„Co si myslíte, že děláte?" rozkřikla se Paní Sevrina na Bartaghara, kolem kterého se shromažďovalo stále více a více kouzelníků z Věží.

Se staženým žaludkem jsem sledovala desítky z nich, jak se připravují k útoku. Tohle se přece nemělo stát!

„Copak to nechápete?" odsekl Bartaghar podrážděně. „Taková příležitost se už nemusí naskytnout. Mocní jsou oslabení bitkou mezi sebou. Stačí je dorazit."

„To nemůžete!" vyštěkla jsem na prošedivělého kouzelníka a bylo mi jedno, že jsem v jeho očích jen malá drzá holka, která by měla raději zůstat zticha. „Maleck nám přišel na pomoc! Zachránil nás! A vy ho za to chcete zabít?"

Bartagharovi jsem nestála za odpověď, pouze si odfrkl a zpražil mě pohrdavým pohledem.

„Jossine má pravdu," podpořila mě nečekaně císařovna, která se k nám připojila se svým doprovodem. I na ní se podepsaly události minulých hodin, přesto se zdálo, že zraněná není. „Tohle nedovolíme."

„My se Vás nemusíme ptát, výsosti," usadil ji ledově Bartaghar. „A nevidím tady nikoho, kdo by nám v tom dokázal zabránit."

Paní Sevrina na něj nahněvaně pohlédla a já si uvědomila, že ten protivný kouzelník má pravdu. Naše představená a její sorkerenky byly vyčerpané. Během pár dní prošly bojem s Maleckem na univerzitě, chránily hosty dnes na plese a neměly už sílu ani možnosti postavit se proti kouzelníkům z Věží.

„Copak jste naivní nány?" rozkřikl se zničehonic Bartaghar.

Zalapala jsem po dechu, když jsem zaslechla ta slova. Taková drzost a neomalenost! Tohle si proti nejmoudřejším ženám v císařství přece nikdo dovolit nesmí.

„Maleck Raia zabil stovky kouzelníků během válek o Severní země," pokračoval Bartaghar a s povýšeným výrazem ve tváři hleděl na císařovnu.

„Zmasakroval vaše tažení proti němu a zabije každého, kdo se mu postaví. Dokonce, i kdyby to měl být někdo z jeho řad. To už jste zapomněli na Christofa Larshe? Jeden jeho dobrý skutek nemůže převážit tohle všechno. Promrháme šanci se ho zbavit jednou pro vždy a budeme doufat, že nás všechny nepovraždí, až změní názor? Tohle mi rozhodně riskovat nebudeme!"

S tím se otočil na patě a zamířil do houfu kouzelníků, jejichž počet stále narůstal.

Císařovna mlčky pohlédla na Paní Sevrinu a povzdechla si. „To, co říká, dává smysl. Nelíbí se mi to, ale nechat Malecka Raiu žít je skutečně obrovské riziko. Nevíme, co..."

Dál jsem neposlouchala. Se slzami v očích jsem se od nich odvrátila.

„Nelad...?"

Avšak světlovlasý kouzelníky vedle mě nestál. Jak to bylo dlouho, co mě opustil, a zmizel z očí. Vyslechl vůbec tu hádku s Bartagharem?

Musím ho najít. Snad bude schopen Maleckovi nějak pomoci.

Marně jsem se rozhlížela po rozhlehlém nádvoří a hledala ho v davu pobíhajících lidí. Někteří z nich vyděšení a zranění, někteří z nich připravující se na nadcházející střet.

Prodírala jsem se mezi nimi, ale nenašla ho. Narazila jsem pouze na Nicallu, Marianu a Carlottu, které se vzrušeně dohadovaly. Když mě spatřily, rozeběhly se ke mně.

„Joss," zavolala na mě blonďatá královna našeho ročníku, na kterou jsem teď opravdu neměla čas ani náladu.

„Jsi v pořádku?" zeptala se. Ta otázka mě od ní překvapila tak moc, že jsem se navzdory svému plánu ji minout bez povšimnutí, zastavila a pohlédla na ni.

„Nic mi není."

„Bylo to děsivé," připadala se Carlotta.

Ani jedna z mých spolužaček nevypadala nijak zvlášť zasažená. Možná jejich účesy už nepůsobily tak dokonale jako na začátku plesu, ale jinak se na nich nedalo poznat, že právě prošly ohnivou bitkou mezi Mocnými.

Na rozdíl od nich já tady stála s potrhanými a na několika místech propálenými šaty, rozmazanými líčidly a rozcuchanými vlasy.

„Jsi odvážná," ozvala se také Marianna a hleděla na mě s obdivem. „Kdyby si Katarina Morwe vybrala mě, omdlela bych hrůzou."

„Díky, ale já..."

Co jsem jim měla povídat? Necítila jsem se odvážná ani ničím výjimečná. Stejně jako ona jsem byla jen vyděšená holka, která nemohla nic dělat. Pořád jsem jí byla.

„Musím jít, potřebuji najít Neladara a..." doufat, že mi pomůže ochránit Malecka před kouzelníky z Věží.

Pořád jsem si v duchu říkala, že ani stovka kouzelníků ho nedokáže zastavit, že je neporazitelný. Jenomže také jsem si uvědomovala, že i on byl po boji unavený, jeho moc povážlivě oslabená. Proto musím najít Neladara.

Bez dalších slov jsem se odvrátila od svých kamarádek, abych pokračovala v pátrání.

„Počkej," dohonila mě Nica. „Viděla jsem Neladara před pár minutami. Obešel nádvoří a mířil do zahrady."

Podívala jsem se do pečlivě nalíčených očí moji tak nesnášené spolužačky. „Děkuji ti," vykouzlila jsem úsměv, než jsem se rozeběhla směrem, kterým mi ukázala.

***

Neladara jsem opravdu našla v zahradě.

Daleko od lidí v liduprázdné, potemnělé zahradě kousek od zadního vchodu do paláce, oči upřené před sebe na vysoké zdi obrovské stavby.

Mezi prsty mu přeskakovalo fialové světlo a čím více jsem se přibližovala tím více jsem vnímala magickou energii poletující kolem. Ale nebyla to pouze Neladarova moc, cítila jsem i pulzující bariéru obklopující palác a nedovolující nikomu dostat se dovnitř ani ven.

„Nedokážu to," pronesl vyčerpaně, když jsem došla až k němu, aniž by na mě pohlédl

„Tu bariéru neprorazím a dovnitř neprojde ani můj portál," pokračoval s očima stále přilepenýma na mohutných zdech budovy. Bariéra byla sama o sobě neviditelná, ale i já pociťovala to chvění obrovské energie v prostoru před námi.

„Můžu ti nějak pomoci?" pípla jsem potichu, přestože jsem dobře věděla, že moje magie je v tomto případě nepoužitelná. Cítila jsem se bezradná, bezmocná a marně přemýšlela co udělat, abychom Maleckovi nějak pomohli.

Jen zavrtěl hlavou.

„Možná se odtamtud dokáže dostat sám?" napadlo mě a s nadějí jsem hleděla na světlovlasého mladíka.

Zadíval se mi do očí a na jeho rtech se zformoval trochu smutný úsměv.

„Možná," přikývl pak a já věděla, že to říká jenom, aby mě uklidnil.

Beze slova se odvrátil a znovu se po jeho rukou rozeběhly fialové plameny magie chaosu. Udeřil proti energetické bariéře.

Ani se nepohnula.

„Jestli mi jdeš dát domácí vězení, tak na to už je trochu pozdě," zaslechla jsem Neladara a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí.

Poté jsem i já spatřila postavu, která se zničehonic vyloupla ze stínu velkého skleníku.

Paní Sevrina.

„Ne, Neladade," řekla naše představená, když rychlým krokem dorazila až k nám. „Přišla jsem ti pomoct."

Světlovlasý mladík na ni překvapeně pohlédl. Asi čekal cokoli, ale to, že by mu jeho matka nabídla pomoc, asi sotva. Vděčně se usmál.

„Maleck mi zachránil život. Vlastně už po druhé a já nebudu nečině přihlížet jeho popravě."

S těmi slovy Paní Sevrina sáhla do kapsy svého dlouhého sametového pláště, kterým zakryla propálené šaty, a vytáhla tři malé skleněné ampulky s nějakou tekutinou.

„Co je to?" zeptal se Neladar nechápavě, ale v mé mysli se už formovalo jedno nepříjemné podezření.

„Jossine?" obrátila se na mě starší sorkerenka a jednu z ampulek mi zblízka ukázala.

Jako při zkoušce z léků a léčivých lektvarů, pomyslela jsem si. Učitelka se v Paní Sevrině nezapřela ani v takovéto vypjaté chvíli.

Hleděla jsem na zlatavou tekutinu a v hlavě se mi promítaly stránky z učebnice a poznámky z přednášek.

„To je Gewrack," odpověděla jsem s děsivou jistotou. Bylo to poprvé, co jsem si z hloubi duše přála, abych se pletla.

Naše představená však souhlasně přikývla a já s těžkým srdcem a staženým hrdlem hleděla na nevinně vyhlížející ampulku.

Neladar nás dál sledoval nic nechápajíc. „Gew...Gerw...cože je to?"

„Jossine?" Obrátila se na mě podruhé Paní Sevrina.

Přesně jako u zkoušení.

„Je to lektvar, droga," začala jsem vysvětlovat, moje oči se z tekutiny ve skleničce přesunuly na Neladara, naše pohledy se střetly. „Znásobí tvoje schopnosti, necítíš tolik bolest ani únavu. Dokážeš využívat magii po mnohem delší dobu, aniž by sis musel odpočinout."

„Skvělé, sem s tím," usmál se a sáhl po malé lahvičce.

„Počkej," zarazila ho Paní Sevrina. „Je to nebezpečné. Pokud si to vezmeš, na pár hodin se ti doplní a znásobí magická energie, ale pak ti bude zle."

„Více než zle," ozvala jsem se potichu. „Můžeš i zemřít," podívala jsem se na Paní Sevrinu s výčitkou. „Je přece zakázané ten lektvar používat."

„Takhle malá dávka tě nezabije," řekla svému synovi naše představená, která si s nějakým zákazem hlavu nelámala. „Ale zle ti bude určitě."

„Zvládnu to," mávl nad tím rukou, viditelně si žádné komplikace nepřipouštěl.

Ovšem mě se vybavila vzpomínka na článek v učebnici s výčtem všech nežádoucích účinků...úporná bolest hlavy, zvracení, horečka, halucinace, únava a někdy dokonce naprosté vyčerpání organismu a smrt.

Paní Sevrina mu vtiskla do dlaně dvě ampulky. „Společnými silami se nám snad podaří otevřít portál dovnitř. Jednu vypij."

„A tu druhou?"

„Tu dej Maleckovi," instruovala ho. „Budete mít málo času. Pokud se nám podaří otevřít portál, kouzelníci z Věží to okamžitě zjistí a budou jednat. Zatím se jen přeskupují, ale pokud by si mysleli, že chce Maleck Raia uprchnout, zaútočí okamžitě. Musíte se odtamtud ihned teleportovat, dohromady byste to měli zvládnout."

Neladar přikývl na srozuměnou. Jednu lahvičku strčil do kapsy svého značně poškozeného kabátce, druhou odzátkoval a přiložil k ústům, aby se napil. Na jeden lok vyprázdnil obsah ampulky a zakřenil se nad nepříjemnou chutí. Paní Sevrina ho napodobila a napila se z poslední, třetí, ampulky.

Všimla jsem si, jak se světlovlasý kouzelník otřásl, slabé odlesky proběhly mezi jeho prsty, a když na mě pohlédl, jeho krásné modré oči na pár okamžiků získaly fialový nádech.

V tu chvíli jsem se rozhodla.

Chytla jsem ho za paži a odhodlaně pronesla: „Chci jít s tebou."

„Jossine, bude to nebezpečné a já..."

„Nemáš čas dělat chůvu sorkerence?"

Dotčeně na mě hleděl, že jsem mu připomněla jeho vlastní slova, za která se mi už jednou omluvil.

„Matko, řekni jí něco," hledal Neladar oporu i jinde. „Je to tvoje žačka."

Naše představená však jen pokrčila rameny. „A ty bys mě poslechl, kdybych ti zakázala jít?"

„Ale ona je..."

„Jenom sorkerenka?" doplnila Paní Sevrina jízlivě. „Nebudu Jossine nic zakazovat, je to její rozhodnutí."

„Dej nám chvilku," odvedl mě z doslechu své matky do stínu okrasného keře.

„Nemůžeš se mnou, pochop to," začal Neladar, ve tváři odhodlaný výraz.

„Tentokrát ne. Nebudu riskovat, že se ti něco stane. A Maleck...Maleck by zuřil. Kladl mi na srdce, abych tě chránil. To tě mám po tom všem, co se stalo na plese, zatáhnout do dalšího nebezpečí?"

„Ale já tam musím jít," naléhala jsem.

Copak tomu nerozumí? On by také nevydržel nečině přihlížet. Kromě toho nikdo neví, co se tam stane, a moje schopnost uzdravovat by jim mohla přijít vhod. Chystala jsem se mu to všechno říci, ale on mě předběhl.

„Maleck tě miluje."

Jeho slova mě šokovala a dokonale umlčela. Všechny připravené věty se mi vykouřily z hlavy a místo toho jsem ucítila v očích slzy.

„Řekl ti to?" vypravila jsem ze sebe roztřeseně.

Zavrtěl hlavou. „Vím to. Měla jsi pravdu, on není krutý a nemilosrdný. Pomohl nám, i když nemusel. A neměl by za to platit."

Zmatená a bezradná jsem mu padla kolem krku. Bála jsem se. Strašně jsem se bála, že ztratím oba dva.

Zlehka mě pohladil po vlasech a trochu se odtáhl, aby mi mohl pohlédnout do tváře. Celá roztřesená jsem se ztrácela v jeho nebesky modrých očích a nevěděla, co si mám myslet. Takový zmatek.

Všimla jsem si několik zarudlých popálenin na Neladarově obličeji. Byly drobné, nezřetelné, ale podivné. Skoro jako otisky prstů.

Na pravém spánku měl světlé vlasy slepené krví. Opatrně jsem položila dlaň na to krvavé zranění a vyslala do jeho těla svoji léčivou magii. Zavřel oči, rty se mu lehce zachvěly. Mezi prsty mi zazářilo bílé světlo a rána na hlavě se pomalu zacelila.

Chtěla jsem odtáhnout svoji dlaň, ale mladý kouzelník ji zachytil a sevřel ve své. Pohlédl na mě a já zapomněla na všechno ostatní.

Vnímala jsem Neladarovu pulzující, neklidnou energii, ale i tu svojí, která mu vycházela vstříc. Našimi propletenými prsty probíhalo slabé mravenčení, pronikalo celou mojí bytostí, byl to cizí, podivný pocit, ale ne nepříjemný.

Co se to děje? Ničemu jsem nerozuměla.

A pak jsme se políbili.

Nevím, kdo se pohnul první, ale najednou mě Neladar pevně svíral kolem pasu a jeho rty se pohybovaly proti těm mým.

Připadalo mi to úplně jiné než kdykoli předtím. Ten nejistý kluk zmizel, tohle byl Neladar, který mě líbal sebejistě, bez známky zaváhání, bez jakýchkoli obav, které by ho snad držely zpátky. Když mě konečně propustil, sotva jsem dokázala popadnout dech.

„Miluju tě, Jossine. Na tom nikdo nic nezmění. Ale jestli si vybereš Malecka, přijmu to. Zvol si tak, abys byla šťastná."

S tím mě tam nechal stát. Ohromenou, s chvějícími se koleny a neschopnou najít slova.

Mlčky jsem sledovala, jak došel ke své matce a natáhl k ní ruku. Když se jejich prsty propletly, problesklo mezi nimi jasné fialové světlo, které postupně pohltilo také jejich předloktí a celé paže.

Okolní vzduch ztěžkl nabitý obrovskou dávkou magie, chloupky na rukou se mi zježily, v ústech jsem pocítila kovovou pachuť.

Nejprve to vypadalo, že ani tentokrát bariéra nepovolí. Trvalo to několik dlouhých vteřin, během kterých jeden z poletujících výbojů zasáhl keř vedle mě. Suchá větévka se vzňala a začala hořet.

Paní Sevrina vyčerpáním klesla na kolena, ale stejně nepolevila.

Nedokáží to.

Srdce mi bilo tak divoce, že jsem ho cítila až v krku.

A v ten jediný okamžik mi problesklo hlavou, že vlastně nevím, zda si přeji, aby se jim to podařilo a Neladar získal možnost pomoci Maleckovi, nebo naopak doufám, že ten portál neotevřou a světlovlasý mladík bude muset zůstat tady se mnou v bezpečí.

Pak už na tom nezáleželo.

Fialová trhlina přece jen neochotně pronikla bariérou a Neladar jí bez zaváhání prošel.

Ohlédl se na mě. Byl to jen zlomek vteřiny, než se za ním portál zase uzavřel, ale i na tu kratičkou chvilku se naše pohledy střetly.

A já pochopila, že ho miluji také.