Bez dechu jsem vyběhl nahoru do věže, kamenné schody bral po dvou. S klepáním jsem se neobtěžoval, rozrazil jsem těžké dubové dveře a vtrhl do Maleckova podkrovního pokoje. První mezi Mocnými nehybně seděl v křesle vedle otevřeného okna, pohled upřený na mě. Očekával moji návštěvu.

Pozoroval mě s nečitelným výrazem, v ruce svíral sklenici vína. Všechny připravené věty se mi při pohledu na něj vypařily z hlavy.

„Zabil jsi ho?" prolomil nepříjemné ticho jako první.

„Co?" Vůbec jsem nepochopil, na co se ptá.

„Kella."

„Cože? Ne, ovšemže ne," ohradil jsem se. „Je omráčený."

Přes jeho tvář přelétl krátký náznak údivu.

„On...zaútočil první...nechtěl jsem...nebojoval bych s ním, kdyby..." koktal jsem jedno přes druhé vědom si toho, že ztrácím čas. Musím Maleckovi hned povědět, co se děje.

„Ovládl ses, to bych nečekal."

„Malecku poslouchej, Katarina...."

„Nechci poslouchat, co zase Trina udělala," přerušil mě a vstal, aby si dolil z láhve víno. Pohybem ruky mi nabídl. Ani jsem se neobtěžoval s odpovědí.

„Ona je v paláci, i s těmi ostatními. Všechny tam zabije!" vychrlil jsem na něj, ale ani tato informace s Maleckem nehnula.

„A co čekáš, že udělám?" zeptal se klidně a upil ze sklenice.

„Zastav ji."

Černovlasý čaroděj si povzdechl. „Mám se obrátit proti svým lidem?"

„Slíbil jsi přece, že nezaútočíte. A ona tam rozpoutá krvavou bitku. Jsou tam možná stovky lidí, císařovna a také moje matka. Ona a Katarina spolu bojují."

„Do souboje dvou čarodějů se nesmí zasahovat," poučil mě jako bych to snad nevěděl. Vůbec to nevypadalo, že by nám chtěl jakkoli pomoci. „Pokud se Sevrina a Katarina chtějí utkat, je to pouze jejich věc."

„A co si myslíš, že se stane pak?!" začínal jsem ztrácet trpělivost. „Tím soubojem to přece neskončí. Dojde k masakru. Musíš to zastavit....je tam i Jossine."

To bylo poprvé, co se v očích druhé čaroděje objevil záblesk znepokojení.

„Jossine?"

„Ano," hučel jsem do něj dál. „Tak jí pomoz!"

Maleck mlčel, zdálo se, že nad něčím uvažuje. A já marně přemýšlel, jak s ním pohnout.

Ztrácím tady čas. Pokud nám nepomůže, musím se tam vrátit. Po tom, jak lehce jsem Kella porazil, mi došlo, že jsem měl zůstat a postavit se jim. Možná bych je dokázal zvládnout. Ovšem moje moc byla nevyzpytatelná. Ovládala spíš ona mě než já ji. Netušil jsem, co by se stalo, pokud bych bojoval v zaplněném sále proti čtyřem Mocným.

„Jestli mi nepomůžeš, jdu zpátky sám. Postavím se jim."

Maleck mávl rukou a já pocítil poryv energie. Během vteřiny kolem nás vyčaroval neprostupitelnou bariéru. Uvěznil mě tady.

„Pusť mě!" obořil jsem se na něj hněvivě, mezi prsty mi problesklo fialové světlo. Kámen na mém krku poskočil. Znovu jsem cítil, jak se moje magie rychle vymyká kontrole.

„Nebudeš se do toho plést," odvětil s ledovým klidem. „Tím jenom přileješ olej do ohně a opravdu dojde k masakru."

„Pusť mě nebo..." cítil jsem to známé mravenčení, zaplavila mě vlna energie a já tvrdě udeřil proti Maleckově bariéře.

Nepohnula se ani o píď a já nenávistně pohlédl na černovlasého kouzelníka, zatímco plameny fialového ohně pohltily obě moje ruce a předloktí.

