Nervózně jsem si pohrával s modrým drahokamem na svém krku. Maleck mě po očku pozoroval a čekal, až se vyrovnám s tím, co mi právě řekl. Pořád jsem tu informaci nedokázal strávit, ale ani na okamžik nezapochyboval, že je to pravda.

Podíval jsem se na černovlasého kouzelníka, který se vedle mě poklidně opíral o zábradlí. Přestože už dávno začalo jaro a třešně v sadu, rozprostírající se dole pod námi, se obsypaly květy, noci byly stále velmi chladné. Na zádech mi pod slabou košilí naskočila husí kůže, ruce jsem měl ledové. A Maleck na sobě neměl ani tu košili. Copak mu není zima? Nebo za to mohlo nějaké kouzlo?

Moje roztěkané myšlenky se vrátily zpět k tomu, co jsem před chvíli uslyšel z Maleckových úst.

Já tvého otce nezabil.

Musel jsem znát celou pravdu.

„Řekneš mi, jak to bylo?" prolomil jsem nekonečné ticho.

„Je to dlouhý příběh," pronesl, ale zdálo se, že moji otázku čekal. „Povím ti ho, jestli chceš."

Mlčky jsem přikývl. Unavený, zmatený, ale odhodlaný dozvědět se všechno.

„Znal jsem Angela mnoho let, vyrůstali jsme spolu, chodili do stejné školy a pak na univerzitu v Modrých Věžích," začal Maleck s vyprávěním. „Tvůj otec měl obrovský talent, nikdy jsem nepotkal lepšího kouzelníka."

„Takže byl lepší než ty?" popíchl jsem ho.

„Určitě," pousmál se. „Jen nebyl tak ctižádostivý."

„Co se stalo před válkou? Proč jste se ty a otec vzepřeli Radě?"

Maleckovi se zablýsklo v očích, ale v mžiku se ovládl. „Nedokážeš si představit, jak to tam tehdy vypadalo. Protekce, elitářství, korupce. Ano, vystoupili jsme proti Radě a chtěli změnu. A oni se nám vysmáli."

„Takže ses rozhodl zaútočit."

„Kvůli Angelovi jsem se snažil vyjednávat, ale nikam to nevedlo." Maleck sevřel ruce v pěst a znechuceně si odfrkl. „Rada je banda sebestředných, arogantních čarodějů, kteří sledují jen svoje vlastní zájmy. Angel to nechápal, ale já věděl, že ke změně je donutí pouze ukázka naší síly. Teprve pak nás začnou brát vážně."

Periferně jsem mrkl na Maleckovu tvář ztuhlou hněvem. Nebylo pochyb, že kouzelníky z Věží opravdu nenávidí.  Když se mi vybavil ten arogantní Bartagharův výraz, docela jsem ho chápal.

„A kvůli tomu jste se s mým otcem rozhádali?"

Černovlasý čaroděj na mě pohlédl, hněv v jeho tváři vystřídala rezignace.

„Ano," povzdechl si, „ kvůli tomu jsme se s tvým otcem rozhádali."

//

Angel stoupal po schodišti do druhého patra honosného domu, kam se Maleck se svými spojenci před několika týdny uchýlil. Věděl, že tu není vítán, a až do této chvíle by ho ani nenapadlo se tady ukázat.

Ovšem to, co se Maleck chystal udělat, ho donutilo přijít a pokusit se ještě naposledy zabránit katastrofě.

Sluha ho dovedl až před zdobené dveře, poklonil se a odporoučel pryč. Angel, aniž by čekal na vyzvání, sáhl po klice, jednoduše pronikl magickou bariérou, která chránila místnost, a vstoupil dovnitř. 

Naskytl se mu přesně takový pohled, jaký očekával. Šest Mocných se sklánělo nad velkým bílým stolem, na kterém se povalovala různá lejstra a plány. Pět mužů a jedna žena u stolu si nově příchozího hned nevšimli, ale sedmý postávající u okna si světlovlasého kouzelníka měřil se slabým úsměvem na rtech.

