Netušila jsem, co se stalo.

Jednu chvíli mě Maleck líbá tak, že jsem skoro zapomněla dýchat, a v druhé chvíli klečím na nádvoří paláce, kolem se sbíhají lidé a jeden přes druhého na mě mluví.

„Pošlete pro paní Sevrinu," volal jeden hlas.

„Jste zraněná?" ptal se někdo další, mladý voják v zelené uniformě.

„N...nic mi není," vykoktala jsem a přijala nabízenou ruku, která mi pomohla na nohy.

„Jossine," ozvalo se za mými zády a mladý elf mi vklouzl do náruče. „Kde je Neladar?"

Než jsem stihla odpovědět, objevila se přede mnou Paní Sevrina s Kalovou matkou.

Nepříjemný pocit se mi usadil v žaludku, když jsem spatřila přísný pohled naší představené. Co bude dál? Co když mě vyloučí ze školy?

„Kde je můj syn?" zeptala se ledovým tónem, který na mě použila pouze jednou předtím, když jsem propadla u její zkoušky z teorie kouzelnictví.

Nervózně jsem polkla a snažila se přijít na vhodnou odpověď. A stejně jako u té zkoušky tehdy před lety jsem na žádnou nepřišla.

Poryv magické energie v mojí těsné blízkosti mě donutil otočit se. V další vteřině fialově zářícím portálem kousek od nás propadl na kamenné nádvoří Neladar.

Ležel na zemi a ztěžka se zvedal. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k němu, v patách mi šla Paní Sevrina.

„Christof?" zeptala jsem se s obavami.

„Mrtvý," vypravil ze sebe, v jeho očích se leskly slzy, ruce se mu třásly. „Maleck ho zabil."

Ztuhla jsem při těch slovech, na hrudi se mi usadil těžký kámen a ze všech sil jsem se snažil nerozplakat.

Maleck ho zabil...

Nechtěla jsem tomu věřit. Stále jsem doufala, že...ani nevím. Že Maleck Christofa propustí? Kvůli mně, kvůli naší společné noci.

Opravdu jsem byla naivní?

„Co sis myslel, Neladare?!" rozkřikla se na svého syna Paní Sevrina.

Naše představená vypadala jako rozzuřená lvice, a já se přikrčila, abych na sebe zbytečně nepřitahovala pozornost. Stejně jejímu hněvu neujdu. Hned jak skončí se svým synem, schytám to i já.

„Vážně sis myslel, že sám osvobodíš Christofa Larshe? Utkáš se s Maleckem? S Mocnými?"

Její obvykle klidný a uhlazený hlas se chvěl emocemi. „Víš, jaký jsem měla strach?"

Neladar na ni provinile hleděl, oči se mu stále trochu leskly.

„Víš, co jsem...."

Paní Sevrina se najednou odmlčela a pevně světlovlasého mladíka objala. Její rozhněvaný výraz zmizel a nahradily ho slzy a úleva.

„Promiň, mami," zaslechla jsem tichý Neladarův hlas, než se mladý kouzelník odtáhl.

Čekala jsem, že naše představená bude pokračovat v přednášce o tom, jak jsme nezodpovědní, ale zdálo se, že nemá chuť ani sílu nás dál kárat. Vypadala vyčerpaně, pod šedýma očima jí vystupovaly obrovské tmavé kruhy, vlasy neměla jako vždy pečlivě spletené, ale rozcuchané a špinavé. Dnešní noci strachy o svého syna jistě nezamhouřila oka.

„Probudím Gabrielu," obrátila se na Kalovu matku, „ musíme se připravit na útok. Ty informace o úkrytu Mocných, které přinesli, nám pomohou."

„Ale Maleck přece tvrdil, že na císařství nezaútočí!" vyhrkla jsem navzdory svému předchozímu plánu držet se zpátky a snažit se zůstat neviditelná.  Což se nepovedlo...

Obě starší ženy se na mě tázavě zadívaly.

„Maleck řekl, ať ti vyřídím, že se útoku bát nemusíš," ozval se Neladar. „Ovšem to bylo před tím než...," odmlčel se a nerozhodně pokrčil rameny. „Snad ten slib stále platí."

„Běžte dovnitř a odpočiňte si," vyzvala nás Allecia a Paní Sevrina souhlasně přikývla, hledíc na svého syna. „Odpoledne si vás pozveme na radu, povíte nám, co se stalo."

„Další křížový výslech, skvělé," ušklíbl se Neladar polohlasně a já ho raději táhla pryč, dokud jsme z toho vyvázli tak lacino.

Bohužel před branou paláce jsem zaregistrovala houf mých spolužaček v čele s protivnou Nicallou. O něčem vzrušeně diskutovaly. Doufala jsem, že kolem nich proklouzneme bez povšimnutí, bohužel se to nepodařilo.

