Na univerzitě panoval naprostý chaos. Všude kolem pobíhali vojáci, sorkerenky a léčitelky, kteří pomáhali zraněným. Jediný, kdo se tady nenacházel, byla Jossine.

Hleděl jsem na zničenou budovu a snažil si představit, co se tady odehrálo. Nechápal jsem, jak jediný člověk dokázal způsobit takovou zkázu. Pokud se o Maleckovi dalo stále hovořit jako o člověku.

Hvězda Beleriamu, kterou jsem si pověsil kolem krku, mi pod košilí poskakovala jako žabka, která je natěšená z přicházejícího deště. Tahle „žabka" však poskakovala ve víru obrovské zbytkové magie, která celé místo obklopovala.

Já však nepotřeboval žádný amulet, abych to poznal. Prsty mě brněly a v ústech jsem cítil kovovou pachuť. Ztěžklý vzduch se skoro nedal dýchat.

„V knihovně nic," přiběhl ke mně udýchaný Kal.

„V zahradě taky není a na nádvoří ji nikdo neviděl," oznámil jsem výsledky svého pátrání.

Kaladan na mě upřel ustrašený pohled, v očích se mu zaleskly slzy. „Co když ji Mocní někam unesli, co když ji zab..."

Nedokázal to slovo vyslovit.

„Najdeme ji, uvidíš," snažil jsem se ho povzbudit, ale i já začínal mít obavy.

Abych pravdu řekl, čekal jsem, že Jossine na univerzitě najdeme. Avšak čím déle trvalo naše bezvýsledné pátrání, tím více jsem se bál, že je opravdu v nebezpečí.

Žena s krátkými vlasy a tvrdým pohledem se k nám přitočila. Měla uniformu stráže, která byla na mnoha místech propálená. Také šrámy v obličeji naznačovaly, že se na univerzitě nacházela v době útoku.

„Risso," oslovil Kaladan příchozí.

Ten taky zná každého, pomyslel jsem si.

„Jsi zraněná?" zeptal se a přejel ji pohledem.

„Nic to není," odbyla ho. „Zaslechla jsem, že hledáte Jossine."

„Ano," vyhrkl a hřbetem ruky si setřel slzy z tváře. „Vidělas ji?"

„Byla v zahradě, těsně před útokem. Snažila se proplížit dovnitř."

V žaludku se mi usadil těžký kámen. Tak přece sem šla.

„Víte, co se s ní stalo pak?"

„Poslala jsem ji do paláce, ale jak znám Jossine, určitě neposlechla," odfrkla si.

Kaladan při jejích slovech začal znovu nabírat. „N...něco se...j..jí stalo," vypravil ze sebe mezi vzlyky. Musel jsem připustit, že i mě zatrnulo.

„To se stává, když strkáte nos, kam nemáte," pokývala hlavou Rissa, které slovo empatie patrně nic neříkalo.

„Děti," zavrtěla hlavou a odkráčela, aniž by ji napadlo nabídnout nám pomoc při dalším hledání. Jenomže po tom, co dnešní noci musela přečkat, jsem se vlastně nedivil. Každý teď měl svých starostí dost.

Kdo by nám mohl pomoci v pátrání po Jossine?

Matku jsem žádat nechtěl. Byla vyčerpaná po střetu s Maleckem a také jsem netoužil běžet k ní pro pomoc pokaždé, když si nevím rady. Tím bych jen potvrdil její slova.

„Musím to říct rodičům," promluvil Kaladan, který uvažoval stejným směrem jako já.

„Dobrá, jdi za nimi, já budu pokračovat v hledání," rozhodl jsem.

„Ne, chci zůstat s tebou," řekl mladičký elf odhodlaně, přestože oči měl zarudlé a tváře mokré od slz. „Pošleme jim zprávu a budeme dál pátrat spolu."

Přikývl jsem a chtěl poslat magický vzkaz.

Stačilo na to pomyslet. Nemusel jsem dělat ani komplikované gesto rukou, ani si pološeptem zamumlat příslušná slova zaklínadla.

Pomyslet.

