Ve skutečnosti jsem svoji matku nikdy bojovat neviděl. Tušil jsem však, že její schopnosti musí dalece převyšovat schopnosti ostatních sorkerenek, když se na univerzitě postavila i samotnému Maleckovi.

Měla jediná žena mezi Mocnými pravdu? Byla moje matka ještě sorkerenka, nebo stejně jako její protivnice čarodějka? A záleželo na tom?

Ne. Teď zaleželo na jediném. Dokáže Sevrina D'Orsay porazit Katarinu Morwe?  A co když se do boje přidají i ti další Mocní?

Moje matka neohroženě předstoupila, pohybem ruky si přivolala zbraň. Lehký jednoduchý meč, po jehož ostří přeběhly fialové odlesky.

Černovlasá čarodějka se souhlasně usmála a napodobila ji.

To nemyslí vážně, zděsil jsem se. Ony se chtějí utkat v opravdovém magickém souboji. Stejně jako bojoval Maleck s mým otcem.

Na druhou stranu to možná nebyl z matčiny strany zase tak špatný tah. Takhle do jejich boje nebude zasahovat nikdo zvenčí, alespoň pokud se budou Mocní držet pravidel. Snad Katarinina namyšlenost zabrání tomu, aby přijala pomoc od někoho dalšího. Jistě by nechtěla před plným sálem lidí přiznat, že sama nestačí na jednu sorkerenku.

Proč se tohle vůbec stalo?

Maleck říkal, že nezaútočí. Jenomže on tady nebyl a chyběl i Kello Carr. Jednala tedy čarodějka na vlastní pěst proti přání svého vůdce?  A pokud ano, co tenhle rozkol mezi Mocnými bude znamenat pro císařství?

Pomalu jsem se prodíral davy přihlížejících, abych lépe viděl na obě ženy připravující se na střet. Většina z kolemstojících byla ztuhlá strachem, jen vojáci a několik sorkerenek prokázali dostatečnou duchapřítomnost a začali se rozmisťovat do příhodných pozic, kdyby došlo k boji.

Musel jsem nerad připustit, že i mě zaplavil strach. O matku a také o Jossine, která se mi ztratila mezi lidmi. Teď už se ven nedostane.  Nikdo se ven nedostane a já se děsil toho, co by pomstychtivá Katarina mohla rudovlasé dívce provést. 

A byl to strach, který moji magii, jindy kdykoli připravenou přispěchat mi na pomoc, podivně utlumil.

Katarina Morwe se sebevědomě zasmála a vyrazila proti mojí matce. Se zazvoněním se jejich meče střetly doprovázeny poryvy energie a fialovými záblesky, které se začaly kolem dvou soupeřících žen tvořit. 

Skloubit fyzický souboj s magií bylo obtížné, pro většinu kouzelníků prakticky neproveditelné, vyžadovalo to obrovskou sebekontrolu, preciznost a hlavně velikou moc a zkušenosti.

A navzdory naší zoufalé situaci, jsem se neubránil údivu nad tou dokonalostí, elegancí a přesností, s kterou obě čarodějky předváděly tu nejúžasnější magickou podívanou. Bylo však jasné, že tohle představení neskončí hlasitým potleskem a ovacemi. Tohle představení skončí prolitou krví jedné z nich. 

Lidé se stahovali ke stěnám sálu, aby dali čarodějkám prostor, aniž by dokázaly odtrhnout oči od té světelné show. Také císařovna chráněna svými vojáky a sorkerenkami s bledým obličejem napjatě sledovala každý záblesk, každé kouzlo, každou ránu mečem.

Katarina opět udeřila, obrovská rudě rozžhavená vlna zamířila přímo na její soupeřku a já s divoce tlučícím srdcem sledoval, jak matka její zaklínadlo s lehkostí odrazila. Poté se ladným a neuvěřitelně rychlým skokem dostala do blízkosti své protivnice. 

Mezi stříbrnými vlasy jí stále poletovalo několik uhasínajících jisker z předchozího kouzla, když se švihem svého meče jistě podpořeným její magií ohnala proti Katarině. Ta sice útok vykryla čepelí své zbraně, ale síla úderu ji srazila na kolena. Mezi přihlížejícími projela vlna údivu.

Doraz ji, doraz ji...

Ta slova mi probíhala myslí a kdybych ze sevřeného hrdla dokázal vydrat jedinou hlásku, snad bych je i vykřikl nahlas.