Katarina zvedla hlavu od rozložených plánů, a rychle na přítomnost Angela upozornila také ostatní. Šest párů očí se na něj upřelo. Nenávist z nich přímo čišela.

„To je odvaha, vypravit se až sem," ozvala se Katarina. „Ale obávám se, že za ní draze zaplatíš."

V tom okamžiku se Maleck odlepil od zdi a poručil: „Nechte nás."

Čarodějka se zašklebila, ale poslechla. Ona a ostatní neochotně opustili pokoj.

„Nečekal jsem, že přijdeš," promluvil jako první Maleck, když oba muži osaměli.

„Slyšel jsem o tvém ultimátu," odpověděl druhý čaroděj. Prošel pokojem a přistoupil až k Mocnému. Zpříma mu pohlédl do očí. „To chceš vážně zaútočit na Věže? Jsi připraven rozpoutat válku?"

„Nic z toho se nemusí stát, pokud mi Rada vyhoví."

„Víš stejně dobře jako já, že na tvé podmínky nepřistoupí."

„Pak budou čelit následkům!"

„Malecku, prosím, nedělej to," pokusil se Angel, ale černovlasý čaroděj na něj pouze odmítavě hleděl. 

„Byl to tvůj napad," zavrčel po chvíli první mezi Mocnými. „Ty jsi chtěl vystoupit proti Radě, požadoval nové volby. A co děláš teď? Když to nejde hladce, strčíš hlavu do písku."

„Násilím se nikdy nic nevyřeší, Male. Začít válku je obrovská chyba, za kterou nakonec zaplatíme všichni."

Černovlasý čaroděj na druhého muže chvíli jen mlčky hleděl. Pak nechápavě zavrtěl hlavou a natáhl se ke stolu pro nedopitou sklenici vína. 

„Ty se nikdy nezměníš. Nechápeš, že někdy musíš bojovat za to, čemu věříš. S každým se nedá vyjít po dobrém."

„Ten den, kdy ztratím víru v to, že všichni lidé jsou v jádru dobří, bude mým posledním."

„Jsi takový idealista, Neladare," pousmál se Maleck a nalil svému příteli víno do prázdné sklenice.

„Neladar. Tak už mi dlouho nikdo neřekl," odvětil druhý kouzelník a přebral podávanou sklenici s červenou tekutinou.

//

Udiveně jsem se zadíval do Maleckových pobavených očí.

„Neladar?!"

„Vážně jsi to nevěděl? Proč myslíš, že tě matka pojmenovala zrovna takhle?"

„Nikdy se nezmínila, že se jmenuji po otci."

„Angel to jméno téměř nepoužíval. Divím se, že ho Sevrina vůbec znala."

„Proč se mu tedy říkalo Angel?" nechápal jsem.

„Protože stejně jako ty měl blankytně modré oči a zářivé vlasy," Maleck mi s potměšilým úsměvem shrnul jeden z mých světlých pramenů z tváře.

„Ale hlavně proto, že byl klidný, přátelský a vždy ochotný komukoli pomoci. Až do konce svých dnů věřil, že v každém člověku je něco dobrého."

Odmlčel se, v jeho tváři se teď jasně zrcadlil zármutek. 

„V tom si však podobní nejste," promluvil po chvíli a znovu se usmál, i když jeho oči zůstaly smutné. „Ty jsi vznětlivý, tvrdohlavý a jednáš impulzivně. Takže bych řekl, že povahu jsi zdědil spíš po Sevrině."

Naslouchal jsem jeho vyprávění a přemýšlel o tom, co řekl. I matka mi o mém otci vyprávěla, ale Maleckův pohled se zdál přece jen trochu jiný než ten její. Přesto se oba shodli na jedné věci.  Můj otec byl výjimečný muž. A já zalitoval, že jsem se s ním nikdy nemohl setkat.

