Se slzami v očích a třesoucími se rty jsem bezmocně sledovala, jak se císařský palác hroutí. Nebo to tak alespoň vypadalo ze zahrady, kde jsem zoufale klečela v trávě. Jediné, co mi probíhalo hlavou, byla myšlenka, zda něco takového mohou Maleck s Neladarem přežít.

Zdi se třásly a praskaly, část střechy se propadla. Všechno zaplavila vlna fialového ohně a nesnesitelný žár, ze kterého pálila kůže i mě.

Obrovský výbuch magické energie způsobil, že bariéra kolem paláce konečně padla. Znamenalo to, že se oba moji kouzelníci dostali ven? Nebo je nesnesitelný žár spálil na prach?

Paní Sevrina se beze slova rozeběhla směrem k nádvoří, odkud k nám doléhaly výkřiky a ohromené hlasy mnoha lidí. Chtěla jsem jít s ní, ale nohy mě neposlouchaly, nedokázala jsem se postavit, klepala se mi kolena.

Další vlna horkého vzduchu olízla mojí tvář, několik jisker mi vlétlo do vlasů. To mě přinutilo se sebrat a vydrápat se na nohy. Musím běžet za paní Sevrinou a zjistit, co se děje.

V tom jsem zaslechla smích. Krutý napůl šílený smích, ze kterého stydla krev v žilách.

Pomalu jsem se otočila a ztuhla na místě.

Katarina Morwe se vyloupla ze stínů i se svými třemi společníky.

Ta žena mě k smrti děsila. A měla jsem z ní hrůzu i teď, přestože nevypadala, že by byla ještě schopna nějakého kouzla.

Dalo se na ní jasně poznat, že z toho ohnivého pekla unikla jen se štěstím, její hedvábné šaty zničené, kůži na mnoha místech spálenou. 

Tři muži, kteří jí šli v patách, na tom byli ještě hůř. Pomalu kulhali ve stopách své velitelky, Gars Nagash měl obličej ohněm znetvořený k nepoznání, z vlasů mu zbylo jen pár chomáčů.

Čarodějka přistoupila blíž.

„Musím Maleckovi přiznat jednu věc," pronesla zvonivě a znovu se rozesmála. „Ten si vždycky uměl vybrat."

Rozhodila rukama a ukázala na hroutící se císařský palác.

„Tohle je práce toho Angelova spratka. Neřekla bych do něj, že má takovou moc. Rozhodně ne po našem prvním setkání. Ale Maleck to věděl. Škoda, že to takhle dopadlo. Mezi nás by skvěle zapadl."

Tohle zavinil Neladar? 

Před očima se mi promítla vzpomínka na zničenou univerzitní zahradu. Musel znovu ztratit kontrolu, jiné vysvětlení neexistovalo. 

„Jestli to náhodou přežil, poděkuj mu za nás," ušklíbla se. „Jen díky němu jsme se dostali ven."

„Jdeme, Katarino," zatahal ji za loket Jareth, který měl paži spálenou až na maso. Nechápala jsem, jak je možné, že necítí bolest. „Na tohle nemáme čas."

„Neboj, kouzelníci teď mají jiné starosti," usmála se na mě tak mile a přátelsky, až se mi z toho udělalo nevolno. „Chci si ještě chvíli povídat tady se svojí kamarádkou."

„Hele, jestli ji chceš zabít, tak to udělej," vložil se do toho Gars. „Ale pohni sebou."

Čarodějka mě přejela svýma černýma očima jako by něco zvažovala. „Hm...to není zdaleka taková zábava, když jí Maleck neuvidí umírat."

Sebrala jsem veškerou odvahu a se vzdorem pohlédla na ženu přede mnou. „Proč Malecka tak nenávidíte?"

„Tomu bys nerozuměla, ty husičko. Jde o moc. A o pomstu."

„Za co se mu chcete mstít?"

„Zabil muže, kterého jsem milovala."

Nechápavě jsem na ni zírala, než jsem pochopila, že myslí Christofa. Muže, kterého ona sama proměnila v bezvládné krvácející tělo na pokraji smrti.

Na to jsem nenašla odpověď. Snad jen...

„Jste úplný blázen. Viděla jsem, co jste s ním provedla," vyslovila jsem znechuceně.

„Možná jsem mu trochu ublížila," připustila zamyšleně, „ale to jen proto, že on zranil mě. Chtěla jsem, aby trpěl, ale ne aby zemřel."

Oči se jí trochu leskly, když dodala.

„To ty nikdy nedokážeš pochopit. Nevíš, co je pravá láska."

Něco takového jsem opravdu pochopit nedokázala. A ani nechtěla. Když jsem si uvědomila, co by Chrise čekalo od Katariny, tak smrt Maleckovou rukou se proti tomu zdála jako milosrdenství.

A protože připravil Katarinu o její  krvavou zábavu, se mu ona teď chtěla pomstít. Tím, že zabije někoho, na kom záleží Maleckovi. 

Tím, že zabije mě.

„Trino, kašli na to," ozval se znovu Jareth. „Maleck je stejně mrtvý, něco takového nemohl přežít. Jdeme."

„Počkej, počkej...," zasmála se a natáhla ke mně ruku, aby se dotkla mojí tváře.

Měla jsem z ní strach, ale také ve mně vzbuzovala neskutečný odpor. Prudce jsem její ruku odstrčila a nenávistně jí pohlédla do očí.

„Ale, ale, maličká sorkerenka se naučila kousat," zasmála se a mezi prsty jí přeskočilo několik fialových záblesků. Které během zlomku vteřiny pohasly. 

Ani ona už neměla sílu. Ovšem na to, aby mě zabila, jí jistě stále stačila.

Nárazová vlna čarodějku srazila k zemi. S nadějí jsem se ohlédla. Snad jsem čekala, že spatřím Malecka. Že to i tentokrát bude on, kdo mě zachrání.

Maleck to však nebyl.

Ke mně pospíchalo několik sorkerenek v čele s Kaladanem.

Katarina po mě naposledy mrskla nenávistným pohledem, než s ostatními bleskurychle zmizela v okolní temnotě. Čekala jsem, že uniknout portálem, ale zdálo se, že ani to už není v jejich silách.

Doběhl ke mně udýchaný Kaladan, zatímco sorkerenky se okamžitě vydaly po stopách mizejících Mocných.

Neviděla jsem mladého elfa od začátku plesu a teď, když jsem znovu spatřila jeho obličej, mě zaplavila úleva, že se mu nic nestalo.

„Joss," vydechl rozechvěle a pevně mě objal.

Pevně, ale krátce. Hned se odtáhl, sevřel mi ruku a táhl směrem k nádvoří.

„Rychle, pojď se mnou, Jossine. Kouzelníci z Věží zajali Neladara."

***

Na nádvoří panoval strašný zmatek. Všichni, co se stále drželi na nohou, utíkali pryč od hořícího paláce. Útok skončil, nikdo neměl chuť dál pokračovat v boji. Kouzelníci z Věží se teď už jen snažili dostat ven a zachránit si život.

S Kalem jsem se prodírala mezi lidmi mířící co nejdál od nesnesitelného žáru, fialového ohně, popela, trosek a dusivého dýmu.

Zaznamenala jsem hlouček lidí, kteří na rozdíl od ostatních neprchali, ale místo toho na sebe něco pokřikovali a vzrušeně se dohadovali. V okolní temnotě, přestože ozářené odlesky ohně a poletujících jisker, jsem hned nepoznala, kdo tam stojí. Teprve, když jsem se přiblížila o dalších pár metrů, jsem identifikovala Paní Sevrinu, císařovnu s doprovodem a Kalovi rodiče. 

Také tam stála skupina kouzelníků z Věží v čele s arogantním Bartagharem. Mezi nimi klečel na zemi spoutaný muž se skloněnou hlavou.

Světlé vlasy špinavé od popela se zaleskly v záři plamenů. 

Neladar.

Slzy mi vstoupily do očí, když jsem na něj pohlédla. Vypadal hrozně.

Mladý kouzelník klečel na kolenou, viditelně vyčerpaný, se sežehnutými šaty, s popáleninami na pažích, hrudi a také v obličeji. Celý se třásl a mě připadalo, že ani nevnímá, kde je nebo co se s ním děje.

Ruce měl spoutané za zády, dva z kouzelníků stáli za ním a drželi ho. Patrně se báli, aby se nepokusil o útěk. Na první pohled však bylo zřejmé, že Neladar ničeho takového schopen není, nedokázal se ani postavit na nohy.

Proč ho nikdo neléčí? Uvědomila jsem si rozzlobeně. Už dávno u něj měla být Paní Beltana. A pokud ne ona, tak kterákoli jiná sorkerenka. 

Připravena ho uzdravit třeba i sama jsem vykročila přímo k němu.

To už jsem byla dostatečně blízko, abych zaslechla i hlasy a vzrušené dohadování přítomných. Jeden z kouzelníků do mě neurvale strčil a nedovolil mi k Neladarovi přistoupit.

„Naposledy vás žádám po dobrém," zaslechla jsem hlas císařovny. „Vydejte nám ho!"

„Je to náš zajatec a bude souzen podle našeho práva," zaslechla jsem Bartagharův nadutý hlas. „Porušil dohodu mezi našimi zeměmi. Zaútočil na nás, zabil a zranil mnoho našich kouzelníků..."

„Pokud někdo něco porušil, jste to vy!" vmetla mu do tváře Paní Sevrina. „Navzdory našemu zákazu jste rozpoutali bitvu přímo v centru císařství."

„Museli jsme zastavit Mocné," odsekl jeden z mladších kouzelníků po Bartagharově boku.

„Je mi jedno, proč jste to udělali," řekla pevně císařovna, „porušili jste podmínky naší dohody. A pokud k tomu ještě násilím odvedete Neladara, budeme to považovat za vyhlášení války."

Jako by Paní Sevrina chtěla zdůraznit slova panovnice, pozvedla své ruce, prsty jí zazářily fialovým světlem.

Bartaghar se však zastrašit nedal. 

„Doufal jsem, že k tomu nedojde," řekl klidně, „ale pokud to nejde jinak..." Fialový odlesk, který přejel po jeho pažích, byl dostatečně výmluvný.

V tento vypjatý okamžik k nám přiběhl další z kouzelníků, který se naklonil k Bartagharovi a něco mu naléhavě vykládal. V ruce svíral ohořelý cár látky.

„Nenašli jsme nic," mluvil sice polohlasně, ale i tak jsem ho slyšela. „Nevěřím, že se Raiovi podařilo uprchnout."

Podal mu spálený kus látky, ve kterém jsem teprve teď rozpoznala Maleckův kabát.

„Jsme si jistí, že to nepřežil."

Při těch slovech ve mně zatrnulo. Ne, to není možné. Maleck přece nemůže být... Určitě uprchl.  Přece se to podařilo Katarině a ostatním. I on to zvládl. Určitě. Určitě to tak je.

„Stejně jako jste si byli jistí v Anchalenském údolí?" odsekl Bartaghar. „Chci jasný důkaz, že..."

„Maleck je mrtvý."

Tichá Neladarova slova jejich dohadování dokonale umlčela. 

Všichni kolemstojící upnuli pohled na klečícího mladíka.

Paní Sevrina se sklonila ke svému synovi, ale ani ji kouzelníci nepustili blíž.

Neladar pomalu zvedl hlavu, na tváři se mu vyjímaly ošklivé mokvající popáleniny, v očích měl stále ten nepřítomný výraz.

„Stál hned vedle mě, když..." vypravil ze sebe chraplavě. Pak se rozkašlal, pořád se chvěl, namáhavě dýchal.

„To ne! To není možné!" vykřikla jsem, až se po mě všichni otočili. Bylo mi to jedno. 

Bezmocně jsem se rozplakala. 

Kaladan mě objal kolem ramen a snažil se mě uchlácholit. Nevnímala jsem jeho konejšivé věty.  V hlavě mi dokola zněla ta tři Neladarova slova.

Maleck je mrtvý.

Cítila jsem se příšerně.  Cítila jsem se, jako bych ho podvedla. Jako kdybych tím, že jsem sama sobě přiznala, že miluji také Neladara, zradila jeho důvěru. A on teď zemřel. 

A já ho už nikdy neuvidím.

Zvedla jsem oči plné slz a hleděla na zajatého mladíka. Už se nedokázal udržet vkleče a klesl na zem, tváří udeřil o zaprášené dláždění.

„Nechte nás ho léčit!" vyhrkla Paní Sevrina rozlíceně. „Vždyť umírá!" 

Vrhla se ke svému synovi, ale kouzelníci ji zastoupili cestu.

„Dobrá," kývl nakonec Bartaghar. „Ať ho někdo léčí, ale ne ty, Sevrino. Nebudu riskovat, že s ním uprchneš portálem. Známe tvoje schopnosti."

Rozhlédl se kolem, jeho zrak padl na mě.

„Ty," ukázal na mě. „Pojď sem."

Udělala jsem těch pár kroků, nohy se mi třásly, po tvářích volně stékaly slzy. 

Nechali mě dojít až k Neladarovi ležícímu nehybně na zemi. Přiklekla jsem k němu, zlehka se dotkla jeho tváře. Nereagoval, oči zavřené. Zdálo se, že je v bezvědomí.

Myšlenky na Malecka jsem se pokusila odsunout co nejvíce do pozadí a soustředila se pouze na svoji energii a úkol, který mě čekal.

Uzdravit Neladara. 

Pravou rukou jsem se dotkla těch jeho spoutaných. Chtěla jsem ho začít léčit, ale nestihla jsem nic. 

Zajatý kouzelník náhle otevřel oči a pohlédl na mě, ty modré tůně jasné, klidné a rozhodné. Vůbec se nezdálo, že by nevěděl, co se kolem děje.

Pevně sevřel moji dlaň ve své, když se přímo kolem nás otevřel fialový otvor do neznáma. 

Portál nás ve vteřině oba pohltil.  

***

Ruku v ruce jsme neobratně dopadli do trávy, několikrát se s Neladarem převalili, než jsme se zastavili pod jedním z okrasných keřů. 

Zvedla jsem hlavu, abych se rozhlédla. Bolela mě tvář, kam jsem se při pádu udeřila.

Všude vládlo absolutní ticho a klid. Temnou noc ozařoval pouze velký měsíc, přestože od úplňku uběhlo již několik dní. 

Univerzitní zahrada.

„Zatraceně," zaklel mladík ležící vedle mě, který marně zápasil s pouty. „Je na tom nějaké kouzlo. Nevím, jak to dostat pryč a současně si neupálit obě ruce."

„Neladare," vyhrkla jsem šokovaně. „Co se to děje?"

Světlovlasý kouzelník si konečně uvolnil ruce a pohlédl na mě. Zlehka se dotkl mojí oteklé tváře.

„Omlouvám se za to tvrdší přistání. Byl jsem rád, že se mi vůbec podařilo otevřít portál."

Zavrtěla jsem hlavou. Na tom teď přece nezáleželo. 

„Co se děje?" zopakovala jsem.

V tom jsem si všimla, že kousek od nás pod jedním z rozkvetlých kaštanů leží na trávě nehybné tělo.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, každou částečku mojí bytosti zaplavila veliká úleva a radost.

Maleck.

Byl to on. V bezvědomí, popálený hůře než Neladar, ale žil. 

Poznala jsem to okamžitě, jak jsem na něj pohlédla. Vnímala jsem jeho srdce, které stále bilo. Dýchal mělce a nepravidelně, ale dýchal.

„To jsem mu způsobil já," zašeptal provinile Neladar hledíce na zraněného čaroděje. 

Stiskl mi pevně ruku a zaprosil. 

„Uzdrav ho, Jossine."