Neladarovi bylo zle. Bylo mu přesně tak zle, jak se psalo ve všech příručkách a učebnicích o Gewracku a proč by se nikdy neměl užívat. Třásl se po celém těle, měl vysokou horečku a blouznil.

Opatrně jsem mu nadzdvihla hlavu a pokusila se do něj dostat trochu vody.

„Jossine," zachraptěl a pevně mi stiskl ruku.

Vnímal mě, to bylo dobré znamení, ale i tak jsem se třásla strachem. Paní Sevrina sice tvrdila, že ta dávka ho nezabije, ale vidět ho v takovém stavu mi drásalo srdce. A nechtěla jsem ani pomyslet, jak je na tom teď Maleck. Pouhá představa, že někde trpí sám, mi vháněla slzy do očí.

Když se Neladar vrátil portálem, věděla jsem, že musím jednat rychle. Klopýtajícího a napůl v deliriu jsem ho dostala nahoru do svého pokoje, než úplně zkolaboval. Na univerzitě se naštěstí nikdo nenacházel, přestože opravy pokročily a starodávná budova už znovu připomínala to krásné a vznešené místo jako před útokem.

Uložila jsem mladíka k sobě na postel a pokusila se mu ulevit svoji léčivou magií. S dlaněmi položenými na jeho hrudi jsem mu vyslala do těla uzdravující energii. Mezi prsty mi probleskovalo jasně bílé světlo, ale nezdálo se, že by mému pacientovi příliš pomáhalo.

Nečekala jsem žádné zázraky, v takovýchto případech kouzla většinou nezabrala, a proto jsem necítila takové zklamání, když to opravdu nefungovalo.

Pevně jsem mu sevřela dlaň a bedlivě ho sledovala. Jeho sevřená víčka, zpocenou tvář, rty rozkousané do krve...bylo těžké se na něj nečinně dívat a nedokázat ho vyléčit.

Teprve po nějaké době jsem zaregistrovala, že na nočním stolku vedle fotografie mých rodičů nevinně spočívá rudě zbarvený javorový list. Okamžitě jsem v něm poznala zprávu od Paní Sevriny.

Těch několik vět skrytých v magickém vzkazu, by mě za jiných okolností uklidilo, kdybych se teď tolik obávala o Neladara.

A Malecka.

Oči se mi zalily slzami při pomýšlení na černovlasého čaroděje a na to všechno, co jsem zahlédla v jeho mysli dole u jezera. Všechnu tu lásku, ale také rány a zklamání.

V hlavě jsem měla naprostý zmatek. Neladara jsem milovala, ale přijít o Malecka bolelo. Trápilo mě pomyšlení, že zůstane úplně sám. Bohužel tenhle spletenec se nedal vyřešit tak, aby z toho všichni vyšli spokojení a šťastní.

Tolik jsem si přála s ním ještě promluvit, i kdyby se jen rozloučit, ale chápala jsem, proč nechtěl. Proč odešel beze slova. Znamenalo by to jen protahování nevyhnutelného, sůl do krvácející rány.

Neladar už spal klidněji, dech pravidelný. Dlaní jsem se ho dotkla na čele. I horečka ustupovala. Snad je z nejhoršího venku. Detailně jsem si prohlížela jeho pobledlý obličej, světlé vlasy zpocené a přilepené na tváři, lehce se třesoucí rty.

Budu schopna ho milovat, aniž by část mého srdce stále nepatřila Maleckovi?

To ukáže až čas.

***

„Jossine?"

Neladarův chraplavý hlas mě vytrhl z polospánku.

Rozhlédla jsem se po pokoji, oknem dovnitř pronikaly narudlé sluneční paprsky a na zeleném koberci vykreslovali krásné světelné ornamenty.

Svítalo. Musela jsem usnout. Vyčerpaná po náročné noci mě přemohl spánek navzdory nepohodlí a tvrdé židli. Protáhla jsem si ztuhlý krk a zadívala se na mladého kouzelníka.

Modré oči jasně zářily, na tváři mu hrál úsměv. Zdálo se, že je to za ním. Natáhla jsem ruku a potěšeně stiskla tu jeho.

„Je ti dobře?"

Přikývl a ze stolku sebral sklenici vody, ze které se zhluboka napil. Cítila jsem se zvláštně a nejistě, nevěděla, jak se k němu po tom všem chovat. Stalo se toho tolik, měli bychom si o všem promluvit, ale já vůbec nevěděla, jak do toho.

„Dostala jsem zprávu od tvoji matky," začala jsem proto s nějakým bezpečnějším tématem. „Máme se vrátit, jednání zabrala, kouzelníci tě nechají být."

„Ohrozit mír mezi našimi zeměmi jim nestojí za to, aby mě mohli v okovech hodit do nejhlubší kobky v Modrých Věžích," zašklebil se vesele a posadil se. „Mít za matku představenou všech sorkerenek a císařovnu jako tetu má své výhody."

