Obrovský měsíc v úplňku visel na obloze a osvětloval vyšlapanou cestičku k loveckému zámečku. Krok za krokem jsem se přibližovala, nohy jako kdyby mě samy vedly k dřevěným postranním dveřím. Stále jsem nespatřila živou duši, přestože nebylo potřeba závratné schopnosti dedukce, abych si spočetla, že někde tady jich musí být minimálně sedm.

Sedm Mocných.

A já jdu přímo do jejich sídla jako potrefená husa. Jenomže moje zvědavost i tentokrát zvítězila nad strachem. O co Maleckovi jde? Proč chce, abych přišla? Protože tohle celé nebylo nic jiného než jeho pozvání.

Přesto jsem se bála. Ostatních Mocných. Hlavně Katariny Morwe. Také jsem však věděla, že všichni do jednoho poslechnou Maleckovo přání. A on mě z nějakého důvodu chtěl mít tady.

S klepajícími se koleny a bušícím srdcem jsem došla skoro až ke dveřím, když poklidnou noc rozřízl zoufalý výkřik. Ztuhla jsem na místě, krve by se ve mně nedořezal. Křik pokračoval. Strašlivý, zoufalý křik někoho v nesnesitelných bolestech. Křik, který mi rval uši stejně jako srdce.

Chtěla jsem se otočit na patě a utéci. Nohy však měly svojí vlastní hlavu a místo toho udělaly těch posledních pár kroků dovnitř.

Stála jsem na začátku slabě osvětleného točitého schodiště, které vedlo nahoru do věže. S nově nabytým odhodláním jsem vyběhla nahoru.

Křik muže neustával, ale o poznání zeslábl. Zdálo se, že vychází odněkud zespoda, patrně z nějakého sklepení.

Dveře do podkrovního pokoje byly otevřené. Nahlédla jsem dovnitř. Zdál se prázdný. 

Vzdušnou a útulnou místnost osvětlovalo několik magických luceren s příjemným oranžovým světlem. V rohu stála široká dřevěná postel a hned vedle na zemi knihy seřazené do dvou sloupců. Jedna z knih ležela otevřená na nočním stolku.

Na prostřeném stole jsem spatřila téměř netknuté jídlo a poloprázdnou láhev vína. Přes židli byla přehozená černá košile a zaprášený plášť.

Musí to být Maleckův pokoj, pomyslela jsem si při pohledu na to oblečení. Stejné, ve kterém se ani ne před pár hodinami ukázal na univerzitě.

„Malecku?" ozval se ženský hlas odněkud ze schodiště pode mnou a já zpanikařila.

„Malecku?" Hlas i se svojí majitelkou se přibližoval.

Bezradně jsem se rozhlížela kolem a pak v nouzi nejvyšší vplula za dřevěný paraván v rohu místnosti.

Katarina Morwe o několik okamžiků později vstoupila do místnosti.

„No tak, Malecku?" zavolala potřetí a rozhlížela se po pokoji.

Její pohled spočinul na mém chabém úkrytu a já zatajila dech přesvědčená, že mě v další chvíli objeví.

Něco se dotklo mojí kůže, nepatrný záchvěv vzduchu mi polaskal tvář. To bylo vše. Když pak Katarina odstrčila paraván stranou, neviděla nic. Krycí kouzlo mě dokonale ochránilo před jejíma pátrajícíma očima.

„Trino?"

Maleck vstoupil dovnitř prosklenými dveřmi na druhé straně místnosti, kterých jsem si předtím nevšimla. Vedli ven na balkón.

„Copak? Tvoje nová hračka už tě omrzela?"

Katarina se na něj sladce usmála a vyrazila mu vstříc. Teprve teď jsem si všimla skvrn od krve na čarodějčiných rukou. Rudé fleky ostře kontrastovaly s alabastrově bílou kůži, a mně se stáhl žaludek odporem, když mi došlo, komu ta krev patří.

Černovlasá žena v lesklých sametových šatech ladně dokráčela k Maleckovi a natáhla k němu ruku. Všimla si, že ji má špinavou od krve, a luskla palcem a ukazovákem. Červené skvrny zmizely. Můj odpor k ní nikoli.

Katarina svými prsty škádlivě přejela po Maleckových nahých ramenou. První mezi Mocnými na sobě měl pouze tmavé kalhoty. I jeho vysoké boty ležely zakopnuté vedle dveří, takže stál na drahém vyšívaném koberci bos. Působil unaveně.