„Joss," vykřikla překvapeně hnědovlasá Mariana a přiběhla ke mně společně s ostatními dívkami.

„Všichni tě hledají," vyhrkla.

„Zaslechly jsme, že tě zajali Mocní," přidala se k ní Carlotta, která si mě prohlížela od hlavy až k patě jako by nemohla uvěřit, že jsem živá a zdravá.

Další moje spolužačky se k nám stahovaly, aby se přesvědčily, že jsem to skutečně já.

„Nic mi není," uklidnila jsem je a zahřálo mě u srdce, že se bály o moje bezpečí. Snad až na Nicallu. Tu více zaujal můj průvodce.

Zasmála se na Neladara svým patentovaným koketním úsměvem a pronesla sladkým hlasem. „Nepředstavíš nás, Jossine?"

Bez nadšení jsem uposlechla.

„Neladare, to je Nicalla, moje spolužačka. Nico, to je Neladar D'Orsey, syn naší představené."

Teď už na pohledného kouzelníka zíraly všechny dívky.

„Těší mě," poklonil se světlovlasý mladík s odměřenou zdvořilostí a vypadalo to, že by nejraději rychle zmizel. Nedivila jsem se mu.

Bohužel dostat se ze spárů Nically nebylo jednoduché. Přitočila se k mladému čaroději a vzala ho za předloktí.

„Musíte nám říci všechno o tom hrozném útoku," zamrkala na něj dlouhými řasami a našpulila rudé rty. „Měly jsme všechny hrozný strach. Je Paní Sevrina v pořádku?"

„Matce se nic nestalo," odpověděl Neladar a marně se snažil vykroutit ze sevření té blonďaté potvory. „Univerzita je poškozená, ale opravy by neměly trvat dlouho."

„Hrozné," vydechla Nica s hraným zděšením. „Právě jsme se s kamarádkami dohadovaly, zda kvůli Mocným nebude zrušen výroční ples. Byla by to taková škoda, všechny se na něj vždy těšíme..." Nica pokračovala v monologu ještě nějakou dobu a já Neladara v duchu litovala. Po tom, co si dneska prožil, by neměl ještě snášet její bezostyšné flirtování.

„...kdybyste mě chtěl na ten ples doprovodit?" Při těch slovech jsem zbystřila.

Blondýnka se na mladíka uculovala, a když kouzelník hned s nadšením nesouhlasil, přitvrdila.

„Ještě mě nikdo nepozval," zaševelila, což byla samozřejmě lež. Věděla jsem ze spolehlivých zdrojů, že Nica dostala už minimálně tři pozvání.

„A vy jako syn naší představené byste se tam neměl objevit bez partnerky," hučela do něj dál.

Neladar si světlovlásku změřil úsečným pohledem, konečně odstrčil její ruku ze svého předloktí a stroze odpověděl. „Já už partnerku mám."

V další vteřině se ke mně sklonil a nečekaně políbil.

Viděla jsem, jak se Nica zakřenila, spatřila vyjevený obličej Mariany a šokovaný úsměv Carlotty. A pak už jsem nevnímala nic.

Neladar mě políbil se vším všudy. Nebyla to žádná krátká pusa. Objal mě kolem pasu, přitáhl k sobě a svoje rty nedočkavě přitiskl na ty moje.

A já se nezmohla na sebemenší odpor.

Když jsem se po prvních okamžicích zmatku vzpamatovala, došlo mi, že nemůžu Neladara jen tak odstrčit a vrazit mu facku za to, co si dovolil.

Ne před ostatními studentkami, ne před Nicallou, která by si mladého kouzelníka okamžitě ukořistila zpátky.

A tak jsem se rozhodla hrát to s ním. Obtočila jsem mu paže kolem krku a nechala se líbat.

Bylo to jiné než s Maleckem. Neladarův polibek mi připadal zbrklý, netrpělivý, neměl tolik zkušeností jako černovlasý čaroděj, přesto nebyl o nic méně dech beroucí.

Dobře jsem věděla, že mladík situace zneužívá, a schválně to celé protahuje. Teprve po chvíli jsem se úspěšně vyprostila z jeho objetí, horkost mi stoupala do tváří a já nevěděla, co říct nebo udělat.

Neladar naopak vypadal, že si celou situaci nad míru užívá. Jeho modré oči se potěšeně zaleskly, na rtech veselý úsměv.

„Rád jsem vás poznal," kývl na kolemstojící dívky a vzal mě za ruku. „Pojď, Joss."

Udivené pohledy nejen mých spolužaček nás provázely až k bráně paláce.

Bylo mi jasné, že kdyby mě opravdu zajali Mocní, nevyvolalo by to zdaleka takový poprask jako skutečnost, že mě právě Neladar D'Orsey políbil před zaplněným nádvořím.