Univerzitní zahrada se po setmění zdála pustá. Pobořená budova školy se rýsovala proti černému nebi, žádné z oken nesvítilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se uvnitř nacházela živá duše. Přes den se pozemky hemžili vojáky a sorkerenkami, které pomáhaly s opravami, ale teď to tady vypadalo jako na hřbitově.

Pomalu jsem došla až k jezírku, jako v zrcadle se na klidné hladině odrážely zářící hvězdy. Z měsíce zbýval jen malý srpek, noc byla temná a bez drobného magického světýlka, které jsem si přivolala, bych neviděla na krok.

Sedla jsem si na břeh a plášť přitáhla těsněji k tělu. Otřásla jsem se. Možná díky chladnému nočnímu vzduchu ale spíše za to mohla nervozita. V Maleckově zprávě stálo dnes o půlnoci v univerzitní zahradě.

Z té schůzky jsem měla smíšené pocity, na jednu stranu se těšila, že se s ním opět setkám, ale současně mě sžíraly pochybnosti. Stále jsem se v černovlasém čaroději nevyznala. A vlastně jsem se nevyznala ani v sobě.

Hodiny na Velkém náměstí odbíjely půlnoc, když se objevil. Přesně na vteřinu se temná postava vyloupla mezi okrasnými stromy a zamířila ke mně.

Při tom pohledu mi srdce začalo bít jako o závod, cítila jsem ho skoro až v krku. Přesto jsem mu odhodlaně vyrazila vstříc. Jeho přítomnost mě úplně vyvedla z míry. Jak zvláštní, že nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Té aury moci, která ho obklopovala, to, jak se vzduch kolem něj chvěl nabitý magickou energií, která sálala z celé jeho bytosti.

Pochopila jsem, proč se ho císařovna tak obává. Maleckova síla byla nezměrná, pokud by si opravdu chtěl císařství podrobit, jen těžko by ho někdo zastavil.

Nebylo to správné. Tak velká moc v rukou jediného člověka. Odporovalo to všemu, co náš učila Paní Sevrina a ostatní sorkerenky. O rovnováze, o zákonech přírodní magie, o příčině a následku.

Maleck Raia se pouhou svoji existencí vymykal všem těmto pravidlům. Jak je možné, že je tak silný? Neporazitelný.

On není pouhý člověk.

Ta myšlenka se mi objevila v hlavě jasná i děsivá.

Došel až ke mně, záře z mého magického světla se mu odrážela v zelených očích, když se usmál, a vzal mě za ruku.

„Jsem rád, že jsi přišla, Jossine," pronesl s odzbrojujícím úsměvem a já se marně snažila dostat pod kontrolu svoji počínající paniku.

Přejel mě zkoumavým pohledem a já se zachvěla před jeho pronikavýma očima. „Máš strach?"

„To ne, já jen..." vykoktala jsem ze sebe netušíc co mu na to odpovědět. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála.

Když se Neladar objevil na nádvoří, a s lesknoucíma se očima řekl, že Maleck zabil Christofa Larshe, něco ve mně tomu nechtělo uvěřit. A teď když jsem se dívala do tváře černovlasého kouzelníka, jsem si stále nechtěla připustit, že by provedl něco tak podlého.

Jako kdyby pochopil, co se mi honí hlavou, pomalu pustil moji ruku a odtáhl se. „Neměli jste se do toho plést," povzdechl si. „Nerozumíte tomu."

„Tak mi to vysvětli," zašeptala jsem a vzpomněla si na zkrvaveného muže v okovech, kterému jsem léčila rány jen proto, aby ho Maleck o pár minut později zabil. „Proč musel Christof Larsh zemřít?"

Neladar mi o tom, co se stalo, neřekl nic. A já se bála zeptat. Viděla jsem na něm, jak z toho byl otřesený, a nechtěla mu to celé připomínat svými otázkami.

„Měl jsem Chrise rád, byl to můj žák, můj přítel," řekl po chvíli první mezi Mocnými. „Ale obrátil se proti nám ostatním. Nechat ho naživu by znamenalo hrozbu. A také...," unaveně mi hleděl do tváře. „Věděl, jaký trest ho čeká za zradu. Taková je cena za moc, kterou jsem mu daroval."

I poslední zbytky strachu ze mě spadly, vzala jsem ho za ruku a propletla svoje prsty s těmi jeho. Usmál se, pak se ke mně naklonil a přitiskl svoje rty na ty moje. Byl to jen krátký polibek, naše ústa o sebe sotva zavadila, než se odtáhl. Srdce mi tlouklo jako zvon, tváře zrudly. Jak jen to dělá, že jsem v jeho přítomnosti zcela bezradná.

Sebrala jsem odvahu, chytla ho kolem krku a přitáhla zpátky k sobě. Chtěla jsem, aby mě znovu políbil. A on tak učinil. Obmotal mi paži kolem pasu, přitáhl si mě k sobě ještě pevněji a já byla naprosto v jeho moci. Ucítila jsem měkká ústa na těch svých, ze začátku všechno opatrné, pomalé, teprve po chvíli nabyl náš polibek na intenzitě.

