Otevřela jsem oči a shrnula si vlasy, které se mi nalepily na obličej. Ležela jsem ve světle modrých hedvábných přikrývkách na široké dřevěné posteli a bylo pro mě záhadou, jak jsem se do nich dostala. Místnost mi připadala úplně cizí, vůbec nepřipomínala můj studentský pokoj na univerzitě.

Ještě rozespalá jsem ze sebe shodila deku a posadila se. Na okamžik jsem zazmatkovala, ale pak se mi vybavily události minulé noci a já se začervenala.

Maleck.

Tvrdohlavě mě posílal pryč, ale já neodešla. Poznala jsem na něm, jak moc nechce tuhle noc zůstat sám. Byl unavený a podivně smutný, a já v sobě nenašla odhodlání ho jen tak opustit. A hlavně jsem sama nechtěla. 

Pohled mi padl na prázdnou láhev od vína, dvě sklenice a talíře stojící na stole, kde jsme společně povečeřeli. A po večeři si dlouho povídali. Nebo spíš já mluvila a on poslouchal. Vyprávěla jsem mu o škole, o spolužačkách, o rodičích, o všem, co mi přišlo na jazyk, a on jen seděl v křesle, poslouchal a díval se na mě. 

Přišlo mi, že ho moje přítomnost opravdu uklidnila, a snad i trochu rozveselila. Když jsem nakonec padala únavou a nedokázala udržet oči otevřené, vzal mě do náruče a přenesl na postel.

„Vyspi se, Joss," zašeptal a prsty mi prohrábl rudé prameny vlasů.

Chtěl se vrátit a sednout si zpět do křesla, ale já ho zadržela. „Zůstaň."

Nebyla jsem jako Nicalla, která měla desítky milenců. Já svým nápadníkům nepovolila nic víc než pár polibků, ale kdyby Maleck řekl, v tuhle chvíli bych mu dovolila úplně všechno. 

Ale on neřekl. 

Sice se vrátil do postele, lehl si ke mně a nádherně políbil, ale poté už mě pouze objal, přehodil přes nás přikrývku a zašeptal: „Dobrou noc, Jossine."

Ležela jsem v jeho objetí a myslela, že nikdy nedokážu usnout s jeho pažemi kolem svého těla, ale únava byla přece jen silnější.

Cvaknutí dveří mě vytrhlo z příjemných vzpomínek. Usmála jsem se, když do místnosti vstoupil Maleck, ale úsměv mi ztuhl na tváři hned, jak jsem zahlédla, kdo vešel za ním.

Neladar D'Orsay.

Zrovna on mě musel najít v Maleckově posteli. Co si o tom myslí?

Zrudla jsem rozpaky a nedokázala ze sebe vypravit ani pozdrav. Syn naší představené vypadal, že ani jemu tohle setkání není dvakrát příjemné.

Přesto mi to nedalo, abych v tu chvíli nesrovnala oba muže stojící přede mnou.

Světlovlasý Neladar s nebesky modrýma očima vypadal jako naprostý Maleckův protiklad. Přestože se černovlasý čaroděj nezdál o mnoho starší než druhý kouzelník, musel být mezi nimi minimálně rozdíl generace.  Ten rozdíl se nedal na první pohled poznat, avšak z Maleckova postoje a chování přece jen čišela větší sebejistota a rozhodnost, která přichází pouze s věkem.

Neladar D'Orsey byl velice pohledný, každá dívka by jistě stála o jeho přízeň, a tenkrát při našem rozhovoru u fontány jsem měla pocit, že o mě projevil zájem. Avšak po dnešku mi došlo, že já nestojím o nikoho jiného než o Malecka. 

„Neladar Vás tady hledal, Jossine, " prolomil trapné ticho první mezi Mocnými a já si uvědomila, že se vrátil k vykání. Patrně kvůli mladšímu kouzelníkovi, jehož kyselý výraz mluvil za své. „Bál se o Vaše bezpečí."

„S Kalem jsme Vás hledali," promluvil poprvé Neladar, jeho hlas odměřený.

„Kaladan je tu také?" Skoro jsem se zděsila, že i mladý elf zjistí, v čí společnosti jsem strávila dnešní noc.

„Čeká...venku," doplnil mladík trochu zaraženě. „Úplně jsem na něj zapomněl. Musím zpátky za ním."

Chtěl odejít, patrně si v přítomnosti mě a Malecka připadal nepatřičně. Bylo na něm znát, jak je nesvůj. Nervózně těkal očima a prsty si pohrával se šňůrkou na krku, na které visel nádherný modrý kámen. Zachytila jsem slabý poryv energie, drahokam se v jeho prstech zachvěl a přeběhl po něm fialový odlesk. Ten klenot byl magický.

