Nakonec jsem to byl já, kdo se pohnul první. Pustil jsem dívčiny ruce a v poslední vteřině prošel zavírajícím se portálem za starším čarodějem.

Nevím, zda jsem to udělal více kvůli sobě nebo kvůli Jossine. Nedokázal jsem dál vydržet její bolest a zármutek. Tohle přece Maleck nemůže udělat. Beze slova ji opustit.

Propadl jsem přímo do podkrovního pokoje v loveckém zámečku. Zdál se opuštěný, ochranná bariéra kolem něj dávno přestala existovat, a nevypadalo to, že by se tu nacházel někdo z Mocných.

Tedy kromě Malecka Raii.

Chytil jsem ho za předloktí. „Přece takhle neodejdeš!"

Tmavovlasý muž se na mě netrpělivě otočil. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že jsem zase tady a říkám mu, co má nebo nemá dělat.

„Tohle Jossine nemůžeš udělat. Musíš jít zpátky a říct jí..."

Švihl po mě pohledem, v zelených očích se mu zablesklo.

„Co bych měl říct, Neladare, poraď mi. Mám říct, že jí miluju? Jak moc mě bolí, že ji musím opustit, ale bude to tak lepší?"

„Já..." Zarazil jsem se, ten jeho náhlý výbuch mě zaskočil.

„Myslíš, že to všechno neví? Že to neviděla?" Vytrhl se z mého sevření. „Stejně jako ty."

„Tak proč jsi to udělal?" přešel jsem do útoku. „Říkal jsi, že se jí nevzdáš, že na to nejsi tak čestný a teď si hraješ na samaritána. Jestli Jossine chceš tak..."

Rozesmál se. Nebyl to příjemný smích.

„Myslel bych, že budeš rád, že ti půjdu z cesty, a ty tady místo toho stojíš a přesvědčuješ mě, abych šel za ní. Co vlastně chceš, Neladare?"

Chvíli mě propaloval pohledem a já marně hledat odpověď. Ano, měl bych být rád, že jsem získal Jossine pro sebe, tak co to tady dělám?

Druhý muž nechápavě zavrtěl hlavou a zamířil ke skříni v rohu místnosti, ze které vytáhl čistou košili a kabát. Mlčky jsem sledoval, jak se převléká, a nakonec sotva slyšitelně pronesl: „Chci, aby byla šťastná."

Maleck ke mně zvedl pohled a usmál se. Tentokrát to byl opravdový upřímný úsměv.

„Bude šťastná...s tebou."

Vyndával další kusy oblečení ze skříně a házel na postel. Balil se na cestu. Chystal se odejít z císařství. Nemusel jsem se ptát. Viděl jsem to v jeho myšlenkách tam v univerzitní zahradě. A musela to vidět i Jossine.

„Co to vůbec bylo? To předtím?"

Zastrčil několik svých knížek do zavazadla a obrátil se na mě.

„Kouzlo."

„Něco takového by přece nemělo být možné."

„Říká kdo? Všichni ti moudří kouzelníci z Rady? Nebo sis to přečetl v chytrých knihách?"

Pocítil jsem ostrou bolest hlavy, stejnou jako v zahradě, jen teď začínala nabírat na síle. Promnul jsem si oči, pálily mě, přesto jsem dál soustředěně naslouchal Maleckově výkladu.

„Prozradím ti největší tajemství magie, Neladare. Magii nelze popsat, svázat pravidly, rozdělit na kategorie. Magie je volná, dokážeš s ní cokoli. Jen se nesmíš nechat omezit. Nepotřebuješ zaklínadla, složité pohyby rukou...to jsou jen pravidla. Magie je v tobě. Ty jsi magie. Jediné co musíš, je naučit se ji ovládat, najít rovnováhu."

„Ale na to potřebuji učitele," namítl jsem. „Potřebuji tebe. Nemůžeš odejít, slíbils, že mě budeš učit."

„Ty už nepotřebuješ učitele."

Nevěřícně jsem na něj zíral. Samozřejmě, že potřebuji. Kdo mi pomůže ovládnout moji magii? Sám to nezvládnu. Zničený císařský palác toho byl jasným důkazem.

„Jossine," vyslovil to jméno a jeho přísný výraz rozbil úsměv, jako kdyby ji viděl před sebou.

„Ona je výjimečná, její magie je výjimečná. Dodává všem okolo klid, kontrolu, rovnováhu. Jen jednou předtím jsem potkal někoho takového jako je ona."

