Následující den jsem proseděla v knihovně a snažila se něco naučit. Byla jsem tam sama, protože drtivá většina dívek trávila dnešní slunečný den raději venku. Ráno jsem zaslechla Nicallu, jak se chlubí, že má sjednanou schůzku s tím šlechticem. Ostatní dívky skoro zezelenaly závistí, když jim to Nica říkala.

Naslinila jsem si prst a otočila na další stránku. Do očí mě praštil velký nadpis kapitoly - Povstání Sedmi. Okamžitě jsem si vybavila včerejší rozhovor s Kaladanem a zvědavě pokračovala ve čtení. K mému zklamání v knize nebylo nic, co by mi včera už neřekl Kal.

Zavřela jsem knihu a rozhlédla se po ohromné knihovně s velkými okny, kterými dovnitř proudila záplava slunečních paprsků. Přelétla jsem pohledem ty stovky regálů s knihami a napadlo mě, že někde tady určitě musí být kniha, kde o Povstání Sedmi najdu něco víc.

Vstala jsem od stolu a zamířila do oddělení s historickými spisy. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem našla, co jsem hledala. Nakonec jsem vybrala asi čtyři knihy, které mě zaujaly, a vrátila se zpět ke svému stolku. Dychtivě jsem začala procházet jednu po druhé.

Maleck Raia  se před povstáním spojil s dalšími šesti silnými kouzelníky a společně žádali Radu Modrých Věží, aby odstoupila, a nechala vládnout je. Na to Rada nepřistoupila a tak začala válka. Sedm Mocných triumfovalo a dobilo Modré Věže. Sedmička a její přívrženci si podrobila Severní země a Raia se prohlásil za absolutního vládce. 

Ctihodný Elazar De'cair, Nejvyšší Radní, a pravděpodobně nejzkušenější čaroděj, se ještě pokusil zpochybnit Maleckovu pozici a dožadoval se, aby o vládci Modrých Věží rozhodl souboj na život a na smrt. Takový býval dávný zvyk, než Věžím začala vládnout Rada.

Maleck Raia souhlasil a následný boj mezi ním a Elazarem potvrdil jeho převahu. Proti prvnímu mezi Mocnými neměl Elazar De'cair ani tu nejmenší šanci a kouzelníci z Věží museli uznat Raiu za svého pána.

Mezi Mocnými a císařstvím existovala dohoda o příměří. Císařovna slíbila, že její země zůstane neutrální a nebude do bojů zasahovat. Jenomže situace v Severních královstvích se stávala neúnosná a tak nakonec na naléhání kouzelníků a některých poradců císařovny byl tento slib porušen.

Vládkyně vyslala na pomoc Severním zemím armádu společně se skupinou sorkerenek. Tažení vedla Sevrina D'Orsey.

„Paní Sevrina?" Prudce jsem zvedla hlavu od knihy a ani si neuvědomila, že jsem její jméno vyslovila nahlas. Naše představená vedla výpravu proti Sedmi Mocným?

Výprava však byla zmasakrována. Ze sorkerenek přežila pouze Sevrina.

Protože císařovna porušila dohodu, všichni se obávali, že Mocní na císařství zaútočí. Bylo svoláno velké shromáždění.  Své služby vládkyni nabídl Angel Mey, jeden z kouzelníků, kteří opustili Severní země ještě před válkou. Vypravil se zpět a vyzval Malecka na souboj o nadvládu nad Modrými Věžemi.

Otočila jsem stránku a rychle přejela následující řádky. Celá další část se týkala vlastního souboje, který byl skutečně popsán do nejmenších detailů. Napadlo mě, že autor knihy pravděpodobně viděl ten boj na vlastní oči.

Se zatajeným dechem jsem se dala do čtení.

Magický souboj se tradičně odehrál v Kortanském chrámu, který se tyčí na vrcholu hory Kortano poblíž Modrých Věží. Ti, kdo před tím viděli konfrontaci mezi Maleckem a Nejvyšším Radním Elazarem, prorokovali rychlý konec pro Angela Meye...

//

Horní patra chrámu se brzy zaplnila a nebylo tam k hnutí. Davy stály u kruhových ochozů a shlížely dolů. Rozlehlá svatyně však zůstávala prázdná a čekala na hlavní aktéry dnešního představení. 

Místnost zdobily velké mramorové sochy a leštěná podlaha částečně pokryta ledem se leskla jako zrcadlo. Na západní straně nebyl chrám obehnán zdí, ale pouze několika tlustými sloupy, které také tvořily jedinou hranici mezi chrámem a hlubokou strmou propastí. 

Chrám byl kdysi dávno vytesán přímo do skály a mezi sloupy se dalo vyhlédnout ven do krajiny na zasněžené vrcholky hor, za kterými se tyčily vysoké tyrkysově zbarvené věže.

