„Nic," zavrtěl jsem hlavou a v duchu se usmál.

Ta mladá sorkerenka by musela být podstatně lepší, aby se dokázala přede mnou skrýt. Ale matce jsem nic neprozradil, nechtěl jsem, aby měla ta dívka kvůli mně problémy.

Kromě toho, kdyby má dokonalá matka věnovala pozornost i jiným věcem než rozdávání dobrých rad těm, kdo o ně nestojí, dokázala by ji objevit sama.

„Císařovna vyjednává s kouzelníky z Modrých Věží, chtějí naší pomoc."

„Jakou pomoc?"

„Potřebují někoho ukrýt."

„Proč tady?" 

Politická jednání mě nikdy příliš nezajímala. Místo toho jsem raději po očku sledoval tu mladou dívku, co se tak nenápadně krčila mezi regály s knihami a netušila, že její kouzlo neviditelnosti jsem už dávno prokoukl. 

Doslova. 

V duchu jsem se usmál. Ta mladá žáčka mojí matky nevypadala vůbec špatně. Rudé vlasy jí v mohutných pramenech padaly na záda a její velké, hnědé oči mě i mou matku zvědavě pozorovaly.

„Protože si myslí, že v císařství ho Mocní nebudou hledat," přerušila matka mé myšlenky.

Při slově Mocní jsem se na ni prudce obrátil.

„Oni po něm jdou Mocní?"

„Ano a proto se obáváme..."

„Měli byste jim vyhovět."

„Tomu nerozumíš. Když tady ten kouzelník zůstane, budeme v ohrožení nejen my, ale i celé císařství. S Mocnými si nesmíme zahrávat. A dávat jim záminku k útoku je..."

„Kdo je ten kouzelník?" přerušil jsem ji podruhé.

„To ti nemůžu říct," zavrtěla matka hlavou. Zase tak moc mě to nezajímalo, takže jsem nebyl zklamaný. Informace, že po něm jdou Mocní, mi úplně stačila.

„On je ve městě?"

„Ano, ale chceme, aby ho kouzelníci odvedli. Nemůžeme riskovat a skrývat ho tady."

„Celý dvůr císařovnou počínaje a tebou konče se vždycky tak třese, když se někdo třeba jen zmíní o Sedmi Mocných. Nemáme ani jistotu, že se opravdu chystají zaútočit, ale pokud ano, tak je na čase, aby je někdo zastavil jednou provždy!"

„Jsi ještě hloupý kluk. Nedokážeš si představit, co Mocní dokáží," obořila se na mě matka. „Nevíš o tom vůbec nic!"

„Vím toho dost," odsekl jsem. „Vím to, že mi jeden z nich zabil otce!"

Matka se na okamžik zarazila a po chvíli pokračovala poněkud mírnějším hlasem. „Já ti rozumím, Neladare. Ale pochop, že..."

„Jste zbabělci! Raději necháte kouzelníky a Severní země, ať si poradí sami, abyste si náhodou neumazali ruce."

„Mluvíš jako rozmazlený fracek! Nazýváš nás zbabělci, ale já jsem s Mocnými bojovala, stála jsem proti samotnému Maleckovi. A co jsi dokázal ty?"

„Nic. A ani nedokážu, když mě držíš na řetězu a nedovolíš mi, abych udělal to, co chci."

„A co tedy chceš dělat?"

„Pomstít se."

„Chceš zabít Malecka Raiu?" Matka si mě změřila pohledem, který mě skoro urazil. „Myslíš si, že dokážeš to, co nesvedli nejlepší kouzelníci z Modrých Věží? Co nesvedli válečníci ani sorkerenky? Co nesvedl tvůj otec?"

„Aspoň se o to pokusím," trval jsem na svém.

„Slyšel jsi někdy o masakru v Anchalenském údolí?" zeptala se matka zničehonic.

„Ano," přikývl jsem a přemýšlel, kam tím míří. „Maleck Raia tam byl zabit. Nebo se alespoň myslelo, že byl zabit."

„Tehdy byl Raia obklíčen skupinou mnoha desítek kouzelníků z Věží a strhla se bitva. Ta bitva trvala celou noc a z těch čarodějů, co se ho tenkrát snažili zabít, nepřežil ani jeden. Tak jakou šanci si myslíš, že proti němu máš ty?"

„Tehdy to byla náhoda," mávl jsem rukou. „Říkala jsi, že to bylo v noci. Kouzelníci z Věží určitě strávili polovinu času tím, že vrhali ohnivá kouzla po sobě místo po Maleckovi," zlehčoval jsem to schválně, abych matku naštval.

„Tak si dělej, co chceš. Jsi tvrdohlavý jako tvůj otec. A jako většina kouzelníků si myslíš, že když znáš pár zaklínadel, jsi neporazitelný."

Neodpověděl jsem, ale v duchu jsem zuřil. Tenhle rozhovor se mi líbil čím dál tím míň. 

Otočil jsem se a dlouhými kroky zamířil ke dveřím. Aniž bych řekl slovo na rozloučenou, opustil jsem knihovnu. Chvíli jsem myslel, že se mě matka pokusí zastavit, ale nestalo se tak. 

Prošel jsem bludištěm chodeb až k východu a zamířil zpět do města. Na tu mladou sorkerenku už jsem si nevzpomněl.

