Paní Sevrina ležela na leštěných parketách Velkého sálu a umírala. Katarina Morwe s napůl šíleným úsměvem obcházela kolem ní a pak znovu udeřila ohnivým kouzlem. Naše představená se už nedokázala bránit, rozžhavený plamen ji naplno zasáhl.

I ke mně dolehl odporný zápach spáleného masa.

Celá jsem se třásla, po tvářích mi stékaly slzy a rozmazávaly líčidla. Přesto jsem od toho odporného divadla nedokázala odtrhnout oči.

Hleděla jsem na ležící ženu, na ohořelé šaty, mokvající rány a spáleniny. Z jejích stříbrných vlasů zbyly pouze doutnající chomáče. Nevěřila jsem tomu, že ještě žije. Tohle by nepřežil nikdo.

Císařovna s bledým obličejem a s lesknoucíma se očima hleděla na svoji dlouholetou přítelkyni zhroucenou u Katarininých nohou.

Sorkerenky stály kolem zlomené a zoufalé. Snažily se své představené pomoci, pokoušely se krutou čarodějku zastavit, ale ti, co se odvážili souboj narušit, nedopadli o mnoho lépe než Paní Sevrina. O to se už postaral doprovod Katariny Morwe.

Pochopila jsem, že nikdo tady nemá sílu Mocné porazit. Kdo se o to pokusil, zemřel.

Všechna moje naděje se teď upínala k Neladarovi. Jistě uprchl, aby se dostal k Maleckovi. A ten nám pomůže. Zastaví tohle krvavé představení. Snad už brzy...

Černovlasou čarodějku přestalo bavit hrát si s nehybným tělem Paní Sevriny a obrátila se k vyděšenému davu.

„Ještě někdo si se mnou chce změřit síly?" vykřikla a zatočila se kolem dokola v děsivé parodii na tanec.

„Nikdo?" rozesmála se jako smyslů zbavená. A mě v tu chvíli napadlo, že je snad opravdu šílená.

K ležícímu tělu naší představené se opatrně přibližovala Paní Beltana. Katarina si jí nevšímala, tancovala po sále a hledala mezi lidmi svoji další oběť.

Hlavní léčitelka se sklonila nad umírající ženou, zahlédla jsem mezi jejími prsty problesknout bílé světlo. Chtěla Paní Sevrinu uzdravit. Zdálo se mi, že se raněná sorkerenka pohnula a to ve mně zažehlo jiskru naděje. Třeba není pozdě.

Jenomže hned v dalším okamžiku jsem zahlédla unavený a strhaný obličej naší nejlepší léčitelky, která se otočila k císařovně a bezradně zavrtěla hlavou. I přesto její ruce zůstaly položené na hrudi naší představené, další dávka bílého světla začala pronikat do jejího těla.

Katarina Morwe pátravým pohledem stále přejížděla po kolemstojících skoro jako by někoho hledala.

A pak se její tmavé oči upřely na mě.

„Ty," ukázala mým směrem s potěšeným výrazem. „Pojď mi předvést, co ses naučila na univerzitě."

Ztuhla jsem strachy, kolena se mi rozklepala. Viděla jsem, jak si poradila s Paní Sevrinou, já proti ní nevydržím ani vteřinu. Zabije mě jediným kouzlem.

„Tak pojď, maličká..."

„Zastav tohle šílenství," ozvala se císařovna pevným hlasem, který ostře kontrastoval s její bledou tváří a do krve rozkousanými rty. „Můžeme vyjednávat, Katarino, nabídneme vám..."

„Ticho!" přerušila ji ostře čarodějka a její kouzlo poslalo vládkyni do kolen. Hlavní náraz naštěstí odklonila síla bariéry sorkerenek stále chránících panovnici.

„Nepřišla jsem, abych poslouchala nudné řeči a dohadování," zašklebila se na císařovnu, kterou přispěchala podepřít Allecia. „Řekla jsem, že se chci bavit!"

Neviditelná síla mě nečekaně sevřela a nedobrovolně přitáhla až k černovlasé ženě. Ta si mě chvíli znuděně prohlížela.

