„Miluju tě, Jossine."

Ta slova mi vyklouzla z úst téměř o své vlastní vůli. Stržen silou toho okamžiku, pohledem do těch nádherných oříškových očí, zmatený z jejích opatrných doteků na kůži, i z uklidňující, léčivé magie, kterou jsem stále cítil na svém těle, přinášející mi úlevu od bolesti.

Nevím, co se to předtím stalo. Vztek se mnou cloumal už v okamžiku, kdy jsem si všiml, že Jossine tajně opouští brány paláce. Hněv a žárlivost mi zatemnila mysl, jakmile jsem zjistil, že odešla na schůzku s Maleckem. A pak, když jsem ji viděl v jeho náručí, mi moje nezvladatelná moc doslova vybuchla pod rukama.

Byl jsem vyčerpaný, pár hodin nebudu schopen provést ani to sebemenší kouzlo. Ale hlavně mě trýznily obrovské výčitky a strach. Děsil jsem se toho, co se mohlo stát. Přestože jsem Malecka v tu chvíli nenáviděl, to on zabránil katastrofě. Kdyby tu nebyl...nemohl jsem ani pomyslet, co by se stalo s Jossine. 

Zabil bych ji. Nepochyboval jsem o tom. Sama by se neubránila.

Dívka mlčela, oči sklopené. Moje vyznání ji viditelně zaskočilo. I tak jsem byl rád, že ta slova zazněla, přestože jsem věděl, že ona moje city neopětuje.

Vzal jsem ji za ruku, byla příjemně teplá, stále jsem na ní vnímal zbytky její magie, která mě před chvílí vyléčila. Energie tak odlišné od té mojí. Mírné, uzdravující.

„Neladare," zašeptala moje jméno a zvedla pohled, tváře nachově zbarvené. „Já...já..."

Vypadala zmateně, nevěděla, co říct.

Nakonec vyprostila svoji dlaň z mé a vstala, světlezelené šaty zaprášené od všudypřítomného popela. Oklepala si je z toho nejhoršího a obrátila se na Malecka stojícího opodál.

Zvedl jsem se ze země, propálenou košili nechal ležet na zemi, a také já zamířil k černovlasému čaroději. Nechtěl jsem se s ním bavit. Nechtěl jsem se na něj ani podívat. Nejraději bych se otočil a utekl. Ale kam? Před tím, co jsem právě provedl, se nedalo uniknout. A první mezi Mocnými byl jediný, kdo mi mohl dát nějaké odpovědi.

S trpkostí jsem sledoval, jak mladá sorkerenka vzala Malecka za ruku, a přitiskla se k jeho boku. Další důkaz toho, co si myslí o mém vyznání, jsem nepotřeboval. Pochopitelně. Já ji skoro zabil. Přestože neúmyslně. A on Jossine zachránil. Bylo zřejmé, ke komu teď cítí větší náklonnost, ke komu si půjde pro ochranu.

Pokusil jsem se odsunout svoji žárlivost někam do pozadí, spolkl svoji hrdost, a zadíval se na Malecka. „Můžeme si promluvit?"

Druhý čaroděj jen přikývl a obrátil se k dívce. „Nech nás chvilku o samotě, Jossine."

Uposlechla a vzdálila se. Prošla po spálené zemi, kolem jezera plného mrtvých ryb až do stínů vzrostlých kaštanů obalených květy.

„Co mám dělat?" zeptal jsem se Malecka. 

Kdyby tak existoval kdokoli jiný, kdo by mi dokázal pomoci. Jenomže nikdo jiný nebyl. Moje matka to dobře věděla. A po tom, co se právě stalo, jsem to pochopil také.

„Poslouchat mě," odvětil krátce.

„Jenom to?" odsekl jsem podrážděně.

Tak strašně se mi to příčilo. Doprošovat se o pomoc zrovna jeho. Toho, kdo chladnokrevně zavraždil Chrise, toho, kdo...no, nebudeme si nic nalhávat. To, co mi vadilo ze všeho nejvíc, byl fakt, že on má Jossine a já ne.