Nevěděl jsem, co říct. V jeho přítomnosti jsem se cítil ztracený. Bylo těžké s ním diskutovat, na všechno našel odpověď

„Nepotřebuješ učitele, potřebuješ jen ji," řekl a stiskl mi rameno v přátelském gestu.

Zadíval jsem se do těch zeleně žhnoucích očí. „A co ty? Co potřebuješ ty?"

Maleck neodpověděl. Pokusil jsem se přečíst jeho myšlenky, ale už to nešlo tak lehce jako předtím. A on si dával velký pozor, aby se mi to znovu nepodařilo.

Ostré bodnutí mi projelo mezi spánky. Cítil jsem se zvláštně, skoro jako bych měl kocovinu. Tohle muselo být ono. Dostavily se následky toho matčina zakázaného lektvaru.

První mezi Mocnými si zamyšleně prohlížel můj obličej a pak se zlehka dotkl mojí tváře.

„Za tohle se omlouvám."

Očima jsem zabloudil k zrcadlu na protější zdi, abych pochopil, co myslí.

Na pravé straně obličeje těsně pod lícní kostí se mi stále vyjímalo několik drobných skvrn po spáleninách. Vybledlé jako by roky staré, přestože to nebylo více než pár hodin, co mi je tam zanechaly Maleckovy prsty.

Stalo se to přesně na tomto místě, když jsem ho přesvědčoval, aby nám pomohl proti Katarině.

Zdálo se to tak dávno. Jako v jiném životě.

„Asi ti to už zůstane," dodal a stáhl ruku.

Znovu jsem pohledem sklouzl ke svému odrazu v zrcadle. Světlé vlasy jsem měl špinavé od popela, modré oči trochu zarudlé, oblečení na mnoha místech propálené, ale jinak jsem na sobě nespatřil jediné zranění. Všechny do posledního vyléčila naše spojená moc tam v univerzitní zahradě.

Až na ty čtyři drobné skvrnky v podobě otisků prstů na moji pravé tváři.

Příliš jsem to nechápal, ale ptát se nechtěl. Místo toho jsem položil jinou otázku.

„Co bude s Katarinou a ostatními?"

„Dohlédnu na ně. Nemusíš se bát dalšího útoku."

Přikývl jsem, levá ruka se mi zachvěla. Maleck se otočil a vytahoval z truhly u postele další a další věci, které bez ladu a skladu házel do svého zavazadla.

„Běž zpátky, Neladare. Nenechávej ji samotnou," řekl ještě, aniž by se na mě otočil.

„Slib mi, že za ní přijdeš, než opustíš císařství. Rozloučíš se s ní."

Tentokrát na mě Maleck pohlédl. „Byla by to chyba, věř mi. Takhle je to lepší."

„Ve svém dlouhém životě jsi jistě udělal spousty chyb. Udělej ještě tuhle jednu.

Usmál se. „Jsou chvíle, kdy mi Angela připomínáš tak moc."

Vzpomněl jsem si na to, co jsem předtím zahlédl v jeho myšlenkách a vzpomínkách. Několik kousků skládačky zapadlo na místo a začalo dávat smysl.

„Vyčítáš si to. Jeho smrt. Proto jsi nikomu neřekl, co se stalo při tom souboji v Kortanském chrámu. Máš pocit, že v tom není rozdíl. Že jsi to byl stejně ty, kdo ho zabil."

Pozoroval mě a pak nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tohle vážně nesnáším."

„Mám pravdu, že ano?" naléhal jsem dál, i když jsem viděl, jak je mu to nepříjemné. Když někdo jiný pro změnu nahlížel do jeho myšlenek, nebyla to taková zábava.

„Proto ses vzdal Jossine," pokračoval jsem odhodlaně riskujíce, že ho tím znovu rozzlobím. „Myslíš, že když ji přenecháš mě, alespoň trochu vyrovnáš dluh, který cítíš k mému otci."

„Vzdal jsem se Jossine, protože je to pro ni lepší!" utrhl se na mě rozčíleně. „Jakou budoucnost by měla se mnou? Jenom bych jí ublížil. Ty jsi pro ni ten pravý."

Jistě to byl také jeden z důvodů, ale nevěřil jsem, že ten jediný.

„Vyčítáš si, že můj otec zemřel. Celé ty roky. A při tom to není tvoje vina."