Tak jednoduché to bylo.

Očekával jsem vzkaz ve tvaru listu stromu, který běžně používaly sorkerenky. Ten, co mě učila matka. Místo toho mi z dlaně vyšlehl oranžový plamen, ve kterém se rudým písmem začala objevovat slova, která mi vyvstávala v mysli. Když se zpráva dopsala, plamen se smrštil, až z něj nezbylo nic víc než maličká ohnivá jiskra. V mžiku odletěla pryč.

„Takhle posílají vzkazy kouzelníci z Věží," komentoval to Kal, kterému moje ohnivá show na okamžik vrátila úsměv na rty.

Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co způsobilo tu změnu. Měli jsme před sebou náročnější úkol. Najít Jossine.

***

Po další hodině hledání bylo jasné, že na univerzitě opravdu není. Allecia s Merdonem za námi poslali skupinu vojáků, aby nám pomohli. Požádal jsem je, aby začali pátrat ve městě a přilehlých uličkách. Nevěřil jsem však, že ji tam objeví. Pokud neleží někde mrtvá (a tu možnost jsem před Kalem raději nezmiňoval) pak dívku museli odvést Mocní.

Ta myšlenka se mi neustále vracela. Jossine je s Mocnými. Určitě.

Je s Maleckem.

To pomyšlení ve mně vzbuzovalo podivnou směsici pocitů. Obavy, hněv a...žárlivost.

„Nedokázal bys ji vyhledat nějak magicky?" zatahal mě za rukáv košile Kaladan.

Hodiny ve městě už před notnou chvílí odbily půlnoc a na nás oba doléhala únava. Na elfově tváři se však kromě vyčerpání zrcadlil také veliký strach a zármutek.

V hlavě jsem si znovu procházel všechny možnosti, jak Jossine vystopovat. Kolem univerzity se stále vyskytovalo obrovské množství zbytkové magie, pokusit se mezi tím najít stopu například po portálu bylo nemožné.

Možná nějaké lokační kouzlo? Bohužel taková kouzla často fungovala nespolehlivě. A potřeboval bych k tomu věc patřící Jossine. A nejen tak ledajakou. Muselo by to být něco, k čemu ji poutá velká citová vazba.

„Mohu se pokusit určit její polohu kouzlem, ale potřebuju Jossininu osobní věc."

„Zajdu do jejího pokoje," ožil Kal a nasměroval si to zpět do budovy univerzity. „Má tam spoustu oblečení."

„Oblečení nestačí, musí to být něco hodně osobního, s citovou vazbou."

Kaladan se zarazil a zamyslel se. „Na nočním stolku má obrázek svých rodičů."

Zavrtěl jsem hlavou. „Věc, kterou nosí často u sebe."

„Tak vyberu její oblíbený šperk?"

„Má nějaký, který pro ni znamená něco víc? Památka?"

Mladý elf bezradně pokrčil rameny. „To nevím. Nosí různé šperky."

„Tak něco vyber a uvidíme," už teď mi bylo jasné, že to nezabere, ale kvůli Kalovi jsem to chtěl alespoň zkusit.

Rozhlédl jsem se po potemnělé zahradě, kterou jsme prohledali křížem krážem, a zamyslel se.

Něco osobního.

S citovou vazbou.

Co nosí pořád u sebe.

V tom mi to docvaklo. Ruka mi vystřelila ke krku a sevřela modrý drahokam.

Nemusím hledat Jossine. Stačí, když najdu Malecka.

Než Kaladan přiběhl se stříbrným náramkem v ruce, už jsem byl v půlce lokačního kouzla. Připadalo mi to snadné. Příliš snadné. Patrně za to mohla moje nově probuzená síla.

Nebo...se Maleck chtěl nechat najít.

Ta druhá možnost byla příliš zneklidňující, než abych na ní lpěl myšlenkami. Teď jsem se potřeboval soustředit.

Energie modrého klenotu se jednoduše provázala s mojí a ukázala mi jasně zářící auru svého majitele.

Jsou v Rudých skalách.