Maleck mě jen nezaujatě sledoval, beze strachu, bez jakýchkoli čitelných emocí.

„Chceš se se mnou utkat?" pousmál se. „Věř mi, Neladare, že na to ti tvoje schopnosti stále nestačí."

Přistoupil blíž a natáhl ke mně ruku v uklidňujícím gestu. „Promluvme si."

Měl jsem sto chutí udeřit proti němu, vyslat jeho směrem ohnivou vlnu, která by ho smetla. A vymazala mu ten blahosklonný výraz z tváře.

Magická energie proudila mým tělem opět téměř neovladatelná.

„Zastav to, Neladare," poručil a hleděl mi do očí. „Zastav to."

Jenomže já nevěděl, jestli to chci zastavit. Možná jsem si přál zaútočit a ublížit mu.

Nečekaně se mě dotkl. Sevřel mi ruku a já pocítil obrovský výboj, který přeskočil k němu. Maleck sebou cukl, ale nepustil mě.

„Zastav to," zopakoval a já se tentokrát rozhodl poslechnout.

Zavřel jsem oči a pokusil se uklidnit. Usměrnit svoji moc, dostat ji pod kontrolu. Stále jsem cítil jeho pevný stisk, uvědomil jsem si, že se mi snaží pomoci, navést moji energii správným směrem. Ale byla to až vzpomínka na Jossine a její nádherný úsměv, která stejně jako předtím moji roztěkanou mysl uklidnila a spolu s ní i moji magii.

„Výborně," přikývl spokojeně Maleck a pustil mě.

Odstoupil a znovu se posadil do křesla.

„Nevěřím, že by se Katarina postavila proti mému rozkazu. Ráda si zahrává, možná si chce s tvojí matkou změřit síly, ale nezabije ji."

Bezmocně jsem se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Maleck si pořád myslel, že ho Katarina poslechne, ale já viděl ten nenávistný výraz v její tváři. Přišla si pro krev.

„Malecku...," zoufale jsem na něj hleděl a potichu řekl. „Ona je tam všechny zabije."

Černovlasý čaroděj si povzdechl a sklopil hlavu.

„Katarina byla vždycky tvrdohlavá, dělala jen to, co ona sama chtěla," promluvil po chvíli a upil ze své sklenice. „Chris byl jediný, kdo Trinu dokázal alespoň trochu zkrotit. Milovala ho a to, že ji zradil, jí zlomilo. Zbyla pouze touha po moci a krvi."

„Kdyby ho opravdu milovala, nemohla by mu provést něco takového!" odsekl jsem, odmítajíc s krutou čarodějkou soucítit. „To není láska."

„Není?" pousmál se. „A co je podle tebe láska?"

Před očima se mi okamžitě objevila tvář rudovlasé sorkerenky.

„Když mám někoho rád, nechci, aby trpěl, přeji mu štěstí."

„I kdyby to mělo být štěstí v náručí někoho jiného?"

Bylo obtížné na to odpovědět. Hlavně proto, že už jsme nemluvili o Katarině. Maleck měl pravdu, ne vždy jsou ty pocity tak čisté. Jenomže neměla by být pravá láska upřímná a nesobecká?

„Ano, i za tu cenu," řekl jsem nakonec. „A pokud bych si myslel, že s tebou bude Joss šťastná, přenechal bych ti ji. Ale ty Jossine ublížíš."

„Máš pravdu, ublížím jí. Všem, co jsem kdy miloval, jsem ublížil."

„Tak ji nech na pokoji."

„Mohl bych, ale neudělám to. Na to nejsem tak čestný jako ty."

„Miluješ ji?"

Pohlédl na mě jako na malého kluka, který ničemu nerozumí a pokládá nepatřičné otázky. Pak se smutně usmál.

„Přál bych si být zase tak mladý jako ty..."

Zadíval jsem se na jeho obličej bez vrásek, černé vlasy bez šedin. Vypadal tak stejně starý jako já.

„Vždyť jsi."

