Když jsem se probudil, cítil jsem se jako by mě lámali v kole. Měl jsem zlomené snad všechny kosti v těle, i každý nádech příšerně bolel.

Opatrně jsem otočil hlavou a rozhlédl se. Ležel jsem na čisté, bílé posteli v prosluněné místnosti se spoustou drahého nábytku. Stačilo mi jen několik vteřin, než jsem pochopil, že se nacházím v paláci.

Museli mě sem převést, zatímco jsem byl v bezvědomí. Někdo mě také umyl, ošetřil, svlékl špinavé, potrhané šaty a vyměnil za čisté.

Pokusil jsem se posadit, se zatnutými zuby jsem se opatrně nadzvedl a opřel o pelest postele. Pravou ruku jsem měl pevně staženou a zavěšenou v šátku kolem krku. Celá moje hruď byla zafačovaná a tam, kde jsem neviděl bílé obvazy, se na mé kůži vyjímaly fialové podlitiny a krvavé šrámy. Také levou nohu jsem měl podivně ztuhlou a tupá bolest probíhala od kolena nahoru ke kyčli. Dokázal jsem s ní opatrně pohnout, takže zlomená nebyla.

Než jsem stačil překontrolovat moje další zranění, otevřely se dveře a do pokoje vešla mladá dívka ve velmi světlých zelených šatech. Když spatřila, že jsem vzhůru, usmála se.

„Jsem moc ráda, že už jste se probral, všichni o Vás mají velký strach," řekla milým hlasem a já s rozpaky přemýšlel, jestli to byla ona, kdo mě svlékl a umyl.

„Jsem Leah, učednice Paní Beltany a Vaše ošetřovatelka," představila se a potvrdila tím moji nejhorší domněnku.

Paní Beltana. Znal jsem to jméno. Beltana Peredrica, vyhlášená léčitelka, nejlepší v celém císařství, a osobní lékařka naší císařovny.

„Musím mluvit s matkou," řekl jsem úsečně a snažil se tím zamaskovat rozpaky nad tím, že mi tahle mladá světlovláska stahovala kalhoty.

„Jistě, Paní Sevrina i císařovna netrpělivě čekají, až se vzbudíte."

S tím mladá léčitelka zmizela za dveřmi.

Netrpělivě čekají. Ovšem. Chtějí vědět, co se tam stalo. Kolik času asi uběhlo? Musel jsem být v bezvědomí celé hodiny a Mocní se zatím v klidu připravují na útok.

Netrvalo dlouho a do místnosti vešla má matka a za ní císařovna. S vládkyní jsem se setkal už mnohokrát předtím. S matkou byly dlouholeté přítelkyně a jako malý jsem jí bral skoro jako tetu, než jsem pochopil, že je to nejmocnější žena země.

Nebyla nijak výjimečně krásná, ale neznal jsem nikoho odvážnějšího a moudřejšího. Snad s výjimkou mé matky. Nedokázal jsem odhadnout, jak stará císařovna je, její husté kaštanové vlasy jí dodávaly mladistvý vzhled, ovšem hluboké vrásky okolo očí mluvily o něčem jiném.

„Neladare," vyhrkla matka a opatrně mě objala. „Jak ti...?"

„Mocní," přerušil jsem ji. „Jsou tu Mocní! To oni mě napadli."

„My víme," přikývla císařovna tak věcně, že jsem se musel jejímu klidu obdivovat.

„Došlo k boji?" obával jsem se nejhoršího.

„Zatím ne. Jediný další, kdo je viděl, je Sevrina."

Pohlédl jsem na matku a hledal zranění. „Jsi v pořádku?"

„Gars Nagash se proplížil do univerzitní zahrady," vysvětlila. „Ale bez svých kumpánů za zády se mu příliš nechtělo měřit si se mnou síly. Utekl."

Matčino vyprávění bylo strohé a bez příkras. Neměla potřebu dávat na odiv skutečnost, že sama zahnala na útěk jednoho z Mocných. Což byl výkon, kterým se mohl pochlubit jen málokdo.

A já mezi těch pár rozhodně nepatřil. Utěšoval jsem se tím, že na rozdíl od své matky jsem já stál proti čtyřem Mocným a samotnému Raiovi. A proti takové přesile by neobstál nikdo.

Paradoxně to však byl Maleck, díky komu jsem ještě dýchal. Katarina Morwe a její společníci by mě bez mrknutí oka odpravili, zatímco první mezi Mocnými...

Co se to tam vlastně stalo? Maleck Raia stál nade mnou připraven mě zabít a pak mě ušetřil. Možná to jen nestihl, vojáci ho vyrušili, uvažoval jsem. Ne, on měl spoustu času, aby mě zabil, mohl to udělat kdykoliv, ale místo toho mě jen omráčil. Proč?

„Měl jsi obrovské štěstí, že jsi přežil," ozvala se císařovna, jako kdyby mi četla myšlenky. „Můžeš nám říci, co se tam stalo?"

„Kousek od Bílého náměstí mě překvapila Katarina Morwe a tři další," začal jsem pomalu. „Ptali se mě na Christofa Larshe. Chtěli vědět, kde ho najdou. Mysleli si, že patřím ke kouzelníkům z Věží."

Císařovna s mou matkou jen přikyvovaly, zdálo se, že podobný průběh událostí očekávaly.

„Je to tak, jak jsme si myslely, Sevrino, hledají tady Christofa."