Copak to tak holka nevidí? Jenom ji využívá, hraje si s ní. Vážně pochybuji, že mu na Jossine nějak zvlášť záleží.

„Neladare," vyslovil moje jméno s důrazem. „Pomůžu ti, ale pouze pod podmínkou, že mi budeš důvěřovat a poslechneš mě na slovo."

Nedokázal jsem potlačit škleb, který mi přejel po tváři. Absolutně mu důvěřovat a poslechnout ho na slovo. To nedokážu.

Maleck zamyšleně sledoval můj obličej a pak se pousmál „Vidím, že žádat po tobě důvěru je příliš."

„Divíš se mi?" vyjel jsem na něj.

„Vlastně ne," otočil hlavou a jeho pohled na okamžik spočinul na Jossine sedící v trávě pod jedním ze vzrostlých kaštanů, který se nacházel dost daleko, aby přežil moje řádění.

„Jak jsem se obával, tvoje moc se probudila najednou," změnil téma. „Proto ji nedokážeš ovládat. Kdybys od začátku studoval v Modrých věžích jako každý kouzelník, naučil by ses s ní pracovat postupně. Navíc máš po Angelovi obrovskou sílu a po Sevrině jsi tvrdohlavý a vznětlivý," usmál se na mě jako bychom byli přátelé, „a to je vražedná kombinace."

„Co s tím můžu udělat?"

„Dokud neovládneš svoje emoce, neovládneš svoji moc. Magická energie se váže na tvoje pocity. Jsou to vztek, nenávist," jeho pohled znovu zabloudil k mladé sorkerence, „....žárlivost díky kterým ztrácíš hlavu a kontrolu nad svoji mocí. Rozumíš tomu?"

Přikývl jsem. Neřekl mi nic tak nového, také jsem si už všiml, jak pocity ovlivňují moji kontrolu nad magickou energií.

„Některé emoce tvoji sílu potlačují, jiné znásobují, a pak jsou tu takové, díky kterým se úplně vymkne kontrole. U někoho s průměrnými schopnostmi to není až takový problém, u někoho s těmi tvými...," místo dokončení věty ukázal na spoušť kolem nás.

„Takže tohle je tvoje skvělá rada?" ušklíbl jsem se. „Zůstaň v klidu?"

„V podstatě ano."

Natáhl ruku a sevřel v dlani Hvězdu Beleriamu na mém krku.  Klenot sebou škubl a já pocítil poryv magické energie.

„Vložil jsem do toho kamene zaklínadlo. Pomůže ti usměrnit tvoji energii. Pokud bys však měl pocit, že zcela ztrácíš kontrolu, aktivuj ho naplno," řekl, když se odtáhl.

Dotkl jsem se přívěsku na svém krku. Dokázal jsem z něj jasně rozpoznat jedinečnou signaturu Maleckovy magie. Stejně jako jsem předtím poznal tu Jossiinu. Jen další důkaz toho, že moje schopnosti stále narůstají. A já je pořád nedokážu ovládat.

„Pomůže mi to, aby se tohle už neopakovalo?" zeptal jsem se.

„Mělo by, ale není to stoprocentní," přejel mě pátravým pohledem, „u někoho jako jsi ty není nic stoprocentní."

V hlavě jsem měl ohromný zmatek. Měl bych Maleckovi věřit?

Nerozuměl jsem jeho chování. Proč mi nabízí pomoc? Kvůli mému otci? Kvůli jejich přátelství? Nebo tím sleduje něco úplně jiného?  

„Všichni se obávají vašeho útoku," přerušil jsem ticho. Nechtěl jsem se ho ptát, ale potřeboval jsem vědět na čem jsem. „Povedeš Mocné proti císařství?"

Mlčel. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Přesto jsem nevěřil, že by plánoval rozpoutat válku.