„Co na tobě Maleck vidí..." zavrtěla hlavou nechápavě, ale pak se znovu rozesmála tím svým krutým smíchem, který rval uši. „Ale třeba mě překvapíš."

Pohybem ruky si přivolala lehký jednoruční meč, po jehož ostří přeběhly odlesky fialového světla. S ledovým děsem, s klepajícími se rty a chvějícími se koleny jsem na ni dokázala pouze hledět.

Nespokojeně do mě strčila, že jsem skoro spadla. „Nevíš, co se sluší? Vyber si zbraň."

Nemohla jsem ze sevřeného hrdla vypravit ani hlásku. Přivolat si zbraň jsem samozřejmě nesvedla. Žádná útočná kouzla jsem neznala. Pouze ta léčivá a pár obranných. Bezradně jsem klesla na kolena a sklopila hlavu v očekávání rychle smrti.

„Na tebe je škoda i plýtvat kouzly," odfrkla si znechuceně a zvedla meč.

Křečovitě jsem sevřela víčka k sobě, ruce se mi třásly, stejně tak i rty. Ostří zbraně však nedopadlo.

„Ach tak," zaslechla jsem místo toho Katarinin posměšný hlas. „Teď už je mi jasné, kam zmizel ten Sevrinin klouček. Šel na mě žalovat."

Prudce jsem zvedla hlavu a skoro se rozplakala neuvěřitelnou úlevou.

Maleck.

Stál tam, v ruce svíral čarodějčin meč, který se vzápětí v jeho dlani rozpadl na prach. Na tváři se mu odrážela mrazivá nenávist a vztek.

„Nevěřil jsem tomu..." promluvil pomalu hlasem jako led, zatímco se krok za krok přibližoval ke Katarině. „Nevěřil bych, že zajdeš tak daleko."

Aniž by spustil oči z čarodějky, přistoupil k ležící Paní Sevrině, kterou se marně snažila přivést k vědomí Beltana Peredrica. Léčitelka na něj pohlédla s podezřením a obavami, ale neřekla nic.

Sledovala jsem Maleckovu ruku, kterou přitiskl k popálené tváři naší představené. Pocítila jsem obrovský poryv magické energie, viděla, jak se i Paní Beltana na okamžik odvrátila od jasného bílého světla, které pohltilo tělo zraněné ženy. Když po několika málo vteřinách pohaslo, sorkerenka sebou trhla a s prudkým nádechem otevřela oči dokořán.

Zmateně se rozhlížela kolem a nechápavě pohlédla na Malecka. Ten ji však již nevěnoval pozornost. Jeho žhnoucí pohled směřovaný na černovlasou čarodějku, která ho s pohrdavým výrazem pozorovala.

„Ty aby ses nepředváděl," odfrkla si.

„To stačilo, Katarino, odcházíme," Maleck teď připomínal rozzlobeného otce, který si přišel na divoký večírek pro svoji nezvedenou dceru.

Jediná žena mezi Mocnými se jen ušklíbla, v mžiku mě vzala surově za vlasy a smýkla se mnou.

„Zabiju ji. Zabiju všechny," zasyčela nenávistně.

Malecka její slova plná zloby očividně zaskočila, nicméně ho nezastavila ani na zlomek vteřiny.

Jediným zaklínadlem čarodějku paralyzoval. Tak lehce a jednoduše, že jsem se sama sebe musela ptát, o kolik jeho schopnosti převyšují ostatní Mocné.

Katarininy bezvládné prsty propustily moje vlasy ze svého sevření, než se skácela k zemi.

V tu chvíli jsem si myslela, že tím to skončilo. Odkulhala jsem stranou, neměla jsem odvahu přiblížit se teď k Maleckovi, přestože jsem po jeho objetí toužila.

Místo toho jsem pohledem pátrala po Neladarovi. Ale světlovlasý čaroděj chyběl. Nepřišel snad s prvním mezi Mocnými?

Maleck se mezitím sklonil k ležící Katarině, aby ji vzal do náruče.

A v tom do dnešního představení vstoupili i zatím mlčící společníci černovlasé čarodějky. Bělovlasý Gars, Deshiel a Jareth Garúshei znenadání udeřili.

