Bylo už hodně po půlnoci, ale já usnout nedokázal. Bolelo mě celé tělo a každý neopatrný pohyb mi vehnal slzy do očí. Leah mi namíchala nějaký lektvar proti bolesti, ale jeho účinky už před notnou dobou vymizely a další dávku jsem si nemohl vzít dřív než ráno.

Měl jsem na matku hrozný vztek. Dokonce jsem jí večer, kdy mi přišla popřát dobrou noc, vmetl do tváře, že je krkavčí matka, která nechá své dítě trpět. Možná jsem jí svými slovy ublížil, ale na jejím rozhodnutí to nic nezměnilo.

Poslal jsem Leah pro nějaké knihy, ale nedokázal se soustředit na čtení. Byl jsem naštvaný a měl všeho plné zuby.

Dveře na balkón se pootevřely a mlátil s nimi vítr. Vsadil bych se, že jsem viděl, jak je Leah zamykala, ale je možné, že jsem se spletl.

V tom se balkónové dveře prudce rozletěly a z venkovní temnoty vstoupil do mého pokoje muž. Zůstal jsem nehybně ležet a jen na něj zíral.

Maleck Raia.

Už jsem se nadechoval, abych přivolal stráže a matku, ale něco v jeho výrazu mě zastavilo.

„Chci si jen promluvit," řekl a pomalu přistoupil k mé posteli. „Ale jestli zavoláš stráže, budu je muset zabít."

Trvalo mi několik okamžiků, než jsem si plně uvědomil, že naproti mně stojí sám Maleck Raia.

Ten Maleck Raia.

A chce si promluvit.

Se mnou.

„O čem chceš mluvit?" vyštěkl jsem k němu nepřátelsky. „O tom, jak jsi mi zavraždil otce?"

„Tak přece," pousmál se. „Opravdu jsi Angelův syn."

Naklonil se ke mně ještě blíž a detailně si prohlížel moji tvář.

„Neuvěřitelné, vypadáš úplně jako on," řekl s náznakem údivu v hlase a já na něj zíral a ničemu nerozuměl.

„Až na tohle," jemně se dotkl mých vlasů, jeden ze stříbrných pramenů promnul mezi konečky prstů. „To máš po Sevrině."

Věděl jsem, že se podobám otci. Maleck nebyl zdaleka první, kdo mi něco takového řekl. Nechápal jsem však, proč ho to tak zajímá. Dokonce tak moc, že mě kvůli tomu nechal žít. Protože to byl ten důvod jeho včerejší velkorysosti.

Stále jsem sledoval Maleckovu tvář, aniž bych uhnul pohledem. Teď když jsem znovu viděl jeho mladý obličej zblízka, nemohl jsem nepřemýšlet o tom, kolik mu ve skutečnosti je. Třeba vážně není člověk.

„Takže jsi sem přišel jen proto, aby sis ověřil, že jsem syn Angela Meye," promluvil jsem více než jen trochu vyvedený z míry jeho chováním.
„Proč?"

Maleck neodpověděl, pořád se na mě díval.

„Vždyť ty sám jsi mého otce zabil!" vyhrkl jsem a pokusil se odtáhnout co nejdál od něj.

Bylo mi zle z toho, že nemůžu nic dělat, že ležím bezmocně v posteli a sotva se dokážu pohnout.

„Netušil jsem, že měl Angel syna," promluvil konečně Maleck. „Jak se jmenuješ?"

Chtěl jsem hrdě mlčet, ale místo toho poslušně odpověděl. „Neladar, jsem Neladar D'Orsey."

„Neladar D'Orsey," zopakoval pomalu První mezi Mocnými a usmál se. „Pozdravuj ode mne svoji matku, Neladare."

S tím se otočil a měl se k odchodu.

„Počkej!" křikl jsem na něj. „Ještě jsme spolu neskončili!"

Ale Maleck mě ignoroval. Instinktivně jsem po něm mrštil kouzlem. Černovlasý kouzelník elegantně odklonil nárazovou vlnu, která pak zasáhla skleněnou výplň balkónových dveří. Sprška střepů se snesla na dřevěné parkety.

První mezi Mocnými se na mě konečně obrátil, v očích mu hrál pobavený úsměv.

Pokusil jsem se vstát a neopatrně se plnou vahou opřel o svoji zlomenou ruku. Před očima se mi zatmělo bolestí. Zalapal jsem po dechu a prudce zamrkal, abych zahnal protivné slzy, které mi vběhly do očí.