Čarodějka sjela svojí rukou na Maleckovu hruď a svůdně se usmála.

„Nech těch her," odstoupil od Katariny a obrátil se k ní zády, aby vyhlédl oknem ven na bílý kotouč měsíce. „Prostě mi řekni, co potřebuješ."

„Chtěla jsem ti poděkovat za dárek," zašvitořila a opět se přiblížila k černovlasému muži opírajícímu se o parapet. Zezadu ho objala kolem pasu a položila bradu na jeho rameno. „Bohužel to vypadá, že moc dlouho nevydrží."

S rudými tvářemi jsem si všimla, že čarodějčiny prsty si pohrávají se zapínáním Maleckových kalhot. První mezi Mocnými chytil Katarininu ruku a pomalu ji odstrčil stranou.

„Řekl jsem, abys nechala těch her," zopakoval ostře a vykroutil se z jejího objetí.

„Ty máš zas náladu," ušklíbla se kouzelnice a sedla si do polstrovaného křesla vedle okna. „Chci, abys Chrise vyléčil."

Maleck po ní blýskl nevraživým pohledem. „Vyléčil? Proč? Abys ho mohla znovu vykuchat?"

„Co ti to vadí? Je to zrádce, musí zemřít, sám si to řekl," pohodila rameny čarodějka, která nevzrušeně studovala svoje rudě nabarvené nehty.

„Jenomže ty nechceš, aby zemřel. Chceš, aby trpěl."

„Nakonec ho zabiju, neboj."

„Tak ho zabij a mě s tím neotravuj," odsekl podrážděně černovlasý kouzelník.

Katarina vstala z křesla a uraženě se na něj zadívala. „Takže ty ho neuzdravíš?"

„Ne," odmítl Maleck hlasem, který nepřipouštěl další diskuzi. „Mohla ses už dávno léčivá kouzla naučit. Schopnosti na to máš."

„Léčivá kouzla? Jako nějaká přitroublá sorkerenka?" vyplivla s opovržením a tím jen přidala dalších pár kapek do mého poháru nenávisti k ní.

Čarodějka se opět přitulila k Maleckovi a sladce se usmála. S rukama kolem jeho krku mu zašeptala do ucha: „No tak, Male, kvůli mně."

Jasně jsem viděla, jak první mezi Mocnými ztuhl, jako kdyby zavadila o otevřenou ránu, a hned vzápětí ji ze sebe setřásl.

„Běž," poručil tvrdě a postrčil ji ke dveřím. „A už sem nechoď."

Katarina, která konečně pochopila, že prohrála, neochotně vyklouzla ven z pokoje.

Maleck za ní pohybem ruky zabouchl dveře a poryv magické energie mi dal najevo, že místnost zabezpečil i kouzlem.

A tím jsem tady s ním zůstala uzavřena. S nejnebezpečnějším kouzelníkem světa. Přesto jsem se nebála. Cítila jsem podivné vzrušení a zvědavost. Byla jsem si jistá, že mi od něj nic nehrozí.

„Jossine?" potichu vyslovil moje jméno, jeho krycí kouzlo ze mě v tu chvíli sklouzlo jako závoj.

Se srdcem až v krku jsem na něj hleděla. V mysli mi vyvstala vzpomínka na tu naší schůzku. Jak odlišně tehdy působil. Arogantní, sebevědomý...jistě. Ale také bezprostřední, veselý, rozpustilý. Prostě kluk ne o moc starší než já. Byla to jen iluze? Teď vypadal jinak.

Vážný, unavený, odtažitý. Ty roky, které se nedaly poznat na jeho mladé tváři ani pružném těle, se teď poprvé jasně odrážely v jeho očích.

„Přišla jste," řekl a vybídl mě, abych se posadila.

Trochu se mi klepala kolena, když jsem přešla místnost a sedla si do křesla, které ještě před pár okamžiky okupovala Katarina Morwe.

Maleck sáhl do otevřené skříně pro čistou košili a bezmyšlenkovitě si ji oblékl.

„Chci se Vám omluvit," promluvil, zatímco si zapínal knoflíky. „Musíte mít pocit, že jsem Vás využil."

„A využil?" vypravila jsem ze sevřeného hrdla.

„Ano," přiznal a omluvně mi pohlédl do očí.

„Chtěl jste získat informace," pochopila jsem a pocítila zklamání, že jeho zájem o mně nebyl opravdový.