„Není?" odsekl. „Co o tom víš? Angel mohl utéct, mohl se vzdát jako ty v paláci. Jeho by nechali odejít. Šlo jim jen o mě. Ale neudělal to. Stejně jako ty. Protože jste oba dva tak zatraceně čestní! Chránil mě a zaplatil za to životem."

Odmlčel se, ruce sevřené v pěst, oči se mu leskly. Možná jsem s tím neměl začínat. Ale nebylo lepší to ze sebe dostat, než tu vinu dusit uvnitř?

„Malecku, takhle to přece nemůžeš brát, vždyť..."

„Pokud by na světě existovala nějaká spravedlnost, zemřel bych já. Ne on. Jenže spravedlnost neexistuje."

Unaveně sklonil hlavu a potichu dodal: „Ani nevěděl, že je Sevrina těhotná. Nikdy nezjistil, že čeká jeho dítě. Nikdy tě nepoznal. A ty jsi nedostal příležitost zjistit, jaký byl tvůj otec výjimečný člověk."

Bolest hlavy se už nedala ignorovat stejně jako jsem už nedokázal zastavit třes rukou.

„Myslíš, že já si neříkal, jak je to nefér? Že jsem si nepřál otce poznat, mít u sebe, když jsem vyrůstal? Ale to nic nemění na věci, že tys ho nezabil."

Zaváhal jsem a uvažoval co dodat, aby pochopil. Aby si to přestal dávat za vinu.

„Celý život jsem si o tobě myslel to nejhorší. Jméno Maleck Raia ve mě vzbuzovalo jen nenávist a vztek, viděl jsem v něm vraha svého otce."

Ty zelené oči se vpíjely do mých, stál přede mnou nehnutě, mlčky naslouchal.

„Teď v tom jméně vidím přítele. Někoho, kdo riskoval všechno, aby nám pomohl. Malecku, v Anchalenském údolí jsem přišel o otce, ale jsem rád, žes tam nezemřel ty."

Moje slova ho překvapila. A potěšila. Nedal to na sobě sice znát ani mrknutím oka, jeho výraz naprosto nečitelný, přesto jsem to na okamžik zachytil v jeho myšlenkách, než je opět obehnal neproniknutelnými hradbami.

Začínal jsem se cítit opravdu mizerně, hlava mi třeštila, žaludek měl na vodě, ruce se mi třásly, oči pálily, viděl jsem rozmazaně.

Černovlasý čaroděj mě přejel zkoumavým pohledem. „Taky to už cítím."

Zamotala se mi hlava tak silně, že jsem se musel rukou opřít o zeď, abych neupadl. Rychle se to zhoršovalo. Maleck zachytil moji paži a pomohl mi posadit se do křesla.

Nato mi podal sklenici s červenou tekutinou. „Vypij to."

„Pomůže to?" vypravil jsem ze sebe s nadějí a klepajícími se prsty sevřel nabízenou sklenku.

„Jak se to vezme," pokrčil rameny a nalil i sobě. „Hůř ti po tom nebude," pousmál se a upil.

Opatrně jsem usrkl, trpká chuť vína mi pronikla všemi buňkami, a já se otřásl.

„Běž za Jossine, Neladare. Postará se o tebe."

Možná mi pomůže její léčivá magie, napadlo mě.

„Nepomůže, s tímhle ne," odpověděl na moji myšlenku a já už se nad tím ani nepozastavil. „Ale může tě držet za ruku, až ti bude nejhůř."

Bude mi ještě hůř? Napadlo mě jako první.

A hned po tom... Mám tu nechat Malecka samotného? I jemu bude brzy stejně mizerně jako mě.

Další vlna ostré bolesti projela mým tělem a všechny myšlenky zadusila. Prsty jsem zaryl do čalounění křesla, zuby pevně stiskl k sobě. Začínalo to být k nesnesení.

Fialově zářící trhlina v prostoru se otevřela přímo přede mnou.

„Běž," rozkázal Maleck, i jemu se už chvěly ruce. „Přijdu se s Jossine rozloučit," slíbil, než mě prostrčil portálem.

Dopadl jsem do vysoké trávy, neudržel se na nohou a klesl na kolena. Zatmělo se mi před očima.

Nato jsem pocítil Jossiiny teplé dlaně na tváři, její známou vůni a také uklidňující energii, která prostoupila celou moji bytost.

A pak už jsem nevěděl nic.