***

Portál se otevřel jen pár metrů před ochrannou bariérou. Vycítil jsem ji už zdálky a přemýšlel, jak se přes ni dostat. Kaladan, který trval na tom, že půjde se mnou, pevně svíral moji ruku. Chvěla se mu.

„Vědí o nás?" zašeptal roztřeseně a s vytřeštěnýma očima hleděl na kamenný zámeček, který se před námi zjevil jako strašidelný dům z hororu. Žádné okno nesvítilo, všude panovalo ticho a klid.

„Možná," připustil jsem.

Otevření portálu mohli Mocní vycítit, pokud je zrovna nezaměstnávalo něco jiného. Třeba spánek, napadla mě optimistická varianta. Příliš optimistická.

Na cestě od budovy vedoucí k nám se vyloupla temná postava. Když se jí v dlani zhmotnila ohnivá koule, tvář ozářenou plameny jsem poznal. Mohutný muž s rudými vlasy. Kello Carr.

„Zmiz," zašeptal jsem směrem ke Kalovi. „Schovej se."

„Ale co ty?" zeptal se s vyvalenýma očima elf.

„Mně nic neudělají," řekl jsem rozhodně a postrčil ho do stínu lesa.

Mocný došel až k hranici magické bariéry a přelétl mě pohledem.

„To jsi ty?" ušklíbl se. „Co tu pohledáváš?"

„Chci mluvit s Maleckem," odpověděl jsem rázně a snažil se, aby se mi neklepal hlas.

„Vypadni," odbyl mě.

„Jak myslíš, ale Maleckovi se nebude líbit, žes jeho hosta poslal pryč," lhal jsem, až se mi od pusy prášilo, ale nevěděl, co dělat jiného.

„Tak pojď," souhlasil nakonec bez nadšení a protáhl mě přes ochrannou bariéru.

Srdce mi bilo jako splašené, ruce se mi potily. Co jsem to proboha udělal?

Pouze napůl jsem vnímal, kudy mě rudovlasý hromotluk vedl. Pamatoval jsem si měsícem ozářenou cestu k zámečku, kamenné točité schodiště a dřevěné dveře, na které Kello musel několikrát hlasitě zabušit.

„Malecku, máš tu návštěvu. Je to ten kluk od Sevriny."

Trvalo nějakou dobu, než se dveře otevřely. Zachytil jsem poryv magické energie. Také Maleckův pokoj obklopovala ochranná bariéra. To dost vypovídalo o jeho důvěře k ostatním z Mocných.

Raia proklouzl na chodbu . Bos, jen v kalhotách a s rozcuchanými vlasy vypadal jako někdo, koho právě vytáhli z postele.

Čekal jsem, že ho moje noční návštěva rozčílí, ale on se naopak potěšeně usmál.

„Konečně jsi přišel," přivítal mě. Pohybem ruky odmávl můj doprovod a Kello nás nechal o samotě.

Vstoupili jsme do pokoje.

To, co jsem tam spatřil, mi vyrazilo dech.

V Maleckově posteli spala Jossine.

Její rudé vlasy ležely rozprostřené na bílém polštáři, tvář klidná a pokojná, dokonce se ze spaní usmívala. Měla na sobě modré šaty, ty stejné jako včera dopoledne v zahradě.

Nevím, proč se mnou ten pohled tak otřásl. Viděl jsem tu dívku všehovšudy dvakrát, neměl na ni žádný nárok. Přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu zrady, který mi stahoval vnitřnosti.

Maleck a Jossine. Nechápal jsem to. Jak k tomu došlo?

První mezi Mocnými mě chytil za paži a kývnutím hlavy ukázal k proskleným dveřím na balkón.

Beze slova jsme vyšli ven do noci. Maleck za námi potichu zavřel a pohybem ruky opět uzamkl svůj pokoj kouzlem. Zajímalo by mě, zda o jeho návštěvnici ví i ostatní Mocní. Nějak jsem o tom pochyboval.

Černovlasý kouzelník se ke mně otočil, v očích mu hrál úsměv. Který rychle zmizel, když si všiml, jak nabroušeně se tvářím. Vztek se mnou cloumal, ať jsem se ho snažil dostat pod kontrolu sebevíc. Magická energie proudící mým tělem ho ještě přiživovala.