//

„Jsi můj přítel, Malecku. Ale jestli zaútočíte tak..."

„...přidáš se na stranu kouzelníků z Věží?!" přerušil ho ostře první mezi Mocnými. „To má být výhrůžka?"

„Ne, to bych neudělal. Nikdy bych se nepostavil proti tobě, ty to víš." 

Světlovlasý muž upínal pohled do zeleně žhnoucích očí druhého čaroděje a v klidu upil ze své sklenice. 

„Jestli zaútočíte, odejdu ze Severních zemí. Nebudu přihlížet tomu, jak se vzájemně vraždíte a válčíte o moc." 

„Nejde přeci o moc."

Angel se nevesele zasmál a nevzrušeně  pronesl. „No tak, myslíš, že jsem slepý? Chceš zaútočit, abys sám mohl vládnout Modrým Věžím. Ty a ta tvoje banda."

„To není pravda!"

„Vidím to na nich. Na Katarině. Vidím v jejích očích, jak moc touží po moci."

„Co chtějí oni, není důležité."

„A co ty, Male, co chceš ty?"

Černovlasý čaroděj se na okamžik zarazil a pak natáhl ruku směrem k druhému muži. Po konečcích prstů mu přeskočily jiskřičky fialového světla. 

„Ty víš, co chci," řekl potichu. „Chci, abys šel se mnou." 

Světlovlasý kouzelník upínal pohled na Maleckovu nataženou ruku a pak unaveně zavrtěl hlavou. 

„To nemůžu, pochop mě, prosím. Nemůžu bojovat proti ostatním kouzelníkům."

„Samozřejmě, že nemůžeš," ušklíbl se ironicky druhý z čarodějů a stáhl nabízenou ruku. 

I když se snažil, nedokázal zakrýt zklamání. Ustoupil o několik kroků a znovu si dolil víno. „Přece by ses nesnížil na naši úroveň."

Angel přešel tu kousavou poznámku a místo toho naposledy zaprosil. „Zastav útok na Věže, Male. Zastav útok a pokusíme se znovu vyjednávat. Promluvím s Elazarem a třeba..."

„Mám po krk vyjednávání! " rozkřikl se náhle Maleck a mrštil sklenicí o zeď. Ta se roztříštila a červené víno zanechalo na bílé stěně rudé skvrny. 

„Pokud Rada neodstoupí, zítra zaútočíme. S tebou nebo bez tebe!"

//

Zahýbal jsem ztuhlými prsty a zadíval se na černovlasého čaroděje. „Co se stalo pak?"

„Jistě víš, co se stalo pak. Angel odešel. Nás sedm dobylo Modré Věže a Severní země. "

„Takže můj otec měl pravdu. Začal si válku, abys získal moc."

„Ne, ze začátku ne. Byl jsem přesvědčený, že dělám dobrou věc. Ale za nějaký čas...," Maleck pokrčil rameny a dál hleděl do měsícem ozářeného sadu, „moc je silná droga."

Když to takhle vyprávěl, všechno vypadalo jinak. Válka, povstání, boje. 

Každá mince má dvě strany. Každá pohádka má svého hrdinu a padoucha. Jenomže v pohádkách je jednodušší poznat, kdo je kdo. Byl Maleck hrdina nebo padouch?

Možná hrdinové a padouši existují jen v pohádkách. V opravdovém životě jsou jen lidé. Se svými chybami, ctnostmi, touhami, přáními.

„Tvůj otec odešel ze Severních zemí a já o něm neslyšel mnoho let," pokračoval Maleck ve vyprávění a přerušil tak moje myšlenky. „Až od Sevriny jsem se dozvěděl, že je v císařství."

„Kde jsi poznal moji matku?"

Vrhl na mě postranní pohled a ušklíbl se. „Na bojišti."