Moje matka povzbuzování nepotřebovala. Mezi prsty ji problesklo fialové světlo, jak se chystala znovu udeřit. Vzduch kolem byl nabitý magickou energií tak moc, že mi vstávaly chloupky na rukou a v ústech cítil tu známou kovovou pachuť.

Jenomže Katarina se nestala Mocnou proto, že by se dala tak jednoduše porazit. Záblesk fialového ohně, který ji měl omráčit, odklonila stranou, kouzlo si to namířilo mezi přihlížející hosty a nebýt rychlého zásahu sorkerenek, které zaštítily lidi v ohrožení, mohlo to skončit tragédií.

Matka se však nezastavila ani na okamžik, udeřila znovu a znovu, ale černovlasá čarodějka s napůl šíleným smíchem všechny její pokusy zastavila. Přes její obranu neproniklo nic.

„Jen plýtvej silami, Sevrino," zavolala posměšně. „Já mám času dost."

V tu chvíli jsem si s hrůzou uvědomil jednu věc. Katarina má pravdu. Moje matka se své černovlasé protivnici sice vyrovnala co do síly kouzel, ale nevydrží takhle bojovat donekonečna. Dřív nebo později se vyčerpá. Mocní však mají přístup k energii podstatně větší a ta převaha se časem ukáže. 

Čím déle budou bojovat, tím větší pravděpodobnost, že Katarina zvítězí.

V davu jsem zahlédl záplavu rudých vlasů a oříškové oči se střetly s těmi mými přes zaplněný sál. Nejraději bych se za Jossine rozeběhl. Chtěl jsem ji ochránit, chtěl jsem ji sevřít v náručí, chtěl jsem ji políbit. Neměli jsme se rozdělit.

Udělal jsem to jenom proto, že jsem si myslel, že dokáže proklouznout ven a dostat se k Maleckovi.  A i když se mi ta myšlenka nelíbila, s ním by byla v bezpečí. 

Co se stane tady, se dalo jen odhadovat. A já se bál, že dojde k masakru.

Souboj mezitím probíhal dál, jiskry od ohnivých kouzel a záblesky fialového světla poletovaly kolem soupeřících čarodějek, údery mečů střídala útočná kouzla.

Znenadání matka klesla na kolena, sražena k zemi silou ohnivého zaklínadla.

Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem viděl, jak se jí Katarina chystá dorazit. V tu chvíli jsem nepomyslel na pravidla a instinktivně vyslal obranné kouzlo. Můj štít překvapivě odrazil útok čarodějky a dal moji matce dost času, aby se vzpamatovala.

„Ty nevíš, že do souboje dvou čarodějů nemáš co zasahovat?" ohradila se ostře Katarina a vyslala směrem ke mně kouzlo. Odrazil jsem ho a spíše se štěstím se mi podařilo ochránit i ty stojící vedle  mě. 

Věděl jsem, že zasahovat do souboje je chyba, ale přece se nebudu jen tak dívat, jak mi ta nesnesitelná mrcha zabije matku.

Během několika vteřin jsem se přemístil až k bojující sorkerence, abych ji pomohl, ale ona mě odstrčila a zasyčela. „Nepleť se do toho, Neladare!"

Katarina si mě změřila pohledem a rozesmála se. „Neboj se, hošánku, na tebe taky dojde. Ale teď nech bojovat dospělé."

Sevrina D'Orsay najednou nečekaně tvrdě udeřila, kouzlo její soupeřku na okamžik ochromilo. Získali jsme několik vteřin, ve kterých si mě matka stáhla k sobě a naléhavě poručila.

„Uteč! Pomůžu ti otevřít portál, dokud mi ještě zbývají síly!"

„Neopustím tě!" 

Chtěl jsem bojovat, byl jsem připravený postavit se Katarině i těm třem Mocným. I kdyby to měl být můj poslední boj.

„Budu bojovat s tebou."

„Hloupost," přerušila mě ostře. „Nemáme čas se dohadovat. Přiveď pomoc. Přiveď Malecka!"

„On nám nepomůže." 

Přestože jsem ještě před chvíli to samé radil Jossine, nevěřil jsem, že by nám první mezi Mocnými skutečně pomohl. Musel by se postavit proti svým lidem.

„Ty jediný ho můžeš přesvědčit. Běž!"

Matka mi nedala čas nad tím dál uvažovat, sevřela moji dlaň a propletla naše prsty. Než stačili Mocní zasáhnout, společně jsme prorazili bariéru obklopující sál a otevřeli portál. 

Měl jsem jen zlomek vteřiny a využil ho beze zbytku. Proskočil jsem fialově zářící trhlinou v prostoru, než se za mnou téměř okamžitě uzavřela.