„Ze začátku to skutečně byl ten důvod. Později...," přistoupil blíž a lehce se dotkl pramenů mých vlasů. Kouzlo, co následovala, jsem ani nezaznamenala, přesto se v jeho prstech moje vlasy přebarvily zpět do své původní rudé. Tu stejnou barvu měly, když jsme se poprvé setkali v zahradě. Než jsem si je změnila na blond před naší schůzkou U Bílé růže.

„Takhle se mi líbí víc," krásně se usmál a stáhl ruku.

„Proč jste mě sem pozval?"

Pokrčil rameny a nahnul se pro láhev vína na stole. Nalil do dvou sklenic a jednu z nich mi přinesl.

„Chtěl jsem se omluvit a také...," naše prsty se setkaly, když jsem z jeho ruky přebírala sklenku vína. „Vaše společnost je mi příjemná. Uklidňuje mě."

Netušila jsem, co bych na to měla odpovědět. Abych zakryla nervozitu, upila jsem trochu vína.

V tu chvíli k nám, přestože tlumeně, znovu dolehl křik mučeného muže. Otřásla jsem se.

„Co uděláte s Christofem Larshem?" odvážila jsem se zeptat.

„Slyšela jste můj hovor s Katarinou," odpověděl chladně. „Zabijeme ho."

Neznala jsem toho kouzelníka, ale přesto se mi svíralo srdce při pomyšlení na to, co ho čeká. Nikdo si nezasloužil smrt v rukou Katariny Morwe.

„Proč musí zemřít?"

„Protože nás zradil," vysvětlil a bylo vidět, že se o tom se mnou nechce dál bavit.

„Ale to přece..."

„Jossine," přerušil mě sice vlídně ale důrazně. „To není Vaše věc."

Zmlkla jsem a raději znovu usrkla ze sklenice. Víno jsem pila málokdy, studentky to měly výslovně zakázané, a teď jsem cítila, že mi alkohol rychle stoupá do hlavy.

„Měla byste jít," pronesl náhle.

„To ne," vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Nechtěla jsem ho teď opustit. Před chvílí řekl, že je mu v mé společnosti příjemně, tak proč mě posílá pryč?

„Otevřu Vám portál zpátky do města," viděla jsem, jak pohnul pravou rukou. Mezi prsty mu problesklo fialové světlo.

„Ne," zopakovala jsem pevně a chytla jeho paži. Pocítila jsem slabé zabrnění, když jsem se ho dotkla. Kouzlo však přerušil.

Vzal mě za ruce a pohlédl do očí. „A co chcete, Jossine?"

Sama jsem netušila. Věděla jsem pouze, že nechci odejít.

S odhodláním a posílena alkoholem jsem se k němu natáhla, abych ho políbila. Sklonil se a opatrně spojil naše ústa. Byl to jen kratičký dotek, přesto se mi srdce rozbušilo jako o závod.

„Nebojíte se teď, když víte, kdo jsem?" zašeptal proti mým rtům. Místo odpovědi jsem ho objala kolem krku a přitáhla zpátky k sobě.

Ten následující polibek krátký nebyl.

Sevřel mě pevně v náručí, přitiskl se tak blízko, že mezi námi už neexistoval žádný prostor. A jeho měkká ústa jemně prozkoumávala ta moje.

Nikdo mě nikdy nelíbal jako teď on, žaludek se mi svíral strachem a něčím úplně jiným. Když se ode mne konečně odtáhl, sotva jsem dokázala popadnout dech. Horkost se mi nahrnula do tváří, když jsem pohlédla do jeho zářících očí.

„Odejdi, Jossine," zašeptal. Navzdory svým slovům mě však stále pevně svíral za ramena. „Ublížím ti."

Neschopná odpovědět, neschopná se pohnout jsem omámeně hleděla do těch zelených očí, jejichž pohled prý nikdo nesnese. A já v tu chvíli chtěla, aby mě spálily, pohltily. Chtěla jsem se v nich ztratit.

První mezi Mocnými se prsty opatrně dotkl mých opět rudých vlasů.

Zavřela jsem oči. Jeho dlaň se přesunula na moji tvář a poté mi sjela na krk. Zprudka jsem se nadechla, když jsem ucítila Maleckovy prsty na své šíji. Ten vcelku nevinný dotek mě úplně vyvedl z míry. Asi poznal moje rozpaky a ruku odtáhl.

Zklamaně jsem sledovala, jak odstoupil, a jednoduchým pohybem otevřel fialově zářící portál.

Vyzývavě na mě pohlédl.

„Běž nebo zůstaň, znovu se ptát nebudu."