Maleck nechtěl, abych šel do paláce s ním. Myslel si, že by to konflikt ještě více vyhrotilo a věřil, že se mu podaří věci s Katarinou uklidnit lépe, pokud tam nebudu. S jeho argumentací se sice nedalo příliš polemizovat, ale mě se to nelíbilo. Nemohl jsem mu však moc oponovat. Byl jsem rád, že vůbec souhlasil a šel se mnou.

„Budeš moje záloha," řekl mi, když jsme se objevili před branami paláce. Maleck nás nepřenesl přímo do sálu, chtěl nejprve obhlédnout situaci. „Pokud opravdu dojde k boji, dám ti vědět."

„Jak? Poslat zprávu bude příliš zdlouhavé a..."

Jeho zelené oči se zabodly do těch mých. Když tě budu potřebovat, uslyšíš mě.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jeho rty se nehýbou, já neslyším hlas, slova se mi formují přímo v mojí mysli.

Telepatie.

„Ale jak...?"

Potichu.

„Ale já to nedokáž..."

Potichu.

Jeho pohled se znovu setkal s mým, zlehka se dotkl mé ruky a já pocítil pohyb cizí síly v mé hlavě. Nahlížel do mých myšlenek, pocitů, četl ve mně jako v otevřené knize.

Ze všech sil jsem se tomu vzepřel.

Nech toho!

Přesně... „takhle," pousmál se.

Bylo to jednoduché, tak jednoduché, že jsem nechápal, proč jsem to nikdy nezkusil.

„Tobě se to zdá snadné a pro někoho je to neproveditelné," odpověděl na moji myšlenku, což samo o sobě bylo dost znepokojující.

„Pokud se to opravdu zvrhne v boj, zavolám tě. Ale nepleť se do toho," přikázal nesmlouvavě. „Katarina je nevypočitatelná a těžko říct, jak zareagují Gars, Desh a Jareth."

„A co mám tedy dělat já?"

„Chraň ostatní. Dostaň je pryč," sevřel mi rameno a zblízka se na mě zadíval. „Chraň Jossine. Bude první po kom Trina půjde, pokud se to vymkne."

Strachem o mladou sorkerenku se mi sevřelo srdce.

„Ale nevěřím, že to zajde tak daleko," dodal, snad aby mě uklidnil.

Chtěl jsem mít jeho víru.

Vrhl na mě rychlý pohled, z kterého jsem pochopil, že moji myšlenku slyšel.

Teď když jsem věděl, co umí, bych si před ním měl dávat větší pozor. Jako kdyby mě už takhle svojí přítomností nevyváděl z míry, tak zjištěním, že mi vidí do hlavy, ten pocit ještě zesílil.

Bez dalších slov se odvrátil a vykročil směrem do Velkého sálu.

A já mohl jenom čekat.

Prsty jsem si nervózně pohrával se šňůrkou od modrého klenotu, cítil pohyb magické energie uvnitř Hvězdy Beleriamu, fialová jiskra občas přeskočila mezi mými prsty. A já se ji pokoušel usměrnit a kontrolovat. Několik minut jsem si takhle pohrával. Byla to jistá forma tréninku, ale hlavně mi to pomáhalo odvést pozornost od myšlenek na to, co se teď děje uvnitř.

Zničehonic mi Maleckův naléhavý hlas zazněl v hlavě. A já nejen slyšel, ale i cítil jeho strach.

V ten okamžik jsem věděl, že všechno je špatně.

***

Mohl jsem se rozběhnout do sálu, ale na to jsem neměl trpělivost. Ani na těch pár desítek metrů, ani na těch pár desítek vteřin. Roztrhl jsem časoprostor a otevřel portál. Pokud kolem sálu stále fungovala nějaká bariéra, já ji prošel bez jakéhokoli zaváhání.

Objevil jsem se tam a potřeboval jen zlomek vteřiny, abych se zorientoval v nastalé situaci. Jenomže já nedostal ani tu jedinou vteřinu.

Ocitl jsem se přesně uprostřed zuřivé bitky mezi Mocnými.

Na poslední chvíli jsem si vyvolal obranný štít, který mě ochránil před tím největším náporem, ale i tak mě síla útočného kouzla odhodila několik metrů dozadu a já tvrdě dopadl na leštěné parkety.

„Neladare!!"

Otočil jsem se po hlase, který tak naléhavě vykřikl moje jméno. Matka stála v houfu svých sorkerenek, pobledlá, se sežehlými vlasy a popálenými šaty, sotva se držela na nohou. Vypadala příšerně, ale žila, což bylo víc, než v co jsem se odvažoval doufat.

Ona a její sorkerenky zaštiťovaly svými kouzly císařovnu.

Vlna fialového ohně zamířila mým směrem a já ji odrazil jen čistě instinktivně. Všude vládl strašný zmatek, hledal jsem pohledem Malecka a Jossine, ale mezi ohnivými kouzly a přeskakujícími jiskrami po zbytkové magii jsem je nedokázal najít.