Když se ode mne po nekonečné době odtáhl, sotva jsem dokázala popadnout dech. Omámeně jsem hleděla do těch smaragdových očí, jejichž žár hrozil, že mě oslepí.

„Jossine," zašeptal něžně, prsty se zlehka dotkl mých rudých vlasů. „Ty jsi..." nedořekl.

A v té chvíli se všechno pokazilo.

Maleck se náhle odvrátil a pohlédl někam směrem k univerzitě mezi kvetoucí keře šeříku.

Někdo se tam ukrýval. Nevím proč, ale hlavou mi probleskla vzpomínka na Katarinu Morwe. Možná proto, že jí jsem se bála ze všeho nejvíc.

Ona to však nebyla.

Zahlédla jsem na Maleckově tváři pobavený úsměv, když zavolal: „Můžeš toho schovávání nechat, Neladare."

Cože?!

Překvapeně jsem hleděla na cestu, kde se ze stínů vynořila povědomá postava. V následující vteřině si nově příchozí přičaroval světlo a já bezpečně rozeznala světlé vlasy i tvář syna Paní Sevriny.

Co tady dělá? Sledoval mě snad? S rozpaky jsem si uvědomila, že musel vidět můj polibek s Maleckem.

Neladar rychlým krokem zamířil k nám, modrý drahokam na jeho krku fialově zářil. Také mezi prsty mu poskakovaly odlesky světla a magická energie se chvěla ve vzduchu kolem něj ne nepodobná té, která předtím obklopovala Malecka. Jenom ta Neladarova byla divoká a nezkrocená jako by ji její majitel nedokázal ovládnout.

V očích mladšího z kouzelníků se blýskaly fialkové jiskřičky a já si vzpomněla, že takhle jsem ho už viděla. Tehdy se na mě obořil, rozlícený a rozhněvaný, že mu bráním v jeho plánu zachránit Larshe, a v tu jedinou chvíli mi opravdu naháněl strach. A kdybych tady stála sama, dost možná bych se ho obávala i teď.

„Ty jsi šel za mnou?" zeptala jsem se opatrně, když dorazil k nám. Jeho chování se mi nelíbilo, nicméně jsem ho nechtěla ještě více rozzlobit, už takhle bylo zcela jasné, že s ním cloumá vztek.

„Bál jsem se o tebe," odsekl, kámen na jeho krku poskočil. „Viděl jsem tě, jak se plížíš ven z paláce. Sama. Uprostřed noci. Copak nechápeš, jak je to nebezpečné?"

Podrážděně přejel pohledem Malecka po mém boku. „Ale jak vidím, ty ochránce máš."

V očích se mu zablýsklo, provazce fialového světla obmotávaly jeho ruce a předloktí jako dva hadi.

„A nevadí ti, že je to chladnokrevný vrah," dodal nepřátelským tónem.

Maleck chvíli mlčky pozoroval světlovlasého kouzelníka, než promluvil.

„A co vadí tobě, Neladare?" otázal se sice klidně, ale s výzvou jasně znějící v jeho hlase. „Že jsem zaútočil na univerzitu? Zabil Chrise? Nebo to, že jsem tu s Jossine?"

Jindy nebesky modré oči zaplály fialovým světlem, vzduch kolem se chvěl nabitý obrovskou energií, jejíž kovová pachuť se dala ucítit v ústech, brněly z ní prsty a kůže nepříjemně pálila, jako když jste stáli příliš blízko ohniště.

Bylo zřejmé, že Neladar svoji obrovskou moc neovládá, tak proč ho Maleck svými slovy provokuje? Proč to nezastaví?

Černovlasý kouzelník však udělal něco naprosto jiného. Vzal mě za ruku a stáhl k sobě do náruče. Maleckovy paže kolem mého těla bylo to poslední, co jsem vnímala, než svět kolem nás vybuchl.

***

Kdyby nebylo prvního mezi Mocnými, který nás okamžitě zaštítil svým kouzlem, nezůstalo by z nás víc než hromádka popela.

Obrovská rozžhavená vlna fialového ohně zaplavila veškeré okolí. V jediném okamžiku se zahrada změnila v pustinu. Tráva, keře, květiny, okrasné stromy to vše se vypařilo a změnilo v prach.

Voda v jezírku se začala vařit, stoupala z ní oblaka páry. Ryby, žáby, hmyz...nic nepřežilo nezastavitelný magický výbuch, v jehož středu stál Neladar.

Dokonce i Malecka síla úderu srazila na kolena, přesto mě stále držel, jeho štítem nic neproniklo. Dýchala jsem horký vzduch, slyšela hlasitý hukot ohně, a kdybych dokázala z vyprahlého hrdla vydrat hlásku, křičela bych. Takhle jsem jen zavřela oči a křečovitě svírala ramena černovlasého čaroděje.

