Procházela jsem se noční zahradou, protože jsem nemohla usnout. Styděla jsem se za to, že jsem vyslechla rozhovor naší představené a jejího syna, ale moje zvědavost byla jako vždycky silnější. 

Jezero teď mělo tmavě modrou barvu, a odrážel se na něm srpek měsíce. Usedla jsem do trávy a vytáhla knihu, kterou jsem si půjčila z knihovny. Nedočkavě jsem ji otevřela a zaklínadlem vyvolala malé světlo, které mi ozářilo stránky. Pak jsem se znovu pustila do čtení.

//

Do promrzlého chrámu konečně vstoupili oba protivníci. Navzdory zimě měl Maleck na sobě pouze černé, plátěné kalhoty a tmavě rudý zdobený plášť ledabyle přehozený přes nahá ramena. Prameny havraních vlasů mu neuspořádaně vlály kolem obličeje. Kolem krku Maleckovi visel broušený, modrý drahokam. Mezi lidmi se vyprávělo, že tento unikátní magický skvost, Hvězdu Beleriamu, dostal Maleck od Katariny Morve, která prý byla jeho milenkou.

Ve skutečnosti se tento kouzelný kámen nacházel v Modrých Věžích a před Maleckem Raiou ho vlastnil nejvyšší Radní.

První mezi Mocným odhodil stranou svůj těžký plášť a přešel doprostřed chrámu. Angel se postavil naproti němu. Ani on na sobě neměl víc, než bylo nezbytně nutné. Tenká tunika bez rukávů a volné kalhoty ho před mrazem mohly ochránit jen stěží. Na rozdíl od Malecka měl své světlé vlasy pevně zapletené, aby mu při souboji nepřekážely.

Angel těžce dýchal mrazivý vzduch, od úst mu při každém výdechu unikl obláček páry. Pak opsal rukou kruh ve vzduchu a v dlaních se mu zničehonic zhmotnila dlouhá kovaná hůl zakončena ostrými hroty. Maleck na okamžik zaváhal a pak zopakoval Angelův pohyb. V rukou se mu objevila zbraň, která byla k nerozeznání podobná té, kterou svíral jeho protivník.

V chrámu vládlo naprosté ticho. Nikdo se neodvážil promluvit, dokonce ani ostatních šest Mocných. Zazněl hlasitý gong, který rozechvěl i silné stěny chrámu. Souboj o Modré Věže začal.

Maleck se nepohnul, pouze sledoval Angela, který nervózně přecházel v kruhu kolem něj a při tom roztáčel kovanou hůl. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Ani jeden z mužů se neměl k tomu, aby zaútočil první. Hrobové ticho začalo rušit tiché šeptání diváků i o něco hlasitější reptání Mocných.

Angel se vrhl na Malecka. Se zazvoněním se kované hole srazily. Maleck hladce odrazil útok světlovlasého kouzelníka a zaklínadlem ho odhodil na druhou stranu místnosti. Angel se svezl po hladké podlaze a zastavil ho až náraz do zdi. První mezi Mocnými ležérně vykročil k němu, po jeho kované holi se rozběhly zeleně fosforeskující plameny. 

Druhý čaroděj měl mezitím dost času, aby se zvedl a zaujal obrannou pozici. Ostražitě pozoroval Malecka, který se pomalu vznesl, na okamžik zůstal stát ve vzduchu a pak po svém protivníkovi mrštil svou hůl. Ta se ve vzduchu rychle roztočila a vyvolala ohnivý vír. 

Angel se prudce odrazil od stěny a těsně minul spršku žhnoucích jisker, které se sesypaly na místo, kde ještě před vteřinou stál, a propálily zledovatělou podlahu. Světlovlasý kouzelník zůstal viset ve vzduchu a sledoval Malecka, který si mezitím přivolal zpět svoji zbraň.

„Co to Maleck dělá?" ozval se nespokojený hlas jednoho z Mocných. Byl to Jareth.

„Nevím," pokrčil rameny Kello. „Asi si s ním chce trochu pohrát."

„Proč ho jednoduše nezabije a neušetří čas nám i sobě," povzdechl si Deshiel, který svou sázku právě prohrál.

Katarina jen napjatě sledovala souboj a neříkala nic. Maleck vrhl pohled nahoru do míst, odkud ho sledovalo zbylých šest Mocných a pak se obrátil zpět na Angela, který pořád stál ve vzduchu a čekal na jeho další tah.

Černovlasý čaroděj chvíli odhadoval situaci a pak se odhodlaně vrhl na svého protivníka. 

Tentokrát se boj opravdu rozjel na plné obrátky. Ani jeden ze soupeřících mužů se už nedržel zpátky. 

Ohnivá kouzla poletovala po obrovském chrámu, ledová podlaha tála žárem. Záblesky fialového světla se míhaly v prostoru společně s jasně zářícími plameny. Řinčivé zvuky úderů kovaných zbraní o sebe jasně zaznívaly násobené ozvěnou rozlehlého sálu. Jiskry po velkém množství zbytkové magie se třpytily ve vzduchu jako houf světlušek. 

Muži mezi sebou bojovali dlouhé desítky minut. Jejich síly viditelně vyrovnané. Ani jednomu se nedařilo proniknout obranou toho druhého. 

V jednu chvíli však ostrý hrot Angelovy zbraně zasáhl Malecka a rozřízl mu celé předloktí a jak Angel dokončil oblouk, druhý ostrý konec zbraně zasáhl jeho soupeře do hrudi, kde zanechal hluboký, krvácející šrám. 

První mezi Mocnými klesl na kolena, ledová plocha pod ním se začala barvit rudě. 

Mezi diváky proběhla vlna údivu.

„Malecku, vstaň a bojuj!" křičel Kello a i ostatní Mocní se přidali.

Angel mávl rukou a svým zaklínadlem lehce odhodil Malecka k západní straně mezi sloupy, za kterými už končil chrám, a začínal strmý sráz dolů.

Oba muži začali bojovat na okraji propasti. Údery holí střídala kouzla, jak se oba snažili srazit toho druhého dolů. 

Maleck bojoval zády k propasti, stál mezi krajními sloupy jako vrostlý do země a nepohnul se ani o milimetr, systematicky odrážel Angelovy rány i kouzla.

Po jednom úderu však ztratil světlovlasý kouzelník na zledovatělé podlaze rovnováhu. Tohoto zaváhání okamžitě využil Maleck, jeho rána zasáhla Angela a narazila ho na jeden z tlustých mramorových sloupů takovou silou, že si světlovlasý kouzelník na chvíli vyrazil dech. 

Davy diváků bouřily ve všech patrech chrámu. Všem bylo jasné, že se blíží konec představení.

„Zabij ho!" volali na Malecka Mocní. „Doraz ho!"

Maleck se podíval do očí teď už pouze chabě se bránícímu protivníkovi, zdálo se jako by na okamžik zaváhal. Poté ho nemilosrdně probodl a shodil mrtvé tělo do propasti. 

Než Angel přepadl dolů, máchl z posledních sil rukou jako by se chtěl něčeho zachytit. Jeho prsty se sevřely kolem kožené šňůrky s Maleckovým přívěskem a strhly mu ho z krku. 

S Hvězdou Beleriamu v ruce se zřítil do propasti.

//

Odtrhla jsem unavené oči od knížky a teprve teď zaregistrovala, že mám mokré tváře. Z očí mi volně stékaly slzy. Je možné, aby otec, kterého Neladar tak moc touží pomstít, byl právě Angel Mey? Po tom, co jsem vyslechla v knihovně, by to dávalo smysl. 

Paní Sevrina také vyjednávala s Maleckem o propuštění Angela Meye. Možná to byla jen náhoda, ale třeba mezi ní a Angelem opravdu něco bylo.

Tok mých myšlenek přerušil hluk. Rychle jsem zhasla světlo, které jsem si předtím vyčarovala, a v tichosti naslouchala. 

Mezi stromy na druhé straně jezera se mihl stín. Srdce mi začalo tlouct rychleji a po zádech mi přejel mráz, když jsem si uvědomila, že to určitě není žádná z dívek. 

A stín se přibližoval. Neodvážila jsem se ani pohnout, skoro ani dýchat. Na prsa jsem si pevně tiskla knihu jako by to byl štít. 

Po dalších děsuplných okamžicích jsem poznala, že je to muž. Vetřelec se zastavil pouze několik metrů ode mě a já se snažila dýchat naprosto neslyšně, i když jsem měla tušení, že o mně stejně už ví.

Oslepilo mě prudké světlo. Chtěla jsem vykřiknout, ale cizí ruka mě chytla pevně pod krkem. V mém zorném úhlu se objevila tvář muže s velmi krátkými světlými vlasy, které byly skoro bílé. Jeho obličej zdobila jizva a černé oči se na mě dívaly pohledem tak zlým, že jsem se začala třást hrůzou.

„Kde je Sevrina?" promluvil ten muž a povolil trochu sevření na mém krku.

„Paní Sevrina...já nevím...asi ve svém pokoji," vypravila jsem ze sebe.

„Kde je její pokoj?"

Než jsem stačila odpovědět, cizinec mě zničehonic pustil, a já sledovala, jak dopadl do trávy několik metrů ode mě.

Nechápala jsem, co se děje, dokud jsem nespatřila Paní Sevrinu, jak klidně kráčí podél jezera přímo k muži.

„Co mi chceš, Garsi?" ozvala se naše představená a když procházela kolem mě, položila mi ruku na rameno a zašeptala: „Vrať se dovnitř, Jossine, já to vyřídím."

Zmohla jsem se jen na kývnutí a rychle zamířila k budově univerzity. Na kraji zahrady jsem se zarazila a podívala se zpět k jezeru.

Paní Sevrina stála kousek od toho cizího muže a společně spolu hovořili. Rozhovor neprobíhal v nijak přátelském duchu, protože po chvíli naše představená znovu poslala toho vetřelce k zemi dobře voleným kouzlem. Strhl se krátký souboj. Muž to naštěstí po chvilce vzdal a rychle zmizel.

Paní Sevrina spěchala zpátky. Když procházela kolem, vzala mě za předloktí a řekla: „Rychle, Jossine, musíme vyhlásit poplach a svolat sorkerenky a vojáky. Město se musí bezpodmínečně prohledat."

„Co to bylo za muže?" odvážila jsem se zeptat.

Paní Sevrina na okamžik zaváhala, ale pak odpoveděla: „Gars Nagash"

Vybavila se mi jména, která jsem si dneska přečetla v knihovně.

„Ale to je jeden z Mocných!" Marně jsem se snažila nevypadat vyděšeně.

„Ano," přikývla Paní Sevrina, jejíž hlas zněl až děsivě klidně.