Strávila jsem v paláci celý den a střídavě kmitala mezi prosluněným skleníkem a obrovským sálem, kde se za pár dní měl konat ples. Bylo to poprvé, co jsem pomáhala s přípravami, a nikdy by mě nenapadlo, že je to takové dřina. Na konci dne jsem padala únavou a netoužila po ničem jiném, než se vrátit na univerzitu, dát si dlouhou sprchu a padnout do postele.

„Pro dnešek končíme," řekl konečně Kaladan ta slova, na která jsem čekala poslední hodinu.

Slunce už zapadlo a rychle se stmívalo. Ze zahrady už před notnou chvílí odešli i poslední návštěvníci.

„Tak zase zítra?" zeptala jsem se mladičkého elfa a otřela si ruce od hlíny do modrých šatů. Po celodenní práci byly samá skvrna.

„Budu rád," usmál se zářivě. „Moc ti děkuju."

„Není zač," oplatila jsem mu úsměv. „Uvidíme se ráno."

Měla jsem se k odchodu, ale Kal sevřel moje zápěstí. „Neměla bys chodit sama, je to nebezpečné. Doprovodím tě."

„A pak se budeš vracet nočním městem ty? Skvělý nápad," ušklíbla jsem se.

„Tak s tebou pošlu stráže," napadlo ho.

O ozbrojený doprovod jsem nestála, ale Kaladan byl neoblomný. Nechtělo se mi s ním hádat.

Přestože mě ten nápad zprvu nepotěšil, když jsme procházeli liduprázdnými ulicemi, byla jsem za svoji ochranku vděčná.

Ticho usínajícího města najednou narušil dupod a hlasité kroky. Skupinka vojáků a čtyři sorkerenky se vynořili z postranní uličky. Měli naspěch.

„Co se stalo?" zastavil jeden z mých ochránců ženu s šedivými vlasy spletenými do drdolu v tmavě modrých brokátových šatech. Byla to Paní Elana, jedna z těch nejstarších učitelek na univerzitě. Přednášela nám novodobou historii kouzelnictví.

„Mocní," řekla žena udýchaným hlasem. „Přepadli skupinku kouzelníků poblíž Zlatého mostu."

Vyvalila jsem oči, sevřel se mi žaludek. „Jaké kouzelníky?"

„Vyslance z Modrých Věží a podle zpráv i syna paní Sevriny."

„Neladara?" Ten milý mladík ze zahrady. „Ale to..."

„Jsou tam ranění?" přerušil mě jeden z mých průvodců. „Potřebujete pomoc?"

„Nevíme podrobnosti," odvětila sorkerenka a s povzdechem dodala. „Mluví se o mrtvých."

Ztuhla jsem na místě, ledová ruka strachu mi stáhla vnitřnosti. Mrtvý.

„Půjdeme s vámi, pomůžeme," nabídla jsem se rychle.

Postarší sorkerenka se na mě netrpělivě zadívala. Čekala jsem, že odmítne. 

„Dobře, Jossine," souhlasila k mému překvapení. „Univerzita je uzavřena, na příkaz Paní Sevriny musí všechny studentky pryč."

„Ale proč?" nechápala jsem.

„Protože je to příkaz Paní Sevriny," zopakovala ostře. „To by ti mělo stačit."

Mojí zvědavou povahu taková odpověď neuspokojila, ale věděla jsem, že z Paní Elany toho víc nedostanu.

Když se naše učitelka historie znovu rozešla, mlčky jsem jí následovala i se svým vojenským doprovodem. Přidali jsme do kroku a za pár minut už stáli na nábřeží řeky Gab. Přes malou říčku se tyčil mohutný kovový most s pozlacenými sloupky a složitými ornamenty. Za normálních okolností to bylo klidné a mírumilovné místo. Teď to tady však vypadalo všemožně jenom ne mírumilovně.

Obrovské vypálené kruhy hyzdily dláždění ulice. Skleněná výplň jednoho z obchodů se roztříštila na tisíce kousků. Střepy se povalovaly všude kolem a při každém kroku mi zaskřípaly pod nohama. Z vyřezávaného zábradlí na Zlatém Mostě zbyly jen kouřící trosky, ve vzduchu byl cítit popel, v ústech jsem měla podivnou kovovou pachuť zbytkové magie.

Co se to tady proboha událo?

Podél řeky postávaly hloučky lidí, vojáci, sorkerenky, i obyčejní čumilové. Uprostřed mostu na nosítkách leželi tři lidé. Ztěžka jsem polkla. Nehýbali se. Tváře začernalé, oblečení spálené na uhel. Kolem nich pobíhaly mladé dívky ve světle zelených úborech. Léčitelky.

Paní Beltana, představená fakulty léčitelství, se skláněla nad jedním z ležících. Její sněhově bílý úbor byl pokryt šedivými skvrnami od popela a rudými od krve.

S těžkým srdcem jsem odvrátila pohled. Paní Elana a vojáci spěchali pomáhat a mně nikdo nevěnoval pozornost.

V davu jsem zahlédla známou tvář. Allecia, matka Kaladana, rozmlouvala s několika ženami. Znala jsem oba Kaladanovy rodiče dobře, často jsem u nich doma přespávala.

Proklouzla jsem mezi vyděšenými lidmi a zamířila k překrásné elfce.

„Jossine," vyšla mi Allecia vstříc, jakmile mě zahlédla. V očích se jí leskly slzy.

„Co se stalo?" kuňkla jsem roztřeseně.

„Mocní znovu zaútočili," povzdechla si unaveně.

„A oni?" pokynula jsem hlavou ke zraněným, neschopná ze staženého hrdla dostat víc než ty dvě slova.

„Jeden je mrtvý, dva bojují o život. Paní Beltana dělá, co může. Doufejme, že se jí podaří je zachránit."

Jeden je mrtvý, zopakovala jsem si v duchu otupěle. „A Neladar?"

„Je v pořádku," ujistila mě Allecia s povzbudivým úsměvem. „Unikl."

Při těch slovech mi spadl kámen ze srdce.

Do Alleciiny ruky se náhle snesl krásný javorový list barvy zapadajícího slunce. Elfka ho sevřela v dlani a lístek vyjevil skrytý vzkaz. Neviděla jsem, co se tam píše, ale rozpoznala jsem ten jedinečný styl magických zpráv naší představené. V podobných psaníčkách nám běžně přicházely rozvrhy přednášek, výsledky testů i oznámení o školních akcích.

„Všechny studentky se mají dostavit do paláce," promluvila Allecia, když dočetla. „Jsou tam pro ně připravené pokoje. Jestli chceš, Jossine, můžeš zůstat u nás. Kaladan bude rád."

„Jen si dojdu na univerzitu pro své věci."

„Univerzita je zavřená, nepustí tě tam."

„Proč?" zeptala jsem se s hraným údivem, přestože ta informace pro mě nebyla nová. Doufala jsem však, že mi o tom Allecia prozradí více než Paní Elana.

Nