Až v jedné z opuštěných chodem paláce daleko od udivených pohledů se mi Jossine vytrhla a zastavila se.

„Co to mělo znamenat?" zeptala se, ruce založené v bok. Přesto jsem na ni viděl, že se skutečně nezlobí. V očích jí hrály pobavené jiskřičky a jen stěží udržela vážnou tvář.

Byla v tu chvíli nádherná a já toužil ji znovu políbit. Věděl jsem však, že tentokrát by mi to tak lehce neprošlo.

„Promiň, Jossine," kál jsem se na oko. „Už jsem nevěděl, jak se té holky zbavit."

„Proto jsi mě políbil přede všemi? Před mými kamarádkami? Před...tvojí matkou?!"

Tváře jí zčervenaly a já si teprve teď uvědomil, že má pravdu.

Viděla nás moje matka.

To bude zase řečí. Ale pokud mi prošlo to, že jsem utekl a vplížil se do tajného sídla Mocných, tak mi snad projde i polibek s touhle matčinou půvabnou studentkou.

„Odpouštím ti," usmála se nakonec Jossine. „Nica je otravná."

Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděli, žádný z nás nevěděl, co říct. Nechtělo se mi mluvit o tom, co se stalo s Mocnými, nechtěl jsem mluvit o Maleckovi, ani o smrti Christofa Larshe. A byl rád, že dívka nevyzvídá.

„Musím jít," řekla nakonec Jossine k mému zklamání.

„Půjdeš se mnou na ten ples?" zadržel jsem ji otázkou.

Otočila se, její oříškové oči se setkaly s těmi mými. Zdálo se, že o tom uvažuje.

„Přece ze mě neuděláš lháře," naléhal jsem a přistoupil blíž, abych krásnou sorkerenku mohl vzít za ruku. „Prosím, Joss."

„Rozmyslím si to," přislíbila s úsměvem, pak se mi vytrhla a odběhla pryč.

Sledoval jsem, jak za ní vlaje modrá sukně a rudé vlasy jí poskakují na zádech v mohutných pramenech.

A pak mi zmizela z očí.

***

Stihl jsem se jen trochu najíst, umýt a převléknout než se ozvalo zaklepání na dveře. Pouhé jedno klepnutí a pak už se dveře otevřely. Žádné zdvořilé vyčkání na vyzvání.

Takhle vcházela do místnosti pouze matka, která na moje soukromí nikdy velké ohledy nebrala.

Trochu jsem očekával, že tím krátkým pokáráním na nádvoří to neskončilo, a přijde si to se mnou ještě jednou vyříkat.

Ona však nepromluvila ani slovo, pouze ke mně přistoupila a bez varování mi strhla z krku modrý drahokam.

„Kde jsi ten kámen vzal?" zeptala se přísně, zatímco si klenot důkladně prohlížela. „To je Hvězda Beleriamu."

Mlčel jsem a v rychlosti uvažoval, co na to říct. Vím, že bylo neopatrné mít ten šperk u sebe, ale doufal jsem, že se vším tím zmatkem s Mocnými si toho nikdo nevšimne.

Sevrina D'Orsey však byla velmi všímavá.

„Dal ti ho Maleck," odpověděla místo mě. Magický drahokam na její dlani ležel klidně, necukal sebou, žádné odlesky fialového světla.

Provinile jsem sklopil pohled a přikývl. Znovu jsem si před ní připadal jako pětiletý kluk, který rozbil její oblíbenou vázu.

„A kde k němu přišel on?" pokračovala ve výslechu.

Budu jí muset prozradit celou tu historii. Znal jsem svoji matku, ta nepřestane, dokud ze mě nevytáhne pravdu.

„Maleck mého otce nezabil, ten souboj byl nahraný."

Hleděl jsem do matčina obličeje a čekal šok, překvapení, vztek... cokoli. Ale ona jen stála a v očích se jí zaleskly slzy. Nezdála se zaskočená, nezpochybňovala moje slova, bylo to podivné.

„Jak tedy...?" zašeptala po dlouhých vteřinách ticha.

„V Anchalenském údolí."

Při těch slovech se odvrátila a já věděl, že zadržuje pláč. Moje matka si nikdy na přílišné projevy citů a náklonnosti nepotrpěla. Přesto jsem nedokázal sledovat, jak se její ramena otřásají tichými vzlyky. Přistoupil jsem blíž a objal ji. Přitiskla se ke mně, slzy mi zmáčely čistou košili.

Nevím, jestli jsem někdy viděl matku plakat, jestli ano, nepamatoval jsem si to.

Ale někdy se zlomí i nejsilnější sorkerenka císařství. A kdo by se mohl divit po tom, co dneska prožila. Útok na univerzitu. Souboj s Maleckem. A moje noční dobrodružství v sídle Mocných ji na klidu také nepřidalo. Tížily mě výčitky svědomí.

Matka se vyprostila z mého náručí a odtáhla se. Jako kdyby se styděla za svůj chvilkový projev slabosti.

„Nepřekvapuje tě to?" musel jsem se zeptat. Její reakce mě zaskočila. Čekal jsem, že bude šokovaná, že mi nebude věřit, ale ona se zdála jen smutná.

„Vždycky jsem měla podezření," povzdechla si, oči měla zarudlé, ale její výraz už byl zase klidný a rozhodný.

Vyhlédla ven z okna na nádvoří, kde stále postávaly skupinky lidí. Spatřil jsem tam i ty spolužačky Jossine a mezi nimi blonďatou Nicallu. Právě divoce gestikulovala a jistě něco velice zajímavého vykládala svým kamarádkám.

„Podezření?" otočil jsem se zpět na matku.

„Vyjednávala jsem s Maleckem o Angelově propuštění. Po tom, co mi řekl při našem setkání, jsem dlouho nemohla uvěřit, že by tvého otce skutečně zabil. Jenomže viděli to stovky lidí. A nedlouho po tom Raia zmizel, všichni mysleli, že v Anchalenském údolí zemřel."

Podala mi zpět můj modrý šperk. „Co po tobě Maleck chtěl?"

„Nabídl mi, že mě bude učit."

„A co si o tom myslíš?"

Překvapilo mě, že se matka zeptala na můj názor. Čekal jsem, že něco takového okamžitě smete ze stolu. Možná zpráva o tom, že první mezi Mocnými mého otce nezabil, změnila její pohled na věc.

Ovšem já měl jasno.

Pokud jsem ještě při našem rozhovoru na balkóně váhal, zda Maleckovu nabídku přijmout, po jeho lekci ve sklepení kdy přede mnou Chrise chladnokrevně zabil, jsem byl skálopevně přesvědčený, že někoho jako je on za učitele nechci.

„Nestojím o to, aby mě učil vrah Christofa Larshe!" odsekl jsem, do očí mi při té vzpomínce znovu vstoupily slzy. Vybavil jsem si tu bezmoc, když jsem musel poslušně sledovat, jak černovlasý čaroděj zastavil Christofovi srdce.

Hvězda Beleriamu v mé dlani poskočila, kámen byl najednou teplejší, po kůži mi přeběhlo podivné brnění a fialové světlo zajiskřilo na konečcích mých prstů.

„Nějaký kouzelník tě učit musí," řekla a sevřela moji ruku stejně jako předtím učinil Maleck.

Magická energie se uklidnila, nepříjemné mravenčení polevilo.

„Musíš se naučit svojí moc ovládat nebo ublížíš sobě i jiným."

„Můžeš mě učit ty."

„Já na to nestačím," poprvé jsem ji slyšel přiznat, že něco nesvede. „Žádná sorkerenka."

„Nejsi obyčejná sorkerenka," namítl jsem. Viděl jsem ji dělat kouzla, za které by se nemuseli stydět nejlepší kouzelníci z Věží.

„To, co umím, mě naučil Angel. Ale i to je málo. Máš velikou sílu a tvůj souboj s Mocnými ji probudil naplno. Prozatím ti mohu pomoci, ale učit tě musí kouzelník."

V tom byl tedy zakopaný pes. Moje matka, která se ještě před pár dny zuby nehty bránila myšlence, že bych se měl třeba jen setkat s Mocnými, mi teď naznačuje, abych přijal Maleckovu nabídku. Opravdu se tak bála, co bych mohl se svoji neovladatelnou mocí provést, že raději dovolí, aby mě učil nejnebezpečnější čaroděj země?

„Chápu, že máš k Maleckovi výhrady, ani já nedokážu odhadnout, co udělá. Ale jedno je teď jasné. Tobě by neublížil. Neohrozil by Angelova syna."

Povzdechla si a unaveně na mě pohlédla.

„Víš, proč jsem jako jedna z mála přežila tu krvavou výpravu proti sedmi Mocným?"

Jen jsem zavrtěl hlavou.

„Chci ti něco vyprávět."

//

Na bojišti hořely ohně a hustý dým zaplavoval okolí. Ve vzduchu se vznášel dusivý zápach spáleného masa a smrti. Mezi mrtvými těly se procházela žena s havraními vlasy a s potěšeným úsměvem se kochala pohledem na dílo zkázy.

Kousek za ní šel mohutný muž, který v ruce držel dlouhé kované kopí.

„Tady je, Trino," zavolal a sklonil se k mladé ženě klečící na spálené zemi s hlavou skloněnou.

„Je to ta sorkerenka?" otázala se Katarina a veselým krokem přitančila ke svému společníkovi.

Muž uchopil ženu za stříbrné vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu, aby mohl pohlédnout do její tváře.

„Určitě."

Katarina Morwe přistoupila k mladé sorkerence a vzala ji za předloktí. „Vstávej!"

Žena bez odporu poslechla.

„Proč ji Maleck vůbec chce, nevíš Kello?" zeptala se a s viditelným znechucením si zajatkyni prohlížela.

„Můžeš hádat," zašklebil se muž a přejel svými prsty po dívčině tváři zašpiněné od popela.

„Mladá, pěkná a se světlými vlasy...přesně Maleckův typ," dodal a rozesmál se, když spatřil znechucený pohled čarodějky.

Katarina neurvale smýkla mladou sorkerenkou a vlekla ji z bojiště k velkému stanu. Odstranila plentu, strčila dívku dovnitř a sama ji následovala. Maleck Raia k nim stál zády, skláněl se nad mísou plnou vody a omýval si krk a obličej od krve a prachu.

„Nech ji tady," poručil Katarině, aniž by se otočil. „Jdi s Kellem za ostatními, potřebují ošetřit."

„Jak si přeješ," ušklíbla se čarodějka a nenávistným pohledem přejela po stříbrovlasé sorkerence, než konečně opustila stan.

„Sedni si," vyzval Maleck mladou ženu, ta však zůstala nehnutě stát.

„Nemusíš se bát. Nechci ti ublížit."

Dívka mlčela a ostražitým zrakem sledovala každý kouzelníkův pohyb. Její ruce se stále chvěly, v hlavě se jí míhaly vzpomínky na masakr, který skončil teprve před pár okamžiky. Byly to minuty nebo snad hodiny, co to ohnivé peklo utichlo? Kdy na vlastní oči viděla, jak lehce si Mocní poradili s celou výpravou císařských sorkerenek a vojáků. Kdo neutekl, zemřel.

Ona jediná přežila.

A ani to patrně nepotrvá dlouho.

Proč je stále naživu? Proč kolem ní všichni umírali, jen jí se nepřátelská kouzla vyhýbala? Proto, že je velitelka? Chtěli jí dopadnout živou? Nebo...přitáhla si popálenou tuniku těsněji k tělu...s ní má první mezi Mocnými úplně jiné plány, jak tvrdil Kello, když ji našel.

Maleck si opatrně stáhl přes hlavu tmavě modrou košili, která byla na mnoha místech ohořelá a sorkerenka si tak mohla prohlédnout jeho záda plná rudých spálenin a puchýřů.

Tak přece jen není všemocný Maleck Raia nezranitelný, pomyslela si. I on může krvácet a zemřít.

„Jak se jmenuješ?" prolomil dlouhé ticho.

Mladá žena dál hrdě mlčela.

Černovlasý čaroděj se ohlédl přes rameno a zadíval se na ni.

„Nemám v plánu tě vyslýchat. Chci jen znát tvé jméno."

Nakonec se odhodlala. „Sevrina D'Orsey,"

„To jméno jsem už slyšel. Hodně se o tobě mluví. A dnes jsem se přesvědčil, že všechny ty zvěsti jsou pravdivé. Jsi výborná čarodějka."

„Sorkerenka," opravila ho potichu Sevrina.

„Jistě," pousmál se a sáhl pro čistý ručník, aby si osušil obličej.

„Otevřu ti portál na hranici s císařstvím. Dál to jistě zvládneš sama."

Dívka na něj překvapeně pohlédla. Byla to snad nějaká past? Úskok? Nechápala to. Proč by ji jinak první mezi Mocnými propouštěl.

„Vyřiď Angelovi, že..."

„Angel?" vydechla šokovaně. „Odkud víš, že se známe?"

„On ti nic neřekl?"

Sevrina jen sotva znatelně zavrtěla hlavou a nechápavě si čaroděje měřila pohledem. Maleck přistoupil až těsně k mladé sorkerence a vzal ji za pravou ruku. Chtěla se mu vyškubnout, odstrčit ho, ale nakonec se nezmohla ani na jedno.

První mezi Mocnými se opatrně dotkl zlatého prstenu s vyrytými ornamenty, který měla na svém prsteníčku. Po obvodu šperku přeskočily slabé odlesky fialového světla.

Ten prsten ji Angel věnoval, než odjela. Trval na tom, aby ho nosila stále při sobě. V tu chvíli si myslela, že je to pouze symbol jeho lásky k ní. Teď chápala, že to bylo mnohem víc.

„Máš Angelův prsten," usmál se na ni tak mile a přátelsky, jako by ještě před několika okamžiky proti sobě nestáli na bojišti a nesnažili se jeden druhého zabít.

Zlehka se dotkl pramenů jejích stříbrných vlasů. Prudce mu odstrčila ruku. Odtáhl se a jediným pohybem paže otevřel fialově zářící portál.

„Běž domů, Sevrino D'Orsey, a pozdravuj ho ode mne."

//

Matka se odmlčela. Chápal jsem, co se tím snažila říct. Maleck by mi neublížil. Kvůli jeho přátelství s otcem jsem před ním v bezpečí. Stejně jako tehdy kvůli Angelovi ušetřil matku.

Jenomže to mi nestačí. Co ti ostatní, kteří se mu vzepřeli, a zemřeli. Jako Christof Larsh.

„Rozmysli si to," řekla vlídně a pohladila mě po vlasech, což udělala naposledy v mých deseti letech.

Měla se k odchodu, ale u dveří se otočila, jako kdyby si na něco vzpomněla, a s úsměvem prohodila: „Nevybral sis špatně, Jossine je skvělá dívka."

S tím zmizela za dveřmi, aniž by mi dala šanci odpovědět.

Ano, Jossine je skvělá dívka.

Bohužel miluje Malecka Raiu.