„To máš od Katariny?" zeptal se konverzačním tónem a pomalu vykročil zpět ke mně.

„Ano. Můžeš být na své přátele hrdý," odsekl jsem.

Maleck se ke mně sklonil a dotkl se mé ruky.

Ucukl jsem.

„Neboj se," zasmál se a mě napadlo, že Maleck Raia, o kterém se mluví jako o démonovi, a před kterým se všichni třesou strachem, by neměl mít tak přátelský úsměv.

První mezi Mocnými se znovu dotkl mého ovázaného předloktí a druhou ruku položil na přelámaná žebra. Ucítil jsem teplo sálající z jeho dlaní a zachytil poryv magické energie. Na to mě pustil a odstoupil.

Uvědomil jsem si, že bolest zmizela a se zlomenou rukou můžu opět hýbat.

V šoku jsem se na něj zadíval. „Proč jsi to udělal?"

„Protože to dokážu," odpověděl prostě černovlasý čaroděj.

„Nestojím o tvoji pomoc!" vmetl jsem mu do obličeje a vstal z postele, protože jsem toho byl po dlouhých hodinách konečně schopný.

„Můžu ti tu ruku zase zlomit," řekl klidně Maleck a změřil si mě od hlavy až k patě.

Mlčky jsem na něj hleděl a marně se ho snažil pochopit.

„Nerozumím tomu," vypravil jsem ze sebe po chvíli. „Proč jsi tady? Co po mně chceš?"

Maleck neodpověděl, rukou si sáhl ke krku a prudkým pohybem si strhl lesknoucí se přívěsek, kterého jsem si předtím nevšiml.

„Zeptej se mě jindy," řekl a vtiskl mi do dlaně svůj šperk. Když jsem ji otevřel a prohlédl si ten předmět, ztuhl jsem a překvapeně zvedl oči zpět na Malecka.

Ale ten už byl pryč. Jen vítr si pohrával se závěsem u rozbitých balkónových dveří.

Znovu jsem nevěřícně pohlédl na klenot ležící na mé dlani.

Hvězda Beleriamu.

Zaklepání na dveře přerušilo mé bloumání. Rychle jsem schoval drahokam v ruce a obrátil se ke dveřím.

„Slyšela jsem hlasy," řekla má matka, která bez vyzvání vešla dovnitř. Pozorně se na mě zadívala a poté se rozhlédla kolem. „Je ti dobře?"

„Výborně," odbyl jsem ji mávnutím ruky - mé ještě nedávno zlomené ruky.

„Ale..." má matka se zarazila a přejela mě nesouhlasným pohledem. „Jak to, že ses tak rychle uzdravil? Řekla jsem Beltaně snad jasně, že si nepřeji, aby..."

„Ne, Beltana ani nikdo jiný tvůj příkaz neporušil," skočil jsem ji do řeči a nedokázal potlačit škodolibý výraz, když jsem dodával.

„Uzdravil mě Maleck Raia."

***

„Řekl jsem vám to už nejmíň dvacetkrát, byl to Maleck Raia."

Přecházel jsem po leštěných parketách ve velké hale a snažil se zachovat klid.

Slunce vyšlo teprve před necelou hodinou, ale v paláci se už sešla celá císařská rada včetně vyslanců z Modrých věží.

Císařovna seděla v čele velkého stolu, hned vedle ní má matka a pak další ti důležití lidé, kteří se tady shromáždili kvůli mně. Ještě před pár hodinami jsem byl nadšením bez sebe, že budu součástí jednání a přispěji do rozhodování o tom, jak se bude postupovat proti Mocným. To jsem ještě netušil, že celá tahle šaráda je pouhá záminka k mému křížovému výslechu.

„Proč za tebou přišel?" zeptal se znovu jeden z kouzelníků, postarší muž s pěstěným plnovousem a nepříjemně obviňujícím tónem v hlase.

„Já nevím," zopakoval jsem netrpělivě.

„Ale uzdravil tě," ozval se další ze tří kouzelníků, kteří se schůzky účastnili. „Jaký měl důvod?"

„Řekl jsem vám už všechno," ani jsem se nesnažil skrývat svoje podráždění. „Několikrát."

„Maleck se tě ptal na tvého otce?" promluvil jeden z poradců císařovny, vysoký světlovlasý elf. „Věděl tedy od začátku, že jsi syn Angela Meye?"