„Christofa Larshe? Říkali, že je zradil a přidal se ke kouzelníkům z Věží," vzpomněl jsem si.

„Ano a kouzelníci ho bohužel přivedli sem, aniž by se s námi o tom dopředu poradili," promluvila ostře císařovna. „A jak jsme se obávali, přilákali tím Mocné do naší země."

„Jsou schopní otevřeného útoku na císařství?" zeptal jsem se.

„Dokud nejsou v plné síle, tak ne," zavrtěla hlavou moje matka. „Přesto nám mohou způsobit mnoho problémů," pohlédla na císařovnu. „Gabrielo, všechny mé sorkerenky jsou připravené podpořit vojsko, pokud to bude třeba."

„Prohledáváme město, ale šance, že Mocné objevíme, je malá. I s pomocí sorkerenek."

„Mám promluvit s kouzelníky?"

„Nebylo by od věci, aby se připojili k pátrání, když nás do toho dostali."

„Je jich tu jen pár, možná by stálo za úvahu, vyslat posly k Modrým věžím."

„A co Larsh? Neměli bychom...?"

Sotva jsem stačil stíhat jejich rozhovor, ale přesto mi na tom něco nehrálo.

„Co tím myslíte, že nejsou v plné síle?" přerušil jsem je.

Matka se na mě netrpělivě podívala.

„Stojí proti nám pět Mocných a vede je Katarina Morwe. Dokud se k nim nepřipojí i Raia, nejsou tak nebezpeční," vysvětlovala mi jako malému klukovi, který se plete do záležitosti dospělých.

„V tom případě mám pro vás špatnou zprávu," poznamenal jsem a s jistým zadostiučiněním zaznamenal, že mi obě ženy konečně začaly věnovat plnou pozornost.

„Chceš tím říct, že se tam ukázal i Raia?" pochopila matka bryskně. „Vede je on?"

Přikývl jsem. Obě na mě mlčky hleděly. Ten předstíraný klid a rozhodnost se přece jen začal hroutit a v obličeji obou žen se objevil první náznak obav.

„Takže je opravdu vede Maleck, ne Katarina jak tvrdili vyslanci z Věží," promluvila konečně matka. „To zcela mění situaci. Musíme si promluvit s kouzelníky."

Císařovna unaveně přikývla a pohlédla ven na odpolední slunce, jehož paprsky se teď odrážely v okenní tabuli balkonových dveří. Pokusil jsem se trochu víc nadzvednout a neopatrně jsem zavadil o zlomená žebra. Sykl jsem bolestí a do očí mi vběhly slzy.

„Požádám Leah, aby ti přinesla něco na bolest," uvolila se moje matka při pohledu na můj zkřivený obličej.

Doufal jsem v trochu víc. Schopnosti mojí matky oceňovali dokonce i kouzelníci z Věží, kteří se jinak k umění sorkerenek stavěli dost skepticky. Někdo tak silný jako je slavná Sevrina D'Orsay by rozhodně dokázal má zranění vyléčit nebo alespoň podstatně zmírnit.

A pokud ne ona, tak Beltana určitě. Já jsem bohužel nic takového nesvedl. Léčivá kouzla byla spíše doménou sorkerenek a já k nim postrádal potřebné nadání.

„Myslel jsem, že bys mě ty nebo Paní Beltana mohla..." zmlkl jsem při pohledu do matčina obličeje.

Tvářila se nepřístupně a rozhodně to nevypadalo, že by mi chtěla moje utrpení ulehčit svými kouzly.

„Neladare, pokud si dobře pamatuji, včera jsi nás nazval zbabělci, co nemají odvahu postavit se Mocným. Chtěl jsi, abych tě, dle tvých slov „nedržela na řetězu". A dnes by ti najednou moje pomoc a ochrana přišla vhod."

Sice jsem něco takového čekal, ale nemyslel jsem si, že by matka zašla až tak daleko, aby mě zanechala s přelámanými kostmi jen proto, aby mi udělila lekci. Patrně jsem se spletl.

„Nechám vás o samotě," ozvala se císařovna, která vycítila, že se schyluje k hádce.

„Takže takhle se mi chceš pomstít?" odsekl jsem podrážděně, když se za vládkyní zavřely dveře. Bolelo mě celé tělo a naděje na rychlé uzdravení se mi čím dál víc vzdalovala.

„To není pomsta, Neladare. Jestli chceš, abych s tebou jednala jako s dospělým, musíš jako dospělý přijmout následky svých činů."

Když si matka vzala něco do hlavy, nic s ní nehnulo. Mohl bych prosit, vyhrožovat, hádat se s ní, ale její názor by to nezměnilo. Začínal jsem však nabývat dojmu, že v tom je ještě něco jiného než jen to, abych se naučil "přijímat následky svých činů."

Tím, že matka odmítla urychlit mé uzdravení, si pojistila, že minimálně několik týdnů nebudu schopen opustit palác. A bude trvat dny, než se vůbec zvednu z postele.

Pochopil jsem, o co ji jde. Nechce, abych se do toho pletl. Teď když jsou ve městě Mocní, se obává, abych neudělal nějakou další neprozřetelnost. A v mém současném stavu má jistotu, že nic nezmůžu.

„Nechám ti poslat ty léky na bolest," nabídla mi znovu matka shovívavě.

V první chvíli jsem chtěl odmítnout, abych si zachoval tvář. Jenomže bolest byla k nevydržení, takže jsem překousl hrdost a rezignovaně přikývl.