Prvního mezi Mocnými jejich nečekaný útok přece jen zaskočil, ohnivá vlna ho srazila na kolena, i když bariéra, kterou si přivolal na poslední chvíli, ho před nejhorším ochránila.

Gars došel ke Katarině, osvobodil ji z paralyzujícího kouzla a pomohl na nohy.

„Takže i vy tři?" povzdechl si Maleck, který se zvedl ze země a pohlédl na své bývalé spojence. Nezdálo se, že by ho jejich vzpoura překvapila, spíše rozesmutnila.

Katarina na něj hleděla s nenávistí v očích, viditelně unavená, ale stejně odhodlaná postavit se mu.

„Nechceme tě už poslouchat," promluvil Jareth. „Dal jsi nám moc, ale k čemu nám je, když se jí bojíš použít?"

„Nechceš zaútočit na císařství," přidal se Deshiel. „Máme pokojně odejít. A při tom proti nám nemají šanci. Porazíme je během pár hodin a pak si vezmeme zpět Severní země."

„Nechci další válku," řekl odmítavě Maleck.

„Změnil ses. Dříve jsi za vládu nad Modrými Věžemi bojoval. Dokonce jsi kvůli tomu zabil i Angela."

Katarina se usmála jako roztomilost sama a pohlédla na svoje společníky. „Zabil ho? Skutečně?"

„Co tím myslíš, Trino?" zeptal se Jareth

„Pověz jim to, Malecku. Co se tehdy opravdu stalo v Kortanském chrámu?"

Nebyli to jen Mocní, kdo čekali na odpověď. Celý sál se ponořil do ohromeného ticha, všechny oči upřené na černovlasém čaroději. Je to možné? Copak Maleck Neladarova otce nezabil?

První mezi Mocnými však mlčel. Místo něj promluvila znovu Katarina Morwe.

„Angel nezemřel tvoji rukou v Kortanském chrámu. Zemřel v Anchalenském údolí, kde jsi měl zemřít i ty," pronesla jedovatě.

„Jak to víš?" promluvil zaraženě Maleck.

„Jsi takový důvěřivý hlupák," uchechtla se. „Myslíš, že vás ta výprava kouzelníků z Věží přepadla náhodou? Že na vás jen tak narazili uprostřed lesů?"

Poprvé se v Maleckově tváři jasně zrcadlil šok. Nevěřil, že by mu Katarina něco takového provedla.

„Zradila jsi mě," zašeptal nevěřícně. „Takže kvůli tobě..." pohlédl na ni s takovou dávkou nenávisti, že jsem se mimoděk otřásla.

„Ne, Malecku," přidal se k Trině Gars. „Vybral sis Angela místo nás. Vybral sis císařství místo nás. Připojil ses k sorkerenkám a postavil ses proti svým žákům a přátelům. To ty jsi zrádce."

„A podle tvým pravidel zrádce zabíjíme," řekl chladně Jareth.

Maleck přelétl pohledem čtveřici stojící odhodlaně před ním. Schylovalo se k bitce mezi Mocnými a já se zatajeným dechem sledovala, co se bude dít dál. Srdce si mi svíralo strachem o černovlasého kouzelníka, i když rozum mi našeptával, že jeho magická moc se vyrovná i spojeným silám čtyřem z jeho bývalých žáků.

„Žádný z vás mě nedokáže zabít," řekl ledově, jeho oči pomstychtivě přejížděli po Katarině.

„Máš pravdu," souhlasila čarodějka, „Nikdo z nás se ti nevyrovná. Ani mi čtyři dohromady, dokonce ani kdyby nás tu proti tobě stálo všech šest."

Její hlas se zvláštně zlomil, skoro jako by zadržovala pláč. „Ale zabil jsi Chrise, takže šest už nás není..."

Náhle rozhodila ruce a rozesmála se s nucenou veselostí.

„Záleží ti na těch lidech tady? Na té mladé husičce?" Ty kruté oči se zabodly do mých a já opravdu spatřila na jejích tvářích slzy.

„Vím, že tě neporazíme. Ale co si zahrát hru?" mezi prsty jí problesklo fialové světlo.

„Kolik z nich asi stihneme zabít, než nás zastavíš?"