„Myslím, že to přinejmenším tušil."

„Jak se to dozvěděl?" ozval se opět postarší kouzelník.

Hned od začátku toho mého výslechu se mi nelíbil, ale teď už jsem ho upřímně nesnášel. Díval se na mě jako na zrádce. A to jenom proto, že jsem mluvil s Maleckem Raiou a přežil.

„Poznal mě, protože se podobám otci," vysvětlil jsem mu odměřeně a skoro se na něj nepodíval.

„Je pravda, že Angela mi připomínáš hodně," připustil. Vzpomněl jsem si, že jeho jméno je Bartaghar. „A nejen tou pěknou tvářičkou," dodal polohlasně ke svým dvěma společníkům.

Nechápal jsem, co tou poznámkou myslí, ale lichotka to jistě nebyla. Už jen podle toho, jak se zatvářila moje matka.

Ve skutečnosti jsem svého otce nikdy nespatřil, Raia ho zabil pár měsíců před tím, než jsem se narodil. Jeho tvář jsem znal pouze z podobizen.

„Maleck musel Neladara poznat už tu noc, co ho Mocní přepadli," promluvila krásná tmavovlasá elfka sedící po levici císařovny. „To byl ten důvod..."

„Proč ho nezabili?" skočil ji do řeči Bartaghar nezdvořile a povýšeným pohledem přelétl přítomné v sále. „Všem tady snad musí být úplně jasné, o co Raiovi jde, Allecie."

„Možná ne úplně všem," ozval jsem se a všiml si, jak matka rychle odvrátila pohled. Proč jen mám dojem, že jsem jediný v místnosti, kdo nezná všechny souvislosti?

„A Christof Larsh? Co máte v plánu udělat s ním?" změnila téma moje matka tak rychle, že nebylo pochyb o tom, že přede mnou něco tají.

„Odvedeme ho z města hned, jak to bude možné," slíbil nejmladší z kouzelníků. Poďobaný kluk, který nemohl být o moc starší než já.

„Myslíte, že nechat ho volně potulovat po městě je dobrý nápad?" ozvala se císařovna. „Takhle ho Mocní lehce objeví."

„On si to tak přál. Nechtěl být někde zavřený," ozval se znovu mladý kouzelník sedící po Bartagharově boku. „Také si myslí, že tak lépe unikne pozornosti Malecka Raii a ostatních."

„Odvedeme Larshe, ale to vám nepomůže," promluvil znovu nadutě Bartaghar.

„Proč myslíš?" ozval se elf. „Mocní přišli kvůli Christofovi, odejdou, když odejde on."

„Christof už není to jediné, co tady Mocní hledají," ušklíbl se Bartaghar a pohled, který mi věnoval, se mi vůbec nelíbil.

„Co tím naznačuješ?" zeptala se Bartaghara elfka.

„No tak, Allecie, vy víte, o čem mluvím." ušklíbl se kouzelník. „Raiův cíl je očividný. Chce zabít zrádce ze svých řad a..." zarazil se a dlouze si mě prohlížel, „...najít si za něj náhradu."

Ztuhl jsem překvapením. Byl tohle ten důvod? Maleck Raia chce, abych se k nim přidal? Znělo to jako naprostý nesmysl. Přesto jsem se cítil zvláštně polichocen, že on, nejmocnější čaroděj země, si vybral zrovna mě.

„Jak můžeš něco takového vyslovit!" uslyšel jsem matku, která prudce vstala od stolu. Viděl jsem, jak se ji císařovna i Allecia snaží šeptem uklidnit. „Proč by se můj syn přidával k Maleckovi? Zabil mu otce!"

„Nech mluvit Neladara, Sevrino," obrátil se Barthagar na mě. „Když tě Maleck uzdravil, nežádal nic na oplátku?"

Hleděl jsem na ten jeho slizký obličej a měl chuť jeho směrem vyslat dobře mířené kouzlo.

Silou vůle jsem se ovládl a s úšklebkem odpověděl tak klidně, jak jsem dokázal. „Ale jistě. Uzdravil mě výměnou za to, že Vám zakroutím krkem."

„Neladare!" okřikla mě přísně císařovna, „ovládej se."

„Jen ho nechte, má paní," usmál se Bartaghar spokojený, že mě vyprovokoval.