No ovšem. Stanuli proti sobě při tom katastrofickém tažení, které Sevrina D'Orsey vedla proti Mocným. Ten příběh jsem znal z knih a kronik. 

Stejně jako celou tu historii o Povstání Sedmi, která se teď v podání Malecka  zdála tak odlišná. 

//

Modré Věže se považovaly za jedny z nejúžasnějších staveb vůbec. Nikdo si už nepamatoval, kdy a kým byly vybudovány. Stály vysoké a hrdé na úpatí Kortanského pohoří a jejich hladký povrch z modrého mramoru právě zapadající slunce barvilo do odstínů rudé.

Původně jich existovalo devět. Dvě byly zničeny v dávných dobách a další dvě během Povstání Sedmi.

Ze západu Věže obklopovaly zasněžené vrcholky hor a na východ od nich se rozprostíralo velké město.

Maleck Raia stál na střeše jedné z nich a bezmyšlenkovitě sledoval západ slunce. Hluboko ponořen do svých myšlenek ani nezaregistroval druhou postavu, která po schodech pomalu vystoupila na vrchol věže a s údivem se rozhlédla kolem.

„Myslel jsem, že Modré Věže nikdy znovu neuvidím," řekl nově příchozí.

První mezi Mocnými se pomalu otočil a změřil si pohledem světlovlasého muže stojícího naproti němu.

„Angele" usmál se Maleck a oba muži se přátelsky objali.

//

„Můj otec tě přijel požádat, abys obnovil dohodu s císařstvím."

„Nejen to. Naléhal na mě, abych ukončil válku a vzdal se Modrých Věží."

//

Oba kouzelníci spolu mluvili dlouhé hodiny. Na okolí mezitím padla tma a Modré Věže teď osvětloval jen prchavý svit měsíce v úplňku. Ochladilo se a začal foukat mrazivý vítr, ale ani jeden z mužů si toho nevšiml, oba zabráni do rozhovoru.

Angel věděl, že přesvědčit Malecka bude těžké. Mohl na něj křičet, vyhrožovat, prosit, ale všechno marné. První mezi Mocnými byl neoblomný.

Nakonec to byla Katarina Morwe, která přerušila jejich rozhovor.

//

„Katarina a Angel se nesnášeli od první chvíle," řekl Maleck a já se ušklíbl. Ani mě krutá čarodějka zrovna nepadla do oka, dobře jsem si pamatoval naše první setkání.

„Tlačila na mě společně s ostatními, abych tvého otce zabil. Viděli v něm nepřítele a zvěda císařovny. Nechtěl jsem tvému otci ublížit, ale nemohl jsem ho nechat jen tak jít. Proto jsem navrhl, že za jeho propuštění budu od císařství žádat výkupné. S tím ostatní Mocní souhlasili," při té vzpomínce zakroutil hlavou a dodal. „Tedy až na Katarinu."

„Vyjednal jsem s císařstvím podmínky Angelova propuštění. Se Sevrinou jsme se domluvili a můj plán mohl vyjít. Bohužel," Maleck si povzdechl, „tvůj otec měl svůj vlastní plán."

//

„Vyzývám tě na souboj o vládu nad Modrými Věžemi."

„Ty hlupáku," ujelo Maleckovi. „Jsi volný, tak odsud zmiz."

Angel se však ani nepohnul, pohledem studoval tvář černovlasého muže, který stál naproti němu. V hale se ozýval vzrušený šepot přihlížejících, na rtech Katariny Morve se objevil vítězoslavný úsměv

„Nebudu s tebou bojovat," odmítl první mezi Mocnými.

„Takovou výzvu musíš přijmout," ozvala se krásná čarodějka. Maleck po ní mrskl pohledem, ale věděl, že má pravdu. Nemohl odmítnout.

Musel bojovat nebo se vzdát vlády nad Věžemi.

Maleck se naposledy podíval na Angela a zasyčel. „Vybral sis sám."