Bylo to jako stát uprostřed hořícího domu, uprostřed plamenů, žáru a dusivého dýmu. Naživu nás držel pouze Maleckův magický štít, který ten nejsilnější náraz pohltil.

Zdálo se to jako věčnost, přestože to celé nemohlo trvat déle než několik vteřin. Nakonec jasné světlo pohaslo, oheň zmizel a zůstaly po něj jen jiskry a vzduch plný poletujícího popela.

V okruhu několika desítek metrů se zahrada proměnila na spáleniště. Jen pod námi byla tráva stále nedotčená stejně jako my uchráněna před smrtícím žárem.

Neladar klečel na zemi uprostřed té zkázy a celý se klepal. Oblečení propálené, tvář ožehlá plameny, světlé vlasy na mnoha místech seškvařené. Píchlo mě u srdce strachem o něj.

„Žije?" zachraptěla jsem, vzduch stále příliš horký, zbytková magie vibrovala kolem a zježila mi vlasy stejně jako chloupky na rukou.

„Ano," zašeptal Maleck a zadíval se na mě. „Jsi v pořádku?"

Přikývla jsem a pokusila se vstát. Nohy mě neunesly, zavrávorala jsem. Naštěstí mě stále svírala ruka černovlasého muže, která mi nedovolila spadnout.

„Seď, trochu si odpočiň," řekl vlídně a já uposlechla.

Odpoutal se ode mne a vykročil směrem k mladému kouzelníkovi klečícímu nehybně s hlavou sklopenou.

„Neladare," oslovil ho potichu a opatrně se dotkl jeho paže. Byla plná puchýřů, rukáv sežehnutý skoro až k rameni.

Světlovlasý syn naší představené pomalu zvedl hlavu, v očích se mu stále odrážely odlesky fialového světla stejně jako na modrém klenotu, který visel na jeho krku. Vypadalo to, že je mimo sebe, pohled nepřítomný, třásl se po celém těle.

Maleck si k němu přiklekl a jednou rukou sevřel Neladarovu pravou dlaň, druhou modrý drahokam. Pocítila jsem poryv magické energie, mírné a uklidňují. Nato z modrých očí zmizel ten fialkový odlesk a vrátil se do nich život. A také nenávist.

„Nedotýkej se mě," zasyčel směrem k Maleckovi a zprudka ho odstrčil. Ten beze slova uposlechl a odstoupil od druhého muže.

„Jossine," obrátil se ke mně. „Má spoustu ošklivých popálenin, mohla bys..."

Pochopila jsem. Samozřejmě že i Maleck by ho dokázal vyléčit, ale bylo zřejmé, že mladší kouzelník by to nestrpěl. Snad ode mne pomoc přijme.

První mezi Mocnými se vzdálil ještě o pár kroků, patrně aby nám dal prostor a trochu soukromí.

Klekla jsem si do prachu vedle Neladara.

Vzala jsem ho za ruku, jeho pohled se střetl s mým.

„Promiň," zašeptal zničeně.

Ve tváři měl vepsanou únavu, bolest a také výčitky za to, co způsobil.

„Není to tvoje vina," usmála jsem se na něj povzbudivě a zlehka se ho dotkla na popálené paži.

„Můžu?" raději jsem se ujistila, že mi dovolí ho léčit.

Sotva znatelně přikývl a zavřel oči.

Opatrně jsem přiložila obě dlaně na jeho popálenou ruku a pocítila, jak se pod mým dotekem zachvěl. Léčivá energie začala prostupovat do jeho těla, slabé bílé světlo mi probleskovalo mezi prsty, projev přírodní magie.

Spálená kůže se postupně zhojila, zůstaly jen zarudlé skvrny, které brzy zmizí. Stejně jsem vyléčila i druhou paži a pak se zarazila při pohledu na ošklivě vypadající zranění na jeho hrudi, kde mu žár spálil kůži úplně, zůstaly jen mokvající rány.

„Musím ti svléknout košili," oznámila jsem mu, a aniž bych čekala na souhlas, jsem z něj začala pomalu sundavat cáry sežehnutého oblečení.

Sykl bolestí, když jsem mu přetahovala látku přes popáleniny, ale jinak se nepohnul. Znovu jsem položila dlaně na ta největší poranění, léčivá síla proudila z mých rukou a brzy se rány zacelily a stáhly. I tady zůstalo několik začervenalých míst, kde se mi nepodařilo zhojit spáleniny úplně.

Teprve, když jsem skončila, otevřel oči. Byly jasné, modré jako letní obloha a hleděly do těch mých se zvláštním výrazem. Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nedíval.

Uplynulo několik dlouhých vteřin, několik úderů srdce. Naprosté ticho nakonec přerušila Neladarova slova.

„Miluju tě, Jossine."