V tu chvíli mě napadlo, že kdyby Mocní místo Christofa Larshe hledali Bartaghara, ochotně bych jim nakreslil mapu k jeho pokoji a ještě bych jim popřál hodně štěstí.

„Doporučuji Vám, výsosti, aby byl Neladar D'Orsey střežen pro případ, že se s ním bude chtít Raia znovu spojit."

„To by se vám líbilo, co?" Nemohl jsem to už dál poslouchat. „Jednáte se mnou, jako bych byl nějaký zrádce," vzteky se mi třásl hlas.

„Jablko nepadá daleko od stromu," zamumlal polohlasně Bartaghar.

„Co tím chcete říct?"

„Uklidni se, Neladare," ozvala se císařovna, „nikdo tě nikam..."

„Co tím chcete říct?!" zopakoval jsem, aniž bych věnoval pozornost tomu, že jsem právě skočil do řeči samotné císařovně. Pohledem jsem visel na Bartagharovi.

„Copak jsi to nevěděl?" řekl kouzelník s hraným údivem. „Tvůj otec a Maleck Raia byli nejlepší přátelé, to oni dva jako první otevřeně vystoupili proti Radě Modrých Věží. A jen díky jeho zradě získal Raia nadvládu nad Severními zeměmi."

„Tak dost, Bartaghare!" zahřměl halou hlas mé matky. „Tak to přece nebylo."

„A jak to bylo?" vyštěkl jsem směrem k matce, ale ta se najednou neměla k odpovědi. Podíval jsem se tedy zpátky na Bartaghara. Ten uhnul pohledem a také mlčel.

„Tak řekne mi někdo, co se stalo?" vykřikl jsem do hrobového ticha, které zavládlo kolem.

„Angel a Maleck byli přátelé," prolomila mlčení Allecia. „Znali se dlouho před tím, než vypuklo povstání. Tvůj otec byl ze začátku na Maleckově straně a všichni si mysleli, že oni dva budou ti, kdo povedou Mocné proti Věžím. Jenomže Angel válku nechtěl, a když nedokázal přesvědčit Malecka ke smíru, odešel."

„Chtěla jsi říct - utekl," vložil se do toho Bartaghar. „Angel Mey mohl válce zabránit. Byl jediný, kdo se tehdy ještě Maleckovi vyrovnal. Ale on raději ze Severních zemí uprchl a nechal Modré věže padnout."

„To není pravda," připojila se do vyprávění moje matka ostře. „Angel chtěl vyjednávat, ne začít válku. Ale ani kouzelníci z Modrých Věží ani Mocní ho neposlouchali. Proto odešel."

„Já si na to pamatuji, Sevrino," vložil se do toho znovu Bartaghar. „Celá Rada Modrých Věží ho prosila, aby bojoval na jejich straně. Jenomže vznešený Angel než by si umazal ruce, raději nechal kouzelníky napospas Maleckovi a jeho bandě."

„On přece nemohl nic dělat," odsekla matka ostře. „Svalujete porážku na jeho hlavu, protože si nedokážete připustit, že celou tu vaši slavnou Radu smetla skupinka sedmi kouzelníků!"

„Pokud vím, tak ty osobně jsi vedla tažení proti Sedmi Mocným a nevzpomínám si, že bys dopadla o něco lépe," vyštěkl na ní Bartaghar. „A byli to kouzelníci z Věží, kdo nakonec Malecka zastavili."

„No, jestli masakr v Anchalenském údolí považuješ za úspěch..."

„Svrhli jsme zbylých šest Mocných!"

„A kdybyste to udělali pořádně, neměli bychom teď takové starosti!"

„Tak už dost!" zazněl halou ostrý hlas císařovny.

Bartaghar i má matka ztichli a měřili se pohledem.

„Omlouvám se, Sevrino," zamumlal k mému překvapení postarší kouzelník.

Matka jen přikývla. Poprvé jsem si všiml velkých tmavých kruhů pod očima, které mluvily o její únavě.

„Musíme se spojit, ne se hádat mezi sebou," naléhala císařovna.

„Samozřejmě," přikyvoval najednou horlivě Bartaghar a s ním i ostatní kouzelníci. „Jak chcete postupovat?"

„Máte Christofa Larshe," promluvila Allecia. „Zkusme ho vyslechnout. Třeba nám prozradí nějakou Maleckovu slabinu."

Bartagharův pohled se stočil mým směrem „My přece známe Maleckovu slabinu."