//

„Zuřil jsem. Hodiny vyjednávání se Sevrinou, naše slavná dohoda, to všechno šlo díky Angelovi k čertu. Když jsem se uklidnil a přemýšlel, došlo mi, že existuje jenom jediná cesta ven. Tvůj otec mě znal příliš dobře. Věděl, že stejně jako on se nikdy během války nepostavil proti mě, já se nepostavím proti němu. A pokud budu muset volit mezi Modrými Věžemi a jeho životem, raději se vzdám Věží."

//

„Dobře, vyhrál jsi. Vzdám se Věží. Odejdu pryč."

Angel Mey s vděkem pohlédl na prvního mezi Mocnými. Věděl, jak moc riskuje, když se odhodlal k tomuto zoufalému kroku, ale jinou cestu neviděl. 

Avšak Maleck teď před ním stál sice rozzlobený, ale také rozhodnutý vzdát se svého nároku na Věže. 

Přestože se roky neviděli, mnohé se během války změnilo, jedno zůstalo stejné. Byli stále přátelé.

„Děkuji ti, Male. Odstoupíš z toho souboje?"

Černovlasý čaroděj zavrtěl hlavou. „Ten souboj musí proběhnout. Nemůžeme to odvolat, Katarina a ostatní by se obrátili proti nám. Musíme to udělat jinak..."

//

„Takže jste to celé nahráli?"

V duchu jsem vzpomínal na všechna ta vyprávění o souboji mého otce a Malecka Raii. Jak je možné, že nikomu se na tom boji nezdálo něco v nepořádku? Naopak, všichni o něm psali jako o tom nejúžasnějším, co kdy v životě viděli. Nejlepší přehlídka magie vůbec.

Ale nešlo právě o to? O dobré představení, barevnou kouzelnickou show, kterou Maleck a můj otec předvedli před natěšeným publikem.

//

Souboj byl v plném proudu.

Pozor, varoval Angela druhý  čaroděj telepaticky okamžik před tím, než ho prudce narazil na jeden z mramorových sloupů takovou silou, až si světlovlasý kouzelník na chvíli vyrazil dech.

Nepřeháněj to, Male.

To říkáš ty mně?!

Maleckovo předloktí i hruď byla pokryta sraženou krví, kde ho před pár minutami zasáhlo ostří zbraně jeho protivníka. Také světlovlasý čaroděj byl raněn, ale jinak to nešlo. Souboj musel vypadat tak věrohodně, jak jen to šlo.

První mezi Mocnými vyrazil Angelovi zbraň z ruky, blížil se konec představení a také nejriskantnější část jejich plánu. Jen vzdáleně si oba muži uvědomovali davy bouřících diváků tísnící se ve vyšších patrech chrámu.

„Zabij ho!" zaznívaly kolem výkřiky ostatních z Mocných.

Připrav se, Angele, budeš mít jen pár vteřin na otevření portálu.

//

„Všechno vyšlo podle plánu a nezdálo se, že by někdo pojal podezření. Slíbil jsem Angelovi, že po souboji společně opustíme Modré Věže a už se tam nikdy nevrátíme."

Maleck se odmlčel a já se bál promluvit. Tušil jsem, co se stalo pak. 

Nakonec jsem to nevydržel a řekl: „Na cestě do císařství jste projížděli Anchalenským údolím."

Černovlasý čaroděj jen slabě přikývl, rysy jeho obličeje se zkřivily v nenávistné grimase.

Čekal jsem, že mi začne vyprávět, co se tam událo. O tom, jak zemřel můj otec, ale on se jen unaveně díval před sebe do temné noci.

„Brzy bude svítat," prolomil konečně ticho. „A Jossine se vzbudila, dopovím ti to jindy."

S tím vykročil ke dveřím do pokoje. 

Zamyšleně jsem ho následoval a napadlo mě, že jsem patrně jediný člověk, komu tenhle příběh kdy vyprávěl.