Maleck vzal Neladara za předloktí a zastavil ho. „Měli byste se vrátit do města oba. Za chvíli vyjde slunce, bude po vás sháňka."

Nechtělo se mi černovlasého kouzelníka opustit, ale musela jsem připustit, že má pravdu.

„Můžete se oba kdykoli vrátit," ty zelené oči se vpíjely do mých a mě se skoro podlomila kolena. „Magická bariéra vás pustí dovnitř. Ale jen vás dva."

Pohlédl na Neladara. „Portál zvenčí přes ní nepronikne," varoval ho a mladík přikývl na srozuměnou. Nato první mezi Mocnými pohnul paží a prostor rozpárala fialová trhlina.

„Ne," odmítl Neladar a zadíval se na Malecka. „Musím pro Kala, zvládnu se teleportovat sám."

Maleck pohlédl na mě, ale i já zavrtěla hlavou. „Chci jít s ním, musím promluvit s Kaladanem."

„Dobrá," přikývl na souhlas a fialově zářící průrva se zavřela.

„Ale co ostatní," odvážila jsem se. Opravdu se mi nechtělo narazit na Katarinu Morwe.

„Nikdo z nich se neodváží ublížit mým hostům," pousmál se Mocný a naklonil se blíž.

Políbil mě, ale pouze na tvář, a zašeptal: „Moc jste mi dnešní noci pomohla, Jossine. Doufám, že se znovu uvidíme."

S rudými tvářemi jsem se od něj odtáhla. Neladar se tvářil jako kdyby kousal šťovík a já si nemohla nevšimnout, že modrý drahokam ve výstřihu jeho bílé košile několikrát poskočil.

„Neladare," obrátil se k mladšímu kouzelníkovi. „Dokončíme náš rozhovor jindy, prozatím ode mne vyřiď matce, že se útoku na císařství nemusí obávat."

„Vyřídím," řekl jen, na černovlasého čaroděje se znovu nepodíval. 

Místo toho sevřel moji ruku a táhl mě pryč.

„Sbohem, Malecku," stačila jsem vydechnout, než za námi zapadly dveře a my se ocitli na točitém schodišti.

Světlovlasý mladík mě mlčky vedl dolů po schodech. Zdál se mi trochu rozhněvaný, ale nedokázala jsem přijít na důvod jeho rozladěnosti. Bylo to kvůli Maleckovi? Myslí si, že jsem zrádkyně, když se stýkám s jedním z Mocných? Vždyť on sám se s Maleckem znal. A nezdálo se, že by ho nenáviděl navzdory slovům, která jsem vyslechla tehdy v knihovně. Už nechtěl pomstít svého otce? Byla to trochu záhada, ale ptát se ho na to jsem se nedovážila. Rozhodně ne teď.

Vyrazili jsme ven po vyšlapané cestičce. Na východě tma ustupovala přicházejícímu úsvitu, přesto stále zůstávalo šero. 

Bez sebemenších problémů jsme prošli bariérou a dorazili až k okraji lesa. Neladar za celou dobu nepromluvil ani slovo a to pouze potvrdilo moji domněnku, že je na mě naštvaný.

„Kaladane," zvolala jsem, když se mezi stromy zjevila silueta mladičkého elfa. Roztřesený a promrzlý mi vyběhl vstříc a objal mě s tak upřímnou radostí, až mi vyhrkly slzy.

„Jossine, tak moc jsem se o tebe bál," tiskl mě k sobě, ruce měl úplně ledové a já se cítila provinile, že jsme ho tu nechali tak dlouho čekat.

Nebyla jsem jediná.

„Promiň, Kale," promluvil Neladar. „Trvalo to trochu dýl."

„Neomlouvej se," mávl nad tím ruku rozjařený elf. „Přivedl si Jossine, kvůli tomu bych vydržel čekat i déle než pár hodin."

Kaladan byl nejvěrnější kamarád, co jsem kdy měla. Každý jiný na jeho místě by remcal, ale on měl pouze nefalšovanou radost nad naším shledáním.

Neladar stejně jako před tím Maleck bez větších obtíží otevřel průchod do města. Zářivý portál se mihotal v prostoru a světlovlasý mladík kývl na Kala. „Běžte."

Na mě se nepodíval.

Nechápala jsem. Copak Neladar nejde s námi?

„A co Vy?" zeptala jsem se stejně odměřeným hlasem, kterým se mnou celou dobu mluvil i on.

Poprvé pohlédl přímo do mojí tváře a řekl ledovým tónem: „Já se vrátím pro Christofa Larshe."