„To je jen iluze. Tělo se dá oklamat, aby nezestárlo, ale mysl ne. Nedokážu si už vybavit, jaké to je poprvé milovat naplno, bez obav ze zklamání, bez bolesti, bez nenávisti, bez ohavných vzpomínek," hleděl na mě a v jeho zelených očích se teď jasné odrážely všechny ty prožité roky.

„Ale když jsem s Jossine, mám pocit, že bych si vzpomenout mohl."

Ta slova mě překvapila, nečekal bych, že mu na ni skutečně záleží.

„Pokud pro tebe tolik znamená, proč něco neuděláš? Proč jí nepomůžeš? Katarina ji zabije."

„To se neodváží."

„Jsi si jistý? Vsadíš na to její život? No tak, Malecku."

Černovlasý čaroděj zaváhal, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nechápeš, co po mě žádáš, Neladare."

Odvrátil se a vyhlédl otevřeným oknem ven do temné noci.

Musel jsem ho přesvědčit. Musel jsem jeho odhodlání nahlodat ještě něčím dalším. Zmínka o Jossine pomohla, ale úplně ho nepřesvědčila. Co ještě?

Co tím matka myslela, že jen já dokážu Malecka přesvědčit? Vybavil se mi příběh, který mi vyprávěl před dvěma dny právě na tomto místě. Před dvěma dny....zdálo se to déle.

„Řekl jsi, že kvůli mému otci ses vzdal vlády nad Modrými Věžemi," promluvil jsem odhodlaně. „Kvůli vašemu přátelství. Jossine mi dnes večer tvrdila, že nejsi zlý. A já tomu věřím."

Nechtěl jsem na něj křičet, ale přesto se mi hlas chvěl emocemi, zůstat klidný se mi nepodařilo.

„Ty nejsi jako Katarina. V tobě láska a nenávist nesplývají v jedno. Pamatuješ si jaké to je toužit i po něčem jiném než po moci. Malecku, pomoz nám. Prosím, Male..."

Když jsem vyslovil to poslední slovo, pomalu se na mě obrátil. Jeho zeleně žhnoucí oči se zaleskly.

Male...

Tak mu říkal otec. Věděl jsem to a oslovit ho tak byl můj poslední zoufalý tah.

Pomalu přistoupil až těsně ke mně. Stál jsem jako zařezaný, neschopný se pohnout. Netušil jsem, co udělá, výraz jeho tváře se nedal rozluštit, a mě přejel mráz po zádech. Pocítil jsem před ním strach. Stejný jako tehdy, když jsem ho spatřil poprvé na tom potemnělém náměstí.

„Vypadáš úplně jako Angel," zašeptal, prsty se opatrně dotkl mé tváře. „Máš jeho oči, jeho rysy, mluvíš stejně jako mluvil on."

Chtěl jsem odstoupit, ale nedokázal to. Pocítil jsem slabé mravenčení a pak i proud magické energie, který začal prostupovat celou mojí bytostí v místě, kde se mě Maleck zlehka dotýkal konečky prstů.

Co se to děje?

„Skoro jako by tu stál teď se mnou..."

Uběhlo několik okamžiků, které se zdály nekonečné. Oči mě pálily z jeho neúprosného pohledu, ale neuhnul jsem před ním.

„Škoda, že tě nemůže vidět," řekl potichu, zatímco si mě zblízka prohlížel. „Byl by na svého syna hrdý."

Pak konečně odstoupil o krok dozadu, jeho prsty sklouzly pryč. Kůže na obličeji mě trochu pálila, ale teprve když jsem si sáhl na tvář, jsem si uvědomil, že mám několik drobných spálenin na místě, kde se mě předtím dotýkal.

„U...uděláš to?" odvážil jsem se zeptat, hlas se mi trochu zadrhl. Vůbec jsem nechápal, co se právě stalo. „Pomůžeš nám?"

Mlčky na mě hleděl. Dlouhé vteřiny panovalo pouze napjaté ticho. Nakonec přikývl a usmál se.

„Co mám s tebou dělat."