Všechno se dělo příliš rychle, jedno kouzlo stíhalo druhé, v ústech jsem cítil kovovou pachuť a mezi prsty mi přeskakovaly elektrické výboje, vzduch přespříliš naplněný magickou energií.

Zahlédl jsem Katarinu Morwe, která se šíleným smíchem tancovala mezi plameny fialového ohně, který jak smyslů zbavená nahodile vrhala do vyděšeného a vřeštícího davu lidí kolem. Ty se marně snažili ukrýt před nenávistí černovlasé čarodějky.

A pak jsem konečně spatřil i prvního mezi Mocnými. Snažil se zabránit tomu největšímu masakru, bez jeho obranných kouzel by se sál brzy proměnil na spáleniště plné ohořelých těl.

Avšak nebyla to pouze Katarina, kdo útočil. Také Gars a Jareth rozsévali smrt po sále jako by to pro ně byla jen zábava. Čtvrtý z Mocných, Deshiel, ležel nehybně na zemi.

Nikdo by v takovém chaosu nedokázal ochránit všechny ty lidi a ani Maleck to nedokázal. Přestože také moje matka a její sorkerenky dělaly, co mohly, stejně jsem zahlédl několik mrtvých mezi bezbrannými hosty. Asi nečekali, když se dnes oblékali do slavnostních šatů a vyráželi na výroční ples, že bude jejich poslední, napadlo mě s trpkou pachutí prohry a bezmoci.

Odtrhl jsem oči od mrtvých a silou vůle se přinutil soustředit se na probíhající boj.

Vedle Malecka stála Jossine, která pevně svírala jeho paži, bílé šaty ožehlé od ohnivých kouzel, tváře zarudlé žárem, ale jinak se zdála nezraněná. Vyrazil jsem přímo k ní pevně rozhodnutý bránit tu dívku za každou cenu.

Úder bělovlasého Garse jsem přehlédl.

Pocítil jsem obrovský náraz a ránu do hlavy. Před očima se mi zatmělo a já na pár okamžiků ztratil vědomí. Musel to být jen okamžik, ale i ten by mi byl býval osudným, kdyby další úder Mocných proti mě neodrazilo Maleckovo kouzlo.

Ztěžka jsem se nadechl a snažil se zůstat při vědomí. Cítil jsem teplou krev, která mi stékala po spánku až dolů na tvář.

Stále otřesený jsem se zvedal, hlava se mi točila. Musím se sebrat. Musím bojovat. Jenomže kolem mě byl jen strašný chaos, prach a popel, rozžhavené plameny, fialové záblesky a výkřiky umírajících lidí.

Smrt a krev. Oheň a magie.

V knihách jsem četl o bitvách v Severních Zemích, o zuřivém útoku na Modré Věže, o bojích Mocných s kouzelníky z Rady. Bylo to vždy úchvatné historky plné hrdinství a úžasných kouzel. Na tomhle jsem však nenašel úchvatného naprosto nic.

Pouze nesnesitelný žár, ze kterého slzely oči, výboje energie přeskakující mi po kůži a tepavá bolest, která se mi zabodávala do hlavy silou nabroušeného hřebu.

Jsi v pořádku? Zaslechl jsem Maleckův hlas ve své mysli.

„Jo," vypravil jsem ze sebe, i když bylo jasné, že mě v okolním hluku neuslyší, přesto neschopný takové delikátní věci jako je telepatie uprostřed zuřící bitvy.

Další útočné kouzlo mým směrem jsem však odrazil sám a rozběhl se k Jossine a Maleckovi.

„Zastavíš je?" křikl jsem na něj, abych přehlušil dunění ohně a jekot k smrti vyděšených lidí.

Jednou rukou jsem objal Jossine kolem ramen a přitáhl k sobě. Třásla se a něco potichu říkala. Nerozuměl jsem ji.

Černovlasý čaroděj pokynul hlavou směrem k velkému sloupu na severní straně místnosti. A já pochopil. Praskliny se táhly kolem dokola, také zdi obrovského sálu praskaly, omítka se drolila, velké kusy cihel padaly dolů.

Chtějí to tu zbořit. Pohřbít tady ty lidi. Nemohu s nimi účinně bojovat, dokud musím chránit ostatní.

„Co mám dělat?" zakřičel jsem do hukotu ohnivých kouzel.

To, co Sevrina.

Teprve teď jsem si všiml, že se moje matka pokouší otevřít portál, aby dostala všechny ty lidi pryč.

Potlačil jsem strach, obavy, nejistotu, bolest a soustředil se jen na svoji moc. Jen na energii proudící mým tělem.

Na první pokus se mi to nepodařilo, moji snahu narušilo kouzlo jednoho z Mocných. Pokusil jsem se znovu a znovu. Nedbal na cizí magii, která se snažila podkopat moji vlastní, a prorazil trhlinu v časoprostoru.

