztáhla ruce.

Žena ji přitáhla k sobě.

„Jste moc krásná," zazubila se po chvíli dívenka skrze slznou clonu. „A víte, jak to myslím."

„Samozřejmě," dostalo se jí odpovědi. Hlas nakřáplý silou okamžiku.

Dívenka vzala květinu z rybníku a běžela domů. Vyměnila vodu ve váze a k ostatním květům přidala černou kalu. Rozbila prasátko a do kapsy si shrábla všechny drobné.

V zahradnictví se na ní paní prodavačka tvářila nějak divně, ale když ji slušně pozdravila a poprosila o semínka černých kal, dostalo se jí úsměvu a přednášky o tom, že kaly se sází z hlíz. Pak následovalo ještě delší povídání o tom, jak se to má dělat.

Vzápětí si paní prodavačka všimla, že má málo peněz i jen na jednu hlízu. Dívenka si ale nakonec vyprosila docela maličkou, která byla na vyhození.

Paní urputně tvrdila, že z ní nemůže nic vyrůst, ale co – aspoň to zkusí. A brzo bude mít na zahradě plno černých kal.

Doma udělala vše, jak jí bylo řečeno a vydala se hledat maminku a sestru. Našla je v pokojíku, maminka Kukuřičku zrovna konejšila. Asi zase plakala.

Dívenka vyskočila na postel a přitulila se k nim.

„Mám vás obě moc ráda, mami."