Všude se tísnily davy kouzelníků i obyčejných lidí, pouze od zbývajících šesti Mocným udržovali diváci patřičný odstup. Katarina Morve zahalená do teplého pláště s koženými rukavicemi znuděně sledovala nejasný odraz svého krásného obličeje na zmrzlé podlaze. Pak se obrátila na mohutného kouzelníka stojícího vedle ní.

„Proč jim to tak trvá, Kello?"

„Přece víš, jak se Maleck rád předvádí," ušklíbl se čaroděj.

„Čekáme tu už skoro hodinu jenom proto, abychom viděli, jak ho Maleck za deset vteřin vyřídí," ozval se netrpělivě Deshiel, další z Mocných.

„No, jen abys nebyl překvapený," řekl Kello

„Desh má pravdu. Pamatujete Elazara De'caira?" přidal se Jareth a rozesmál se. „Šestnáct vteřin, přesně. Ještě teď vidím, jak se ostatní kouzelníci tvářili při pohledu na to, co zbylo z jejich veleváženého Radního."

„Možná, že si dneska Maleck vylepší svůj osobní rekord," ozval se Deshiel, podíval se na Jaretha a oba se rozesmáli.

„Hlupáci," usadila je Katarina. „Angel není De'cair."

„Ty máš zase náladu, Trino," ušklíbl se Deshiel. „Co třeba sázka? O pět set, že ho Maleck zabije do dvou minut, kdo se přidá?"

„Souhlasím s Katarinou, že Angel je silný protivník," ozval se Kello. „Mých pět set, že to Maleckovi zabere víc jak deset minut."

„Jarethe?" řekl Deshiel a podíval se na velmi hubeného kouzelníka stojícího vedle něj, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Garsi, Chrisi?" obrátil se poté na dva opodál stojící muže. „Chcete si taky vsadit?"

„Ty vaše sázky," ušklíbl se ten, jehož jméno bylo Gars a nevzrušeně pokračoval v rozhovoru, který vedl s druhým čarodějem.

„Katarino?" otočil se na ni Deshiel. „A co ty?"

Krásná kouzelnice se usmála, zamyšleně přejela pohledem celý chrám a ochozy nabité diváky. „Mých pět set," přisadila si nakonec, „že Maleck Angela vůbec nezabije."

Více Katarina říci nestihla, protože do promrzlého chrámu konečně vkročil Maleck Raia a po něm i trochu pobledlý Angel Mey.

//

Na okamžik jsem přestala číst a zaposlouchala se. Do knihovny někdo vešel, slyšela jsem kroky, které se blížily. Zavřela jsem knihu a schovala ji pod šaty. Pak jsem vyhlédla zpoza regálu do uličky.

U velkého okna knihovny jsem spatřila Paní Sevrinu v rudých šatech, její nádherné stříbrné vlasy se třpytily, jak na ně okem dopadaly sluneční paprsky. Vedle ní však stál ještě někdo další. 

Byl to pohledný mladík, kterého jsem neznala. Na tu dálku jsem mu neviděla dobře do obličeje, ale nevypadal o moc starší než já. Měl modrou, zdobenou tuniku a tmavé kalhoty. Vlasy - rovné a světlé s několika stříbrnými prameny - mu padaly na ramena. Stříbrnými? Znovu jsem se podívala na dlouhé třpytící se vlasy naší představené a pak na toho mladíka. Hlavou mi proběhla myšlenka, která se tak okázale nabízela.

Oba se spolu o něčem dohadovali, ale mluvili příliš potichu, abych je mohla zaslechnout. A tak jsem se nenápadně přemístila o něco blíže za další regál.

Věděla jsem, že ode mě není správné takhle Paní Sevrinu špehovat, ale moje zvědavost byla silnější. Abych se neprozradila, rychle jsem na sebe seslala kouzlo neviditelnosti a doufala, že mě Paní Sevrina neobjeví.

Pomalu jsem se dostala až za poslední regál, který stál nejblíže k místu, kde se Paní Sevrina dohadovala s tím klukem.

„Dnes jsem byla znovu v paláci," slyšela jsem unavený hlas naší představené. „Poslové říkají, že se v Severních zemích schyluje k válce."

„Ale, matko, to už říkají dva roky," ozval se nevzrušeně mladík a já si pomyslela, jak je zvláštní, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by Paní Sevrina měla syna. Alespoň se má prvotní domněnka ukázala jako správná.

„Tentokrát je to jiné," promluvila znovu Paní Sevrina. Byla rozrušená. „Musíš se mít na pozoru."

„Umím se o sebe postarat," řekl mladík a pak se náhle otočil.

Podíval se přímo na mě a já instinktivně uhnula do úkrytu za nejbližší polici. Bylo to ale unáhlené, přece mě nemohl zahlédnout, když jsem neviditelná, pomyslela jsem si. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že o mně ví.

„Děje se něco, Neladare?" zeptala se naše představená a tázavě na svého syna pohlédla. Ten se ještě jednou zadíval do míst, kde jsem se ukrývala, a pak se obrátil zpět na Paní Sevrinu.

„Nic," zavrtěl hlavou.