* * *

Toulal jsem se po městě až do pozdních nočních hodin a snažil se přijít na to, co bych měl udělat. Postoj mé matky a vládkyně se mi vůbec nelíbil. Cítil jsem, že je naše povinnost kouzelníkům pomoci. 

A já jim chtěl pomoci. Už mě nebavilo skrývat se v císařství pod ochrannými křídly mé matky. Štvalo mě, že si nikdo neuvědomoval a neocenil mé schopnosti.

Věděl jsem, že jsem dobrý čaroděj, ovládal jsem magii lépe než většina sorkerenek. Možná jsem zatím nedosáhl tak daleko, abych se vyrovnal matce, ale to je jen otázka času.

Po dlouhém rozvažování jsem se nakonec rozhodl, že hned další den půjdu do paláce a vyhledám posly z Modrých Věží. Chtěl jsem se s těmi kouzelníky setkat a nabídnout jim svou pomoc, když nikdo jiný z císařství se k tomu nemá.

Město se zdálo pusté a nikde ani živáčka. Byla temná noc, po obloze se honily mraky a každou chvíli mohlo začít pršet. Rychlou chůzí jsem se vydal směrem k náměstí. Dorazil jsem skoro až tam, než jsem pochopil, že mě někdo sleduje. 

Opatrně jsem prošel úzkou uličkou a zastavil se na prostranství vedle fontány. Ucítil jsem v zádech něčí pohled a pomalu se otočil. Několik metrů ode mě stála žena. Mladá, krásná žena s dlouhými havraními vlasy a snad ještě tmavšíma očima.

„Proč mě sledujete?" prolomil jsem ticho a díval se, jak se ta žena usmála. Ale neodpověděla. V ten okamžik jsem si uvědomil, že tady není sama. 

Ze stínu jednoho z domů se odlepila další tmavá postava. Tentokrát vysoký mohutný muž s rudými vlasy, který vykročil směrem ke mně. Díky lampám bylo náměstí celkem dobře osvícené, ale do postranních uliček světlo nedopadalo. 

A právě z jedné takové uličky se vyloupl třetí z mých pronásledovatelů, a když jsem zaregistroval i čtvrtou postavu, pochopil jsem, že je to past.

„Co to má znamenat?" pokusil jsem se znovu zahájit komunikaci. „Kdo jste?"

Tentokrát žena promluvila. Její hlas byl chladný, vypočítavý a tak nelidský jak jen může hlas být. Přesto nebyl důvodem toho, že mi přejel mráz po zádech a srdce mi začalo bušit jako o závod.

Důvodem byla ta tři slova, která pronesla.

„Jsem Katarina Morve."

V tu chvíli jsem věděl naprosto přesně dvě věci. Kdo jsou ti další muži a že za chvíli zemřu. Nikdo se ještě nepostavil čtyřem Mocným a přežil to. 

Poslední věc, která mě napadla, byla v této situaci celkem nepodstatná, ale přesto mi stále přicházela na mysl. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že jsou Mocní přímo tady. V hlavním městě císařství. 

Ovšem bylo mi jasné, že nebudu žít dostatečně dlouho, abych tu novinku mohl rozšířit dál.

„Dovol, abych ti představila mé společníky," ozvala se znovu Katarina a rukou ukázala na tři muže, kteří se pomalu blížili. „Kello Carr, Deshiel Faroth a Jareth Garúshey ."

„Co po mě chcete?"

„Informace. Jsi kouzelník, ne?"

„Ano," přikývl jsem bezmyšlenkovitě.

„Kde je Christof Larsh?"

To jméno jsem znal, byl to jeden ze Sedmi Mocných.

„To byste snad měli vědět spíš vy, můj parťák to není."

Záblesk v čarodějčiných očích mě utvrdil v tom, že jsem nezvolil nejvhodnější taktiku. 

V další vteřině mě už zasáhlo její kouzlo. Dopadl jsem na kamennou dlažbu a hlavou tvrdě narazil na mramorové obložení fontány, až se mi před očima zatmělo. 

Trvalo několik okamžiků, než jsem se vzpamatoval a pomalu se vyškrábal na nohy. V tu chvíli jsem se rozhodl bojovat a vyslal jsem proti čarodějce první útočné kouzlo, které mi přišlo na mysl. 

Katarina ho hravě odrazila a než jsem byl schopen reagovat, paralyzovala mě. Nemohl jsem se vůbec pohnout. Jen jsem bezmocně sledoval černovlasou kouzelnici, která ke mně pomalu přistoupila.

Chytla mě za vlasy a zvrátila mi hlavu dozadu. 

„Tohle už nezkoušej!" zasyčela a zblízka na mě pohlédla. Najednou povolila svoje sevření a trochu podezíravě si prohlížela moji tvář.

„Je mi nějaký povědomý," obrátila se na zbylé tři Mocné. „Neznáte ho?"

Kello, Deshiel i Jareth se na mě nevzrušeně zadívali a pak zavrtěli hlavou.

„Nikdy jsem ho neviděl," ozval se Deshiel. „Je to jen další kouzelník z Věží. Zabij ho, Katarino."

„Bude mi potěšením," rozesmála se čarodějka.