První mezi Mocnými natáhl ruku a v dlani sevřel modrý drahokam, který mi visel kolem krku. Mezi prsty mu proběhly odlesky fialového světla.

„Zlobíš se," řekl a o vteřinu později pustil klenot ze své ruky. Modrý kámen opět spočinul na mé kůži. Byl o poznání chladnější, už sebou necukal, jeho energie se uklidnila.

„Cítím z tebe velký hněv a velkou moc," pronesl a přejel mě zkoumavým pohledem. „Chápu, že máš vztek," pokračoval, zatímco já na něj pouze mlčky hleděl. „Ten útok byl..." odmlčel se a znovu se mi pátravě zadíval do očí.

Pak se pousmál. „Ne, je v tom ta dívka. Zlobíš se kvůli ní."

Při těch slovech ve mně zatrnulo. Jak dokázal tak jednoduše přečíst, co se mi honí hlavou?

„Hodiny jsem ji hledal," v mém hlase zazněla výčitka. „Bál jsem se, že se Jossine něco stalo."

„Je v naprostém pořádku," ujistil mě s úsměvem.

„Ty a ona...vy jste...ty jsi s ní..." koktal jsem jako malý kluk a cítil, jak se mi horkost hrne do tváří.

„Jossine spí v mé posteli," promluvil s náznakem pobavení. „A pokud máš obavy o její počestnost, tak nic víc se v té posteli nestalo."

Zrudl jsem ještě víc a raději obrátil pohled na hvězdné nebe. Hněv už mě skoro opustil. Místo toho jsem cítil zmatek.

„Co po mně chceš?" zeptal jsem se po chvíli.

„Chci tě učit," odpověděl stručně.

„Proč mě?"

„Máš obrovskou moc, ale Sevrina ti nikdy nedovolí dosáhnout plného potenciálu. Se mnou se ti to podaří."

„Nebojíš se, že tu moc použiju proti tobě? Zabil jsi mi otce."

Znovu jsem na něj pohlédl, ale ta nenávist, kterou jsem k němu celý život cítil, se zmenšila na pouhý zlomek. Maleck na mě upřel svoje zelené oči a potichu pronesl.

„Já tvého otce nezabil."

„Lžeš!"

Mezi prsty mi problesklo fialové světlo, kámen na mém krku sebou zacukal tak silně, že skoro přetrhl šňůrku, na které visel . „Viděli to stovky lidí, všude se píše..."

„Viděli jen to, co jsme chtěli, aby viděli," přerušil mě klidně Maleck.

„Jak myslíš, že jsem dostal zpátky ten kámen?" bradou pokynul směrem k drahokamu poskakujícímu pod mojí rozepnutou košilí. „Nespadl do Kortanské rokle. Angel mi ho po souboji vrátil."

„Lžeš," zopakoval jsem znovu, ruce se mi rozklepaly a začaly brnět. Jasné fialové světlo postupně pohlcovalo jeden z mých prstů za druhým, až je všechny úplně obklopilo.

Maleck se mě opatrně dotkl, sevřel moji ruku ve své a fialové světlo v mžiku zmizelo společně s nepříjemným mravenčením.

„Musíš se naučit tu sílu ovládat," řekl jako učitel svému žákovi.

Zhluboka jsem se nadechl. „Kdo tedy zabil mého otce, když ne ty?"

„Víš, co se stalo v Anchalenském údolí?" odpověděl otázkou.

„Ty sám jsi stál proti stovce kouzelníků. A všechny je povraždil," odsekl jsem jízlivě.

„Nestál jsem proti nim sám," opravil mě potichu Maleck, odvrátil pohled a zadíval se na obrovský kotouč měsíce visící vysoko na obloze. „Byl tam se mnou tvůj otec."

Nedokázal jsem ze sebe nic vypravit. Nemohl jsem tomu uvěřit a stejně hltal každé slovo.

„Já přežil. Stěží, ale přežil. On...ne."