Ležela jsem na zemi, oči zavřené, ruce si tiskla k uším, tvář zabořenou do chladné trávy a modlila se, ať už to skončí. Každý další výkřik, zapraskání zdi, roztříštěná okenní tabule nebo ostrý záblesk finálového světla stupňoval moji paniku. Třásla jsem se po celém těle a nemohla to zastavit. Strach mě úplně ovládl. 

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než jsem konečně našla odvahu se pohnout. Otevřela jsem oči. Kolem panovalo děsivé ticho. Poničená budova naší školy se rýsovala proti ztemnělému nebi jako kulisa ze strašidelného příběhu. Na prostranství před branou leželo na zemi několik obránců univerzity, kteří se opovážili postavit Maleckovi. 

Zvedla jsem se na všechny čtyři a pokusila se odplazit o něco dál do stínu rozkvetlých šeříků. Opojná vůně tmavě růžových kvítků mě uhodila do nosu. 

O zlomek vteřiny později temnou noc ozářil záblesk světla a než jsem se stihla podívat, co se stalo, dolehly ke mně hlasy. 

„Vypadá to, že Maleck se zase předvedl," mužský hlas prolomil tíživé ticho.  

Srdce se mi rozbušilo jako zvon, když jsem zahlédla dvě postavy na nádvoří univerzity. V okolní temnotě se nedaly nerozeznat jejich obličeje, ale nebylo pochyb, že jsou to Mocní. Znovu se mě zmocnila panika a já měla na jazyku zaklínadlo neviditelnosti, než jsem si uvědomila, že proti Mocným by mi patrně nepomohlo.  Místo toho jsem se stáhla ještě více do stínů okrasných keřů a snažila se ani nedýchat. 

Druhá postava, o něco menší, přistoupila k jednomu z ležících a strčila do něj špičkou boty. „Zase tak moc ne, Garsi," řekla posměšně. „Tihle tady ještě dýchají."

Ženský hlas. Tohle musela být Katarina Morwe.

Mezi prsty jí probleskly plameny, ohnivá koule v její dlani ozářila krásný ale pomstychtivostí zkřivený obličej. Chystá se je zabít, zděsila jsem se nad tou krutostí.

Pokud mě tady objeví, jistě bez mrknutí oka ukončí také můj život, pomyslel jsem si při pohledu na černovlasou čarodějku.

Než však stihla svůj ohavný čin dokončit, na nádvoří vkročila další postava. 

Maleck Raia.

Vyšel pobořenou branou ven z budovy, za sebou vlekl muže. Kdo jiný to mohl být než Christof Larsh. 

Jakmile je Katarina zahlédla, zapomněla na zabíjení omráčených sorkerenek a natěšeně vyrazila vstříc Maleckovi a jeho zajatci.

Larsh se skoro nehýbal, nepromluvil. Stál na vratkých nohou, hlavu sklopenou.

„Miláčku!" zavýskla radostně Katarina a já na okamžik myslela, že tím oslovením myslí Malecka. 

Ona se však vrhla k zajatému čaroději a objala ho kolem krku. Ten pod návalem čarodějčiny náklonnosti viditelně zakolísal. Z posledních sil se pokusil Katarinu odstrčit. Nepodařilo se mu to a vysloužil si za to od ní tvrdý úder do tváře. 

Klesl na kolena do prachu. Mezi čarodějčinými prsty proběhly zelené plamínky, žhnoucí dlaň mu přitiskla na obličej. Muž zavyl bolestí.

Kdybych se nebála pohnout, zacpala bych si uši před tím žalostným zvukem.

„Stačí," zarazil Katarinino počínání první mezi Mocnými. „Tady ne."

Záblesk fialového světla roztrhl temnotu a ve vzduchu se objevil třepotající se otvor. Portál. 

„Jdeme," zavelel Maleck a na okamžik jeho pohled zabloudil směrem k rozkvetlým šeříkům, kde jsem se ukrývala. Zatajil se mi dech. Ví o mně?

Katarina smýkla zajatcem a vesele protančila portálem. Následoval ji Gars Nagash a jako poslední šel Maleck. Ten se ještě jednou otočil a zdálo se, že hledí přímo na mě. Teprve pak zmizel na druhé straně. 

Oddechla jsem si, když Mocní odešli, a po chvíli našla odvahu vstát.

Fialově zářící portál se mihotal v prostoru. Maleck ho za sebou neuzavřel. 

Opatrně jsem udělala několik kroků směrem k nádvoří. A pak další. Až nakonec jsem stála před zející průrvou v prostoru. 