„Běž," křikl jsem na Jossine, ale ta stála jako přimražená a pevně svírala Malecka.

Po tvářích jí stékaly slzy, něco mi naléhavě říkala. Neslyšel jsem ji přes okolní hlomoz, ale odhodlané zavrtění hlavou jsem pochopil i beze slov.

Nebyl čas ji přesvědčovat. Udržet portál otevřený navzdory intervenci Katariny a ostatních mě stálo spoustu sil. Nakonec to byla Nicalla a její kamarádky, které pochopily a ochotně proklouzly do bezpečí jako první. A za nimi další a další.

Trvalo to dlouho. Mocní se nás pokoušeli zastavit, budova paláce se mohla každou chvíli zřítit, útočná kouzla létala kolem nás a já je nedokázal odrazit, neschopný dělat nic víc než držet otevřený portál, aby uniklo co nejvíce lidí.

Maleck se několikrát pokusil o paralyzující kouzlo směrem ke svým bývalým spojencům a žákům, ale nemohl svoji energii zkoordinovat dost účinně, aby to svedl a při tom ještě chránil ústup ostatních.

Stálo nás to mnoho sil a také několik mrtvých, než se nám podařilo sál vyprázdnit.

Matka prošla jako jedna z posledních, hleděla na mě se zvláštním výrazem, ve kterém se mísil obdiv a strach. Na Malecka jen kývla, jejich pohledy se setkaly, ale neřekli si nic. Alespoň nic, co bych mohl zaslechnout.

Mezitím se už budova povážlivě otřásala, ze stropu padaly veliké kusy omítky a jeden z křišťálových lustrů se zřítil.

Ovšem i Gars a Jareth leželi na zemi v bezvědomí, přemoženi Maleckovými kouzly a jediná Katarina byla stále schopna pokračovat v rozsévání chaosu a zloby. Ale i jí síly ubývaly, až nakonec klesla vyčerpaná na kolena.

Na poslední chvíli se ještě pokusila uniknout portálem, ale Maleck její útěk překazil a další jeho kouzlo černovlasou čarodějku zbavilo vědomí.

Boj ustal. Zavládlo ticho a klid, který po tom všem působil skoro nepatřičně.

Jossine, která odmítla odejít, stále pevně svírala Maleckovu ruku. První mezi Mocnými se opatrně vyprostil z jejího sevření a vykročil k čarodějce. Kdyby bylo na mě, zabil bych ji na místě. Nic jiného si nezasloužila. Ale Maleck se k ní sklonil a opatrně zkontroloval její životní funkce.

Pak se obrátil k nám. „Běžte," usmál se na nás unaveně. „Je konec."

„Ale Malecku...," Jossine na něj zamilovaně hleděla, neopustila ho ani uprostřed té největší bojové vřavy a nechtěla ho opustit ani teď.

„Najdu si tě," slíbil. „Ale teď to musím vyřídit s nimi."

„Neladare," oslovil mě, jeho zelené oči se odpoutaly od dívčiny tváře a zabodly se do těch mých. A já v tu chvíli zachytil i zlomek z jeho myšlenek a pocitů. Lásku k Jossine, ale také obavy, zármutek, dokonce strach. Nerozuměl jsem tomu.

„Vezmi Jossine a jděte za ostatními," řekl sice potichu, ale také s důrazem a očekáváním, že ho poslechnu.

Mlčky jsem přikývl a sevřel mladé sorkerence ruku. Neochotně prošla portálem se mnou.

***

Hned, jak jsme se ocitli zpět na potemnělém nádvoří, kde se to teď hemžilo vyděšenými a zraněnými lidmi, jsem pochopil, že Maleck se spletl.

Ještě zdaleka nebyl konec.

Fialová trhlina v prostoru se za námi ani nestihla uzavřít a palác už opět obklopila neproniknutelná magická bariéra. Jenomže tentokrát to nebyla práce Mocných.

Se svým typicky arogantním výrazem ve tváři k nám kulhal Bartaghar a v patách mu šlo několik cizích kouzelníků z Věží.

A další a další přicházeli portály.

Byly jich desítky.

Nepříjemný pocit se mi usadil v žaludku.

„Vy jste poslední?" vychrlil na nás Bartaghar bez pozdravu.

„Ještě tam zůstal Maleck a ostatní Mocní," vyhrkla sorkerenka po mém boku. „Ale ti už jsou poraženi. Je konec, nemusíte..."

„Jossine," přerušil jsem ji a nenávistně pohlédl na prošedivělého kouzelníka z Věží. Mladé sorkerence to zatím nedošlo, ale já pochopil.

Vyčetl jsem to z Bartagharovy tváře a částečně se mi podařilo nahlédnout i do jeho myšlenek.

Tihle kouzelníci nepřišli na pomoc císařství. Přišli, aby dokončili to, co se jim nepodařilo v Anchalenském údolí.

Zbavit se nadobro Mocných.

A zabít Malecka Raiu.