Navzdory všemu, co v noci vytrpěl, hýřil Neladar dobrou náladou.

„Asi uvěřili tomu, že je Maleck mrtvý. Proto tě nechali být."

„Možná," pokýval hlavou. „Nesmíme to nikomu říct."

„Ani tvoji matce."

„Obávám se, že matka to přinejmenším tuší," povzdechl si a rukou si shrnul z tváře prameny přeleželých vlasů. „Viděl jsem to v jejích myšlenkách tam na nádvoří. Zná mě dobře, věděla, že lžu. Ale ta ho neprozradí. Dluží mu za život."

Nikdy by mě nenapadlo, že je možné takhle nahlížet do myšlenek a pocitů jiných.

„Vidíš i moje myšlenky?" zeptala jsem se s rozpaky.

„Trochu," připustil. „Ale jen ty na povrchu. Ne jako tam..." odmlčel se a my oba v ten okamžik pomysleli na to, co se stalo u jezera.

Oči se mi opět trochu zamlžily slzami, když jsem si vybavila tu chvíli. Všechny ty pocity, myšlenky, magii. Zažiji ještě někdy něco tak úžasného a dokonalého?

„To s Maleckem," nadhodil nakonec téma, s kterým jsem já neměla odvahu začít. „Chci ti jen říct, že nemusíš být se mnou jenom proto, že..."

Chytla jsem ho kolem krku a objala ho. „Chci být s tebou."

Opravdu jsem chtěla. Milovala jsem ho. Část mě sice stále truchlila po Maleckovi, ale jestli existoval nějaký způsob, jak to překonat, byl tím způsobem Neladar. To pomyšlení na něj, to, že je se mnou a zůstane tu i po tom, co druhý kouzelník odejde, bylo teď mojí největší útěchou. Měla jsem v něm oporu.

Dlouho mě mlčky objímal, tiskl k sobě. Vnímala jsem jeho blízkost, teplo sálající z jeho těla a dokonce jeho magii. Drala se na povrch jako kdyby se opět toužila proplést s tou mojí. A možná by se tak nakonec i stalo, kdyby se Neladar neodtáhl a neochotně mě nepropustil ze svého sevření.

„Maleck je dole," řekl vážně a já se ani nedivila, jak to poznal.

Stačilo, aby vyslovil to jméno, a srdce mi poskočilo radostí. Nedokázala jsem skrýt svoje nadšení nad tím, že opravdu přišel, a světlovlasý mladík to poznal. Trochu vyčítavě na mě pohlédl.

Ne, tohle opravdu nebylo k Neladarovi fér. Přesto ani on nemohl očekávat, že Malecka přestanu milovat jen tak z minuty na minutu. Jako by někdo luskl prsty a vymazal ho z mého srdce.

„Čeká na tebe. Přišel se rozloučit," doplnil.

Zaváhala jsem. Přestože první, co jsem chtěla udělat, bylo rozběhnout se za ním, zarazila jsem se a bezradně hleděla na světlovlasého chlapce.

Ten pomalu přikývl a zašeptal: „Běž za ním, Jossine."

***

Zadýchaně jsem vyběhla zadním východem z univerzity a rozhlédla se po tiché, probouzející se zahradě. Opíral se zády o kamennou zeď budovy, oblečen v tmavém cestovním obleku nastavoval tvář narudlým paprskům ranního slunce.

Když mě spatřil, vyrazil mi vstříc.

„Jossine," zašeptal a krásně se usmál, zatímco jeho prsty mi jemně vjely do vlasů.

Netušila jsem, co bych měla říci, nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo, pouze hleděla do těch známých zelených očí a přála si, abychom se nemuseli rozejít. To pomyšlení, že tohle je naposledy, co ho vidím, mi lámalo srdce.

Pořád jsem ho milovala. Možná více než Neladara, našeptával mi zrádný hlásek v mojí hlavě. Rychle jsem ho zadusila. Nebylo to tak. Nechtěla jsem Malecka více, pouze pomyšlení na to, že ho ztrácím způsobilo, že jsem po něm toužila silněji. Není snad v lidské přirozenosti prahnout po tom, co nemůžeme mít?

Dokonce i prvnímu mezi Mocnými se nedostávalo slov. Vzal mě za ruku a vedl kolem odkvétajících šeříků, keřů jasmínu s jejich omamnou vůní, pořád dále do zahrady. Skryti ve stínu okrasných stromů jsme prošli až k jezeru, jehož klidná hladina teď zrcadlila odlesky vycházejícího slunce.

Zastavili jsme a on konečně promluvil. „Tady jsem tě poprvé uviděl. Shodil jsem tě do vody. Byla jsi tak rozzlobená."

Usmála jsem se při té vzpomínce, ale po tvářích mi stékaly slzy.

Maleck je prsty setřel. „Slib mi, že budeš šťastná, Jossine."

„A ty?" vypravila jsem ze sebe. „Budeš šťastný?"

„Netrap se starostí o mě. Vy sorkerenky věčně myslíte na to, abyste pomohly druhým. Buď sobecká, mysli na sebe."

„Jako to dělají kouzelníci?" neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku.

Vesele se zasmál. „Přesně tak."

„Zůstaň," zaprosila jsem, přestože jsem nevěřila, že jeho názor změním.

Dle očekávání odmítavě zavrtěl hlavou. „Nejde to. I když si kouzelníci z Věži myslí, že jsem mrtvý, nebylo by moudré se tu déle zdržovat."

Marně jsem přemýšlela, co více říci. Jeho prsty se znovu jemně dotkly pramenů mých rudých vlasů. A já si přála, abych tady nestála v poničených plesových šatech, které jsem si nestihla převléci, se smazanými líčidly a rozcuchanými vlasy. Přála jsem si, aby si mě pamatoval krásnou.

„Jsi krásná," zašeptal něžně a mě se horkost nahrnula do tváří, když jsem si uvědomila, že viděl moje myšlenky.

„Takže...tohle je sbohem?" zeptala jsem se skoro neslyšně.

„Tohle je sbohem," zopakoval s definitivní platností.

Rezignovaně jsem přikývla, tváře mokré od slz.

Sklonil se ke mně blíž a já se celá roztřásla v očekávání jeho polibku na rozloučenou. Který nepřišel. Na poslední chvíli se zarazil, pohlédl někam přes moje rameno a pak mi věnoval pouze přátelskou pusu na tvář.

Nedokázala jsem potlačit zklamání, ale sama nenašla odvahu k ničemu víc.

Když jsem se ohlédla, došlo mi, proč to udělal.

Kousek za námi nejistě přešlapoval Neladar. Váhal, zda se k nám připojit či se držet stranou a nechat mě a Maleckovi soukromí.

Nakonec se rozhoupal a rozešel směrem k nám. Starší čaroděj si ho měřil pohled a když byl na doslech, pobaveně prohodil: „Nemusíš mít strach, nechtěl jsem ti ji unést."

Podle jeho kyselého obličeje se zdálo, že přesně toho se mladík obával. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych pochopila, že na Malecka stále žárlí.

Ale já nechtěla, aby se rozešli jako rivalové, nechtěla jsem být tou, co stojí mezi nimi. Přála jsem si, abychom se rozloučili jako přátelé.

Jednou rukou jsem si přitáhla Malecka, druhou Neladara a oba je pevně objala. Na okamžik zaváhali, ale poté se ke mně přitiskli a pažemi obmotali kolem dokola mě i sebe navzájem.

Věděla jsem, že je to naposledy, co je držím oba dva. Snažila jsem se prodloužit to objetí co nejdéle, vychutnat si ten pocit dokonalého štěstí a lásky, který mě prostupoval teď a tady v tuto chvíli, kdy se v mém náručí nacházeli dva muži, které jsem milovala.

Nakonec to však muselo skončit. A byl to Maleck, kdo se odtáhl jako první.

Neladar, který mě stále jednou rukou držel kolem pasu, se s lehce rozpačitým výrazem díval na druhého kouzelníka, který mezitím pohybem paže otevřel fialovou trhlinu v časoprostoru.

„Ukážeš se zase někdy?" zeptal se a já byla ráda, že tu otázku položil.

„Určitě," přikývl s úsměvem Maleck. „Kdo jiný by vás tahal z problémů."

Naposledy nás přelétl pohledem a krátce kývl na pozdrav. Nato se otočil a bez dalších slov prošel portálem.

A byl pryč.

Zmizel a nezůstalo po něm nic. Jako by to všechno, naše setkání, střet s Mocnými a bitva v paláci, byl jen strašidelný a přesto nádherný sen.

Zamrkala jsem, abych zahnala protivné slzy, které se mi opět tlačily do očí. Také Neladar se zdál podivně zaražený, dokonce bych řekla, že smutný. Co se mu asi honilo hlavou? Mrzel ho Maleckův odchod nebo byl rád, že se zbavil soka v lásce? Jak jsem ho znala, tak pravděpodobně od každého něco.

„Půjdeme?" prolomila jsem to dlouhé tíživé ticho.

„Ano, musíme se vrátit," ušklíbl se, na tváři se mu objevil úsměv. „Řekl bych, že nás čeká další křížový výslech."

S těmi slovy sevřel moji ruku pevněji a já ucítila slabý poryv energie, který přeskočil mezi našimi propletenými prsty. Odlesky fialového a bílého světla nám přeběhly po kůži. Moje a jeho magie se spojila jako by to byla ta nejpřirozenější věc a mezi námi zavládla dokonalá rovnováha.

A pak mě Neladar políbil a já věděla, že všechno bude v pořádku.