***

Pohlédl jsem na lovecký zámeček, jehož vysoká věž se tyčila proti hvězdnému nebi, a doufal, že tady Malecka najdu.

K mému překvapení mě i tentokrát magická bariéra obklopující úkryt Mocných propustila dovnitř a já se rozeběhl temnou nocí ke kamenné stavbě. Nezdálo se, že by uvnitř někdo byl. V žádném z oken se nesvítilo, všude panovalo ticho a klid.

Úzká pěšina ozářená měsícem v úplňku mě dovedla až ke dveřím dovnitř. Jenomže dál to nešlo. Bylo zamčeno. 

Udeřil jsem útočným kouzlem, příliš vyděšený a vynervovaný, abych dokázal použít nějaké jemnější řešení, třeba odemykací zaklínadlo. 

Dveře se vzňaly fialovým plamenem a během vteřiny se rozpadly na ohořené třísky a hromádku prachu. Strach a hněv se ve mně mísil a hrozilo, že se moje magie rychle stane neovladatelnou. Ale teď a tady mi to bylo jedno. Hnán strachem o matku a Jossine jsem vrazil dovnitř.

„Malecku!!" vykřikl jsem.

Útočné kouzlo mě zasáhlo naplno a odhodilo zpátky. Bolestivě jsem dopadl na tvrdou zem do vysoké trávy. Ztěžka jsem se zvedal a sotva stihl odrazit další zaklínadlo, které mířilo mým směrem.

Kello Carr prošel zničenými dveřmi a ušklíbl se.

„Na návštěvu už je trochu pozdě, nemyslíš?"

„Musím mluvit s Maleckem!" odsekl jsem, na dlaních jsem pocítil to známé mravenčení, magická energie celou dobu potlačena patrně mým strachem se teď snažila dostat ven o to víc.

A jestli si chce se mnou Kello změřit síly, ať to klidně zkusí.

„Maleck je zaneprázdněný," zasmál se a bez varování znovu zaútočil.

Jenomže tentokrát mě už nepřipraveného nezastihl. Mohutná vlna energie proběhla mým tělem a já ji nasměroval přesně tak, jak jsem potřeboval. 

Jednoduše jsem odrazil úder rudovlasého muže, plameny fialového ohně se omotávaly kolem mých končetin jako rozzuření hadi, ale mě to nevadilo. 

Nijak jsem tu magii neovládal. Nechal jsem ji proudit a dovolil, aby pohltila ona mě. Potřeboval jsem tu sílu, pokud mám Mocného přede mnou porazit. A bylo mi jedno, jestli díky tomu lehne popelem i všechno kolem.

Jediným úderem jsem srazil Kella k zemi. S posledních sil vyvolal štít, aby ho kouzlo nespálilo na prach. Moje moc ho zaskočila. Nečekal to. Abych pravdu řekl, ani já ne.

V tu chvíli mi došlo, že jestli to hned nezastavím, zabiju ho. Poháněn nenávistí ke Katarině a strachem o své blízké ho jedna část mě zabít chtěla. 

Jenomže o kolik bych pak byl lepší než oni?

Kello se ještě pokusil zaútočit, ale neměl proti mně ani tu sebemenší šanci. S lehkostí jsem odrazil jeho kouzlo a moje další zaklínadlo ho zbavilo vědomí. 

Jenomže magie divoce proudící každým kouskem mého těla, poháněná vztekem a nenávistí, chtěla víc. 

Chtěla jeho krev. 

Musel jsem to zastavit. Ovládnout svoje emoce, svůj hněv. Ruka mi sama vystřelila k pulzujícímu klenotu na krku, tomu, který mi měl pomoci, pokud bych ztratil kontrolu. Ale než jsem ho stihl aktivovat, pocítil jsem něco jiného. 

Vzpomněl jsem si na léčivý dotek Jossininy dlaně, na její uklidňující energii, která mě prostoupila minulou noc v univerzitní zahradě, zatímco léčila moje spáleniny. Vybavil jsem si její tvář, její úsměv a pak i její měkká ústa na mých při těch několika málo příležitostech, kdy jsem našel odvahu ji políbit.  

A byla to myšlenka na rudovlasou sorkerenku, která moji divokou magii zkrotila.

I poslední odlesky fialového světla zanikly a rozplynuly se. Mravenčení z mých dlaní zmizelo. Magický klenot jen nečinně spočíval na mém krku.

Překročil jsem omráčeného muže na zemi a vstoupil do budovy.  Teď mě čekalo to nejtěžší. Přesvědčit Malecka.