 V hlavě mi vířily myšlenky. Strach a zvědavost ve mně sváděly vyrovnaný souboj. Konečky prstů jsem se opatrně dotkla měnícího se světla na krajích průchodu. 

Stála jsem tam snad deset minut a bez dechu zírala na otevřený portál. 

Nakonec jsem se zhluboka nadechla a prošla na druhou stranu. 

***

Portál se za mnou v mžiku zavřel. 

Co jsem to provedla? Jsem v pasti! Bezradně jsem se rozhlížela kolem. Nikde živá duše. 

Ocitla jsem se na okraji temného lesa. Přede mnou se otevíral nádherný pohled do údolí, kde se ozářeno mnoha světly rozkládalo hlavní město císařství. 

Znala jsem tohle místo. Rudé skály se tyčily ze severní strany města pokryty neprostupným hvozdem. Dalo se zde najít mnoho krásných kamenných kopulí a štítů různých tvarů. Nachové zabarvení skal jim dalo to jméno. Když jsem byla malá, chodívali jsme sem s rodiči, a já každému kamennému útvaru dávala jména.

Bába, Děravý džbán, Bojovník, Lžíce. Moje dětská představivost toho vymyslela spoustu. Od té doby, co se rodiče odstěhovali z města a já nastoupila na univerzitu, jsme se tak často nevídali. A já ve skalách léta nebyla. Přesto jsem se zorientovala s naprostou přesností.

Mezi vysokými borovicemi jsem neomylně identifikovala Křivý zub, vysoký kamenný sloup tyčící se do výšky mnoha metrů. Odtud se cesta stáčela do lesa až...k rozbořenému loveckému zámečku. 

Je možné, že zrovna tam se Mocní skrývají?     

Potichu jsem se prosmýkla mezi stromy a po chvilce mezi skalami spatřila kamennou stavbu. Lovecký zámek vůbec nevypadal tak, jak jsem si ho pamatovala. 

Za prvé nebyl rozbořený. Někdo ho opravil a změnil na krásné, útulné sídlo. 

Za druhé nebyl opuštěný. V oknech se svítilo.

Vykročila jsem směrem k zámečku. 

Co to dělám? Proč tam jdu? Opakovala jsem si v duchu. Přesto mě to místo přitahovalo jako magnet. Chtěla jsem sáhnout po nějakém krycím kouzlu, ale včas se zarazila.

Každé využití magie po sobě zanechá stopu. 

Slova paní Sevriny z její přednášky o teorii magických sil mi vytanula v mysli. 

Ne každý kouzelník je schopný tu stopu zachytit. Čím méně energie se využije, tím je to obtížnější. Některé stopy nelze zaregistrovat vůbec. 

Jenomže Mocní to jistě dokáží. Kdybych na sebe seslala kouzlo neviditelnosti, naopak bych se jim ukázala. Jaký paradox. Proto o mně Maleck věděl v ten den, co jsme se poprvé setkali v zahradě. Svým kouzlem jsem ho na sebe upozornila. Neudělám stejnou chybu.

Když mě přijali na univerzitu, byla jsem na sebe tak hrdá.  Moje testy schopností patřily mezi deset nejlepších. Připadala jsem si dokonalá. Posledních pár dní mě však přesvědčilo o tom, že to, co dokážu, je pouhý zlomek skutečné magie.  Proti Mocným nejsem nic. Moje kouzla jsou ve srovnání s těm jejich pouťové triky.

Poryv energie tak silný, že jsem ho zachytila i já, mě přinutil zastavit. Opatrně jsem natáhl ruku kupředu, mezi prsty mi přeskočily elektrické výboje. Silná magická bariéra obklopovala celou stavbu. 

Nedostanu se tam. Pocítila jsem úlevu smíchanou s podivným zklamáním. 

Podobná bariéra až do dnešní noci  ochraňovala i univerzitu. Dovnitř a ven mohly jen studentky a ti, kteří to měli povoleno. Nevěděla jsem, jak přesně to funguje, tak složitá magie byla nad moje chápání. Aistlyn, která se mnou bydlela na pokoji, jednou vykládala něco o jedinečné energetické stopě a rozlišovacím kouzlu, ale já tomu nevěnovala pozornost.  

Možná jsem měla. V dalším okamžiku se vzduch kolem mě zavlnil, energie bariéry se změnila a nechala mě projít.

Ztěžka jsem polkla. Hrdlo stažené. Srdce mi v hrudi zběsile tlouklo. Moje podezření se změnilo v nezvratitelnou jistotu.

Jsem očekávána.