„Když tvůj otec zemřel při útoku v Anchalenském údolí, chtěl jsem se pomstít," promluvil konečně a já nerozuměl té náhlé změně tématu. „Ze všeho nejvíc jsem toužil vrátit se zpátky do Věží a zabít každého kouzelníka, kterého tam najdu."

„Ale neudělal jsi to," uvědomil jsem si. Po té bitvě Maleck zmizel, roky se myslelo, že je mrtvý.

„Neudělal," pokýval hlavou, v jeho zelených očích probleskl smutek.

„Pomsta byla věc, kterou jsem si přál já, ale Angel by to nikdy nechtěl. On byl z nás dvou vždycky ten zásadový a čestný. A kvůli němu jsem se rozhodl udělat první a patrně i poslední šlechetný čin v mém životě. Nevrátil jsem se do Věží, nepomstil jsem se, vzdal jsem se všeho a odešel."

Zahleděl se mi to očí a doplnil. „A kvůli jeho synovi nezaútočím ani teď." 

***

Jossine mlčky kráčela vedle mě ztemnělými uličkami, když jsme se bok po boku vraceli zpět do paláce. Město bylo v tuto noční hodinu liduprázdné. Po očku jsem pozoroval rudovlasou dívku vedle mě, a přemýšlel, zda po tom, co se stalo v zahradách, nemá strach zůstat sama v mé blízkosti. 

Neměl jsem energii provést něco podobného znovu, nemusela se obávat a Maleck to věděl také. Jinak by mě nenechal, abych ji doprovázel zpět. Vlastně jsem vůbec nechápal, proč se mnou Jossine poslal. Mohl pro ni otevřít portál.  

Šli jsme vedle sebe, stačilo by trochu natáhnout ruku, abych se mladé sorkerenky dotkl. Nakonec jsem sebral odvahu a udělal to. Prsty jsem opatrně zavadil o ty její a když neucukla, sevřel jsem dívčinu dlaň ve své. 

Znovu jsem pocítil slabou stopu Jossininy léčivé magie, která vyzařovala z její drobné ručky.  

„Nebojíš se mě?" Musel jsem tu otázku položit. Nechtěl jsem, aby se mi teď vyhýbala. 

„To už jsi druhý, kdo se mě dnes večer ptá," usmála se a mě bylo hned jasné, kdo byl tím prvním.  „Ne, nebojím se tě. Vím, že se to už nestane."

„Tak to víš více než já," ušklíbl jsem se přejíc si mít její jistotu. 

„Maleck mi to řekl," odpověděla a já se ze všech sil snažil potlačit kyselý úšklebek, když vyslovila jméno toho čaroděje.  

„Takže se mnou pořád půjdeš na ten ples?" napůl jsem očekával, že po dnešku změní názor.

„Jistě, slíbila jsem to," znovu se na mě usmála, oči jí zářily. Byla tak nádherná. Co bych dal za to, aby mi patřila. 

Přece jen se mnou půjde.  Ta slova mě zahřála u srdce. Ovšem její další věta moje nadšení poněkud zchladila.  

„Maleck si přál, abych na tebe dohlédla."

Maleck si přál...

Takže kvůli němu to dělá? Protože ji požádal? Proto je tady teď se mnou?

Konečky prstů mě zabrněly, v ústech jsem pocítil kovovou pachuť magie...

Ne, tohle ne. Je moc brzo, moje síla by se neměla tak rychle obnovit.  Lekl jsem se a pustil dívčinu ruku.

„Děje se něco?" zeptala se Jossine. 

Uklidni se, uklidni se, opakoval jsem si v duchu. 

Pohlédl jsem do překrásné tváře mladé sorkerenky, vybavil si její léčivý dotek. Můj počínající hněv ustoupil, magická energie se zklidnila.  

 „Neladare?" 

Moje jméno zaznělo z jejích dokonalých úst a já přemýšlel, co by se stalo, kdybych se je pokusil políbit. 

Odolal jsem pokušení a zavrtěl hlavou.  „Nic se neděje."

Mlčky jsme došli k bránám paláce.