Sledoval jsem Jossine, jak si klekla k Maleckovi a zlehka se ho začala dotýkat dlaněmi.

Okamžitě se mi vybavil ten pocit, když léčila mě, a její energie příjemná, uzdravující prostupovala mým tělem. Na chvíli jsem mu skoro záviděl, než mi došlo, jak jsou takové myšlenky hloupé a nepatřičné.

První mezi Mocnými sotva vnímal, co se s ním děje. Zraněný, možná umírající z popálenin, které jsem mu způsobil. A já se chovám jako žárlivý pitomec.

Zaplavil mě dusivý pocit viny. Neměl jsem dopustit, aby se to stalo.

Jenomže Maleck...

Sám mi strhl Hvězdu Beleriamu z krku, moji poslední pojistku jak dostat tu moc pod kontrolu. Chtěl, aby se to stalo. Patrně v tom viděl jedinou cestu ven.

Znovu jsem pohlédl na Jossine, sledoval, jak stahuje z Maleckových ramenou seškvařené cáry košile, jak její štíhlé prsty přejíždějí po jeho kůži a jasné bílé světlo vychází z těch drobných ruček.

Vím, že ho pouze léčila, nebylo v tom nic dalšího. I tak jsem nedokázal přihlížet a odvrátil pohled.

Nebudu žárlit.

Zařekl jsem se, že nechám Jossine, ať si vybere sama. A jestli to bude Maleck, smířím se s tím. Pokud s ním bude šťastná, přijmu to.

Dříve jsem si myslel, že si s ní pouze pohrává, ale v tom jsem se spletl.

Prozradily mi to jeho činy i jeho myšlenky. Na Jossine mu záleželo, dost možná ji milovat. Pravděpodobně více než kohokoli jiného za poslední roky.

Velmi jsem si přál získat tuhle krásnou dívku pro sebe, ovšem i Malecka jsem měl vlastně docela rád a po tom všem ho považoval za přítele.

Možná bych měl být velkorysý a jít těm dvěma z cesty.

Zaťal jsem ruce v pěst.

Být velkorysý je fakticky na nic.

Rozhlédl jsem se po potemnělé zahradě, která stále nesla známky mého nedávného řádění. Ohořelé stromy, tráva a okrasné keře spálené na prach. Z jezírka zůstala prázdná jáma, do které přitékal pouze malý pramínek z nedalekého potoka. A i ta trocha vody se hned vsála do na troud vyschlé půdy.

Začínala mně bolet hlava, každou vteřinou to ostré bodání sílilo a já přemýšlel, zda jsou to už vedlejší účinky toho matčina lektvaru nebo je to pouze z vyčerpání.

Měli bychom co nejdříve zmizet. Univerzitní zahrada opravdu nepatřila mezi ta nejbezpečnější místa, ale byla to první, co mě napadlo, když jsem potřeboval poslat Malecka pryč z hořícího paláce.

Třeba kouzelníci z Věží uvěří tomu, že je mrtvý. Snad je moje slova přesvědčila a nebudou po něm dál pátrat.

Na to jsem se však nemohl spolehnout. A i kdyby nešli po něm, půjdou po mně. Moje jediná výhoda spočívala v tom, že matka je představená všech sorkerenek a císařovna její přítelkyně. Ty nepřipustí, aby mě kouzelníci uvěznili.

Přesto jsem se musel mít na pozoru.

Dokáží vysledovat můj portál?

Se vší tou zbytkovou magií, která poletovala kolem zničeného paláce, mi to nepřišlo pravděpodobné. I tak jsem zůstal ve střehu, abych zachytil každý poryv cizí energie v okolí.

Zatím jsem však vnímal pouze klidnou přírodní magii mladé sorkerenky, která hojila mnou způsobené rány.

Přistoupil jsem blíž a přidřepl si k Jossine. Podařilo se jí zacelit ta nejhorší zranění na Maleckově obličeji, pažích a většinu na jeho hrudi.

„Jak je na tom?" zeptal jsem se potichu, abych ji nevyrušil.

„Vyléčila jsem, co šlo, ale něco je špatně. Měl by se probrat, ale stále je v bezvědomí."

Unaveně si povzdechla a odtáhla ruce z těla svého pacienta. Lehce se jí chvěly.

„Nevím si rady, měli bychom ho vzít k Paní Beltaně."

„To nemůžeme. Nikdo nesmí vědět, že je naživu. Zabili by ho na místě."

Sevřel jsem Jossine ruku, její magická energie prostoupila mými prsty. „Ještě to zkus."

„Nezbývá mi moc sil," pohlédla na mě zoufale.

Tak moc si přála, aby ho dokázala zachránit. Viděl jsem to na jejích lesknoucích se očích i v jejích myšlenkách.

„Mohl bych ti nějak pomoci? Můžeme to zkusit společně?"

„To přece nejde," namítla.

Kouzelníci dokázali spojit svoji moc, aby kouzlo zesílilo. Během toho nedávného boje v paláci jsme to s Maleckem zvládli nespočetněkrát. A s matkou jsme dohromady otevřeli portál.

Jenomže moje matka, ať už si říkala jakkoli, byla spíše čarodějka. Energie kouzelníka a sorkerenky se lišila, podle všech učebnic a chytrých pouček by nemělo být možné je spojit.

Jenomže co vědí všichni ti chytráci o magii? Je to živoucí energie, proměnlivá, nepopsatelná. Dříve si také nikdo nepomyslel, že by sedm kouzelníků mohlo získat takovou moc, aby porazili všechny ostatní. A Maleck to dokázal.

„Půjde to," řekl jsem s přesvědčením, stiskl její dlaň pevněji a usměrnil tok energie k ní.

Mezi našimi propletenými prsty problesklo fialové světlo, které postupně měnilo barvu. Nakonec zůstalo jen jasně bílé.

Jossine hleděla do mých očí. Ty její oříškové se rozzářily jako dvě hvězdy, a mě naskočila husí kůže. Slabé brnění jsem cítil na rukou, pažích, v ústech.

Naše magie se spojovala dohromady a já už vnímal jen Jossine, její přítomnost, celou její bytost, a také dívčinu mírnou energii, která uklidnila tu moji ohnivou, divokou.

Mohlo uběhnout pár vteřin nebo celá věčnost.

Nakonec odvrátila pohled a zadívala se na zraněného čaroděje. Natáhla svoji pravou ruku a sevřela tu Maleckovu. Stiskla pevně víčka k sobě, ve tváři vepsané soustředění.

I poslední popáleniny na jeho krku a ramenou se zacelily a zmizely. Stále se však neprobral.

Jossine se na mě bezradně zadívala. „Zkus ho léčit se mnou."

„Neumím to."

„Musíme něco vyzkoušet" zašeptala, z očí jí stékaly slzy. „Bojím se, že umírá."

Její slova mě vyděsila. Pokud Jossine nedokáže Malecka uzdravit, budeme muset vyhledat Beltanu. Byl by to sice velký risk, ale rozhodně ho tady nenechám zemřít.

„Dobrá," přikývl jsem rozhodnut se pokusit klidně i o nemožné.

Opět zavřela oči, levou ruku měla propletenou s tou mojí, pravou s Maleckovou. Když jsem i já sevřel dlaň druhého čaroděje, kruh se tím uzavřel.

Nevěděl jsem, co bych měl dělat, ale nemusel jsem dělat vůbec nic. V tu chvíli jsem jasně cítil Jossiinu energii dokonale spojenou s mojí, její léčivou sílu prostupující tělem bezvládného muže, jeho pažemi až do konečků prstů. A ještě dál do mojí dlaně, paže, celé mojí bytosti.

Také já vyslal ze své levé ruky energii směrem k Maleckovi. Netušil jsem, jak ho léčit, tak jsem jen nechal moji magii proudit.

Paže mě začaly brnět, vzduch kolem ztěžkl nabitý elektrizující mocí.

Maleck otevřel oči.

Jasně žhnuly, v zelených duhovkách mu probleskovaly fialové jiskřičky.

Pohlédl na rudovlasou sorkerenku. Pak na mě. A nakonec na spojené ruce nás tří.

Usmál se. Cítil jsem, jak se jeho prsty ještě těsněji propletly s mými a z druhé strany též s těmi dívčinými. Po rukou a předloktích nám přeběhly plameny fialového ohně. Ale hned zase mizely pohlcovány jasně bílým světlem.

Jossiina uklidňující energie do mě vstupovala a propojovala se s tou mojí z pravé strany a pak z té druhé děsivě mocná magie Malecka Raii.

Snažit se teď něco usměrnit bylo zcela nemožné. Prsty, ruce, celé paže nás všech obklopilo zářící světlo - bílé, fialové a také oranžové vypadající jako plameny ohně.

A všechno se míchalo dohromady, spojovalo, proplétalo, doplňovalo. Až v jednu chvíli naše energie dosáhla naprosté rovnováhy.

Nikdy dřív jsem nezažil nic podobného. Mým tělem proudila obrovská moc, ale současně byla mírná a klidná jako hladina jezera. Zatímco Maleckova magie dodávala té mojí sílu, ta Jossiina jí dodávala perfektní kontrolu a řád.

Mojí magii...něco takového už neexistovalo. Nebyla moje a jejich magie. Byla jen naše.

I ten poslední škrábanec na tváři druhého čaroděje se zacelil.

Současně začaly mizet i moje popáleniny. Jedna po druhé se samy od sebe zhojily. Každé drobné zranění, každá podlitina, každá oděrka.

Poté naše magie zasáhla i všechno kolem. V záři bílého světla se obnovily zničené stromy, vyrostla tráva a květiny, zazelenaly se keře, dokonce i jezero se začalo naplňovat vodu. Za pár okamžiků byla ta spálená poušť, kterou jsem minulé noci způsobil, ta tam.

Brnělo mě celé tělo, vnímal jsem teplo vyzařující z drobné ručky mladé dívky i té Maleckovy.

A vnímal jsem také emoce a myšlenky. Ty, které jsem neměl právo vidět.

Cítil jsem Jossininu lásku. Ten cit byl tak silný a čistý, že překrýval všechny ostatní.

Nejprve jsem myslel, že je to je její láska k Maleckovi, ale pak mi došlo, že tomu tak není. Ne úplně. Ano, milovala ho, ale...milovala i mě.

To zjištění mi skoro vehnalo slzy do očí.

A já pochopil, že ona si Malecka nevybere. Ovšem nezvolí si ani mě. Nedokáže si mezi námi vybrat. Nechce přijít ani o jednoho z nás.

Jenomže jak to tedy celé skončí, pokud se ona nerozhodne?

A do toho zmatku mi vstupovaly také myšlenky černovlasého čaroděje. Ty bylo obtížnější pochopit a rozlišit. Patrně se je snažil potlačit, nechtěl, abychom je viděli. Avšak v tuto chvíli, kdy se naše energie naprosto propojila, je nemohl úplně skrýt.

Proto jsem společně s mými a Jossinými pocity vnímal i ty Maleckovy.

Obavy, výčitky, bolest a lásku. Ta jeho však nezářila tak čistě a jasně jako u mladé sorkerenky po mé pravici. Provázel jí smutek a hořkost. Přesto bylo zřejmé, že jsem se v něm nespletl. On Jossine miloval. Nechtěl o ni přijít, ale současně se bál, že jí ublíží.

Co se týkalo mě, jeho emoce se zdály rozporuplné. Stejně jako ty moje k němu. Byli jsme sice přátelé, ale soupeřili o jednu ženu. Proto mezi námi existovala rivalita a žárlivost.

Tedy rivalita a žárlivost vycházela hlavně z mých pocitů. Maleck tu řevnivost nevnímal zdaleka tak silně. Neměl potřebu se mnou soupeřit. Naopak. Chtěl mě chránit, pomoci mi. Tak jako by to dělal můj otec, kdyby ještě žil.

To, že ve mě viděl Angela, svého nejlepšího přítele, nebylo žádné tajemství. To se zdálo očividné od našeho prvního setkání. Překvapila mě pouze síla jeho pouta k mému otci, přestože jsem tušil, že si museli být blízcí.

A pak už jsem zahlédl jen stopy po starých ranách, vinu, lítost a... více se poznat nedalo.

Snad jen to, jak moc je mu nepříjemné, že já s Jossine vidíme, co mělo zůstat skryto.

Jenomže tomu se nedalo zabránit. Teď a tady jsme před sebou nemohli nic tajit. A mě napadlo, že ani neexistoval důvod, proč bychom měli.

Rovnováha.

Dokonalá rovnováha mezi námi. Sdílená energie, sdílená magie, sdílené city.

A pak tu dokonalou rovnováhu Maleck porušil.

Ne. Vlastně neporušil. On ji pouze změnil.

Podíval se na mě, o něco déle na Jossine, které začaly po lících stékat slzy.

Nato vložil dívčinu pravou ruku do mojí levé, zatímco on ty svoje vyprostil a odtáhl pryč.

Magie nás dvou se po chvíli znovu vyrovnala, propletla, doplnila a nalezla rovnováhu. Tentokrát však bez Maleckovy přítomnosti.

Pochopil jsem, co to gesto znamená. Mělo mě to možná překvapit, ale já tušil, že to udělá ještě předtím, než se tak stalo. Všechny jeho myšlenky k tomuto činu směřovaly.

A pochopila to i Jossine, která s hlubokým zármutkem a očima plnýma slz hleděla na staršího čaroděje. Přesto se nepohnula, moje ruce nepustila. Jeho rozhodnutí přijala.

První mezi Mocnými se beze slova zvedl, naposledy na nás dva pohlédl, a pak okolní temnotu prořízl fialový záblesk otevíraného portálu.

To opravdu odejde jen tak? Bez rozloučení?

Jenomže co ještě mohl dodat po tom, co se mezi námi právě stalo? Jaká slova by vyjádřila víc?

Jossine se na něj stále dívala, mlčela. Přestože všechny její myšlenky křičely "zůstaň", nahlas neřekla nic.

Oba jsme věděli, že Maleck odchází a už se nevrátí.