Seděla jsem v křesle ve svém pokoji a znovu listovala knihou, kterou jsem si odnesla z knihovny.

O Maleckovi tam bylo ještě pár odstavců, které pojednávaly hlavně o masakru v Anchalenském údolí.

Podle všeho byl Maleck Raia na cestě do císařství, když ho přepadla skupina kouzelníků. Tito čarodějové patřili k těm, co se nepodrobili nadvládě Mocných, ale skrývali se a čekali na svou šanci. A Maleck Raia jim nevědomky vešel přímo do pasti.

Obklíčili ho a strhla se bitva, o které mluvila Paní Sevrina. Do rána nezůstal v údolí naživu ani jeden a myslelo se, že někde mezi ohořelými mrtvolami je i tělo Malecka Raii, který jako by se vypařil.

Po jeho zmizení se zbylých šest Mocných začalo hašteřit o to, kdo bude vůdce a jejich hádky jen pomohly vzpouře kouzelníků, kteří je nakonec vyhnali a znovu se chopili vlády v Modrých Věžích.

Jenomže v knize se už nepsalo, že Maleck Raia přežil. A je otázka času než se vrátí do čela svých věrných následovníků. Přestože jich teď už bude jen šest, když je Christof Larsh zradil.

Pohlédla jsem se na velké nástěnné hodiny. Jen za poslední hodinu jsem se podívala asi tak patnáctkrát a i když jsem se za to v duchu nesnášela, nemohla jsem si pomoct. Bylo půl osmé a já pořád myslela na to, jestli bych na tu schůzku přece jen neměla jít.

Stokrát jsem to zavrhla, abych to po sto prvé začala opět zvažovat. Nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a rozhodla se k Bílé Růži alespoň na chvilku zaskočit.

Převlékla jsem se do svých tmavě rudých šatů a připnula si stříbrné náušnice. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle a hřebenem projela své dlouhé, rudé vlasy.

Ta barva se mi už moc nelíbila a tak jsem se rozhodla pro nějakou změnu. Vyslovila jsem zaklínadlo a v okamžiku jsem měla prameny vlasů jako uhel. Černá barva mi nesedla a tak jsem vyzkoušela ještě několik dalších variant, než jsem skončila u světlých vlasů s několika pramínky do červena.

Paní Sevrina neviděla ráda, když děvčata takhle zneužívala kouzel, ale zakázáno to nebylo a kromě toho Nicalla střídala barvu vlasů častěji než své milence.

Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle a pak znovu zkontrolovala hodiny. Bylo za deset minut osm. Možná přijdu o něco později, ale aspoň si ten kouzelník nebude myslet, že jsem na něj bůhví jak natěšená.

Potichu jsem se vyplížila z pokoje a proklouzla kolem stráží zadním vchodem ven z univerzity. Po událostech včerejší noci Paní Sevrina zakázala děvčatům opouštět v noci budovu bez jejího výslovného povolení. A svolení, abych šla na rande s cizím kouzelníkem, od naší představené asi nedostanu.

Naštěstí jsem se dostala ven bez problémů a rychle zamířila do města. Ještě nebyla úplná tma, ale rychle se stmívalo a proto jsem po zkušenosti z minulé noci raději zvolila cestu po hlavních ulicích, kde se stále ještě pohybovalo dost lidí.

Všimla jsem si, že císařští vojáci stojí skoro na každém rohu a skupinky obcházejí město v pravidelných intervalech. Cítila jsem se kvůli tomu bezpečněji, ale jenom do chvíle než jsem si představila, co by asi skupinka mladých mužů a žen s meči zmohla proti Mocným.

Když jsem dorazila k Bílé Růži, hodiny na věži právě odbíjely osm. Načasování perfektní a teď co dál? Trochu nejistě jsem vstoupila dovnitř. Čekala jsem, že bude nabito, ale spletla jsem se. Včerejší události asi většinu lidí odradily od veselého nočního života.

Tenhle podnik patřil k těm nejlepším ve městě. Navštívila jsem ho už párkrát předtím, ale protože se nacházel daleko od univerzity, s děvčaty jsme sem příliš často nechodily. Což byla v tomto případě výhoda. Netoužila jsem, aby mě tady některá z holek potkala na rande s tím cizím kouzelníkem.

Rozhlédla jsem se kolem. Postarší hostinský se opíral o pult a dohadoval se se skupinkou potulných cestovatelů. Kromě nich a několika štamgastů jsem v hostinci nespatřila nikoho.

Už jsem si začínala myslet, že tu ten kouzelník není a to pozvání bylo jen špatný vtip, ale nakonec jsem ho uviděla. Seděl u zadního stolu a pozoroval mě. Když si všiml, že jsem ho zaregistrovala, usmál se a vyšel mi vstříc. Navzdory svému přesvědčení jsem mu úsměv vrátila a vykročila k němu.

„Jsem rád, že jste přišla, Jossine," prohodil na uvítanou, když jsme si oba sedli ke stolu.

„Řekla jsem si, že Vám dám ještě šanci."

„Moc Vám to sluší," polichotil mi. „Nová barva vlasů, jak vidím."

„Změna je život."

„Zajímavý způsob využití kouzel. Člověk by nevěřil, co Vás na univerzitě všechno nenaučili," neodpustil si uštěpačnou poznámku, ale já se rozhodla to ignorovat.

Místo toho jsem sáhla po sklenici vína, kterou mi můj společník mezitím nalil z objednané láhve.

„Pořád neznám Vaše jméno," podotkla jsem, zatímco jsem upila vína. Bylo vynikající.

„A není to tak lepší?"

„Nevím o Vás vůbec nic."

„Víte všechno, co potřebujete."

„Vážně? A to je podle Vás co?"

„Že se Vám líbím."

„To se mýlíte. Jediné, co o Vás vím s naprostou jistotou, je to, že jste namyšlený čaroděj," opravila jsem ho.

„Tak proč jste tedy přišla?"

„Ze zvědavosti."

„Rozumím. V tom případě zaplatím a můžeme jít ke mně."

„Proč?" nechápala jsem.

„Abych ukojil Vaši zvědavost," řekl s naprosto vážnou tváří.

Cítila jsem, že mi rudnou tváře. Tak tohle snášet nemusím. Prudce jsem vstala od stolu.

„Myslela jsem, že se s Vámi dá mluvit, ale spletla jsem se. Sbohem," rychle jsem se otočila a zamířila pryč.

Rozzlobená a ponížená jsem opustila teplo a relativní bezpečí hostince a zamířila ztemnělými ulicemi města nejkratší cestou k univerzitě.

Připadala jsem si jako hloupá nána. Neměla jsem na tu schůzku chodit, věděla jsem přece, jak je ten kouzelník arogantní a namyšlený.

A jestli chtěl někoho, kdo s ním skočí hned po první láhvi vína do postele, vybral si špatně. Měl pozvat Nicallu, ta by jistě neváhala.

Cesta nočním městem se ukázala jako infarktová záležitost, hlavně když z ulic zmizeli i ti poslední opozdilci. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji při každém podezřelém zvuku a kromě občasných hlídek byly ulice úplně prázdné. Skoro jsem běžela, abych se na univerzitu dostala, co nejdřív.

U odbočky k zahradě jsem si konečně trochu vydechla. Už jen pár metrů a budu v bezpečí univerzitní budovy. Myslela jsem si, že jsem to zvládla, když mě někdo zezadu chytil za ruku. Vykřikla jsem a leknutím mi ztuhla krev v žilách.

„Tiše," zašeptal a já se trochu uklidnila, když jsem poznala jeho hlas.

„Vy jste mě sledoval?" zeptala jsem se a snažila se přehlušit zběsilý tlukot svého srdce.

„Chtěl jsem mít jistotu, že dorazíte v pořádku. Ulice jsou nebezpečné."

„Děkuji Vám za starost, ale zvládnu to sama."

Chtěla jsem se mu vytrhnout, když v tom jsem si všimla tří postav, které se objevily v ústí uličky.

Můj společník mě rychle přitáhl k sobě a oba zahalil pláštěm neviditelnosti. Postavy se blížily. Pomalu procházely uličkou a mířily k nám. Uvědomila jsem si, že pokud dojdou sem, určitě nás objeví. Ulička nebyla tak široká, museli do nás narazit.

„Nechápu proč Maleck nechce, abychom vtrhli do paláce," slyšela jsem mužský hlas a při jméně Maleck jsem se otřásla.

Pochopila jsem, s kým máme tu čest. Cítila jsem, jak mě můj přítel ze zahrady sevřel ještě o něco pevněji a pak už jsme se potichu vznesli nahoru. Stáli jsme ve vzduchu asi dva a půl metru nad zemí a pod námi právě procházeli tři z Mocných.

„Jsi hlupák, Garsi," ozval se ženský hlas.

„Takhle ale Chrise nikdy nenajdeme," ozval se další muž.

„Ale najdeme," zaslechla jsem znovu tu ženu. Katarina Morve, vybavilo se mi její jméno. Jediná žena mezi Mocnými. „Císařovna nám ho ještě sama ráda vydá, aby si zachránila zadek."

„A co kouzelníci z Věží?" řekl ten, kterého oslovili Gars. Byl to on, kdo mě včera přepadl v zahradě. „Slíbili Chrisovi, že ho před námi ochrání, ne?"

„Ti nedokáží ochránit ani sami sebe," rozesmála se Katarina.

Tiskla jsem se ke svému společníkovi a pevně ho držela kolem krku. Skoro jsem se neodvážila ani dýchat a srdce mi tlouklo na poplach tak silně, že to musel cítit i můj zachránce. Mocní prošli pod námi a mířili ulicí dál do centra města.

Když konečně zmizeli za prvním rohem, oddechla jsem si. Skoro jsem nevěřila, že se nám z toho podařilo vyklouznout tak lehce. Celou dobu jsem čekala, kdy některý z Mocných odhalí naše krycí kouzlo, ale nestalo se tak. Možná je můj arogantní přítel lepší kouzelník, než jsem si myslela.

Ještě nějakou dobu jsme zůstali stát ve vzduchu, a já se snažila zaznamenat jakékoli zvuky, které by značily, že se vracejí. Všude byl klid.

„Jsou pryč," odvážila jsem se zašeptat.

„Já vím."

„Takže nás už můžete snést zpátky na zem," vyzvala jsem ho.

„Mně se líbí, kde jsme," usmál se a díval se mi zblízka do očí.

„Právě nás minuli tři Mocní, je mi líto, že nemám náladu na Vaše vtipkování," usadila jsem ho, ale v duchu jsem se divila jeho klidu.

„Nemusíte se bát, Jossine," řekl, zatímco jsme klesali dolů.

„Dneska ráno jsem viděla, co dokáží. Myslím, že mám dostatečný důvod k obavám."

„Myslíte toho mladíka, co ho Mocní napadli?"

„Ano, měl štěstí, že vůbec přežil."

„Jak je na tom?" zajímal se můj společník. Už dávno jsme oba stáli pevně na zemi, ale on mě ze svého objetí stále nepropustil. Nebránila jsem se.

„Byl v bezvědomí, když ho odvezli do paláce."

„Ví se už, co po něm Mocní chtěli?" zeptal se a já cítila, jak mi jeho ruka projela vlasy a svezla se k mému krku.

„To jsou tajné informace," vypravila jsem ze sebe a přivřela oči, když mě jeho prsty začaly jemně hladit.

„Když to říkáte," usmál se a jeho ruce se svezly k mým ramenům. „Ale dokážu si představit, co asi Mocní mohli chtít od kouzelníka z Věží."

Naklonil se ještě blíž ke mně.

„On není kouzelník z Věží," stihla jsem doplnit, než mně políbil.

Věděla jsem, že bych ho měla odstrčit, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Nelíbilo se mi, že si se mnou takhle zahrává, ale teď jsem nedokázal odporovat. Zachránil nás před Mocnými a mě se z jeho náruče nechtělo.

Můj tajemný přítel ovšem nezneužil situace a po chvíli se odtáhl.

S obavou jsem pohlédla do uličky, kde zmizeli Mocní. Pořád jsem se nemohla zbavit strachu, že se tady znovu objeví.

„Měli bychom jít. Mohli by se vrátit."

„Už jsem řekl, že se mnou se nemusíte bát," usmál se a vzal mě za ruku. „Doprovodím Vás domů."

Šli jsme rychle a zastavili jsme se až v zahradě u zadního vchodu do budovy univerzity.

„Tak, Jossine, jste tady," rozhlédl se po ztemnělé zahradě. „Doufám, že na mě zase nezavoláte stráže, když jsem už po druhé bez dovolení vstoupil do vaší zahrady."

„Myslím, že pro tentokrát udělám výjimku. Zachránil jste mě."

Pousmál se a jemně se dotkl mojí tváře. Nevyznala jsem se v něm. Někdy se chová jako nabubřelý panák z Modrých Věží a někdy je zase milý a pozorný.

„Musím jít," řekla jsem, i když se mi s ním nechtělo loučit. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi ten kouzelník nakonec zalíbí.

„Dobrou noc, Jossine," popřál mi a krátce mě políbil na rozloučenou.

„Dobrou," zašeptala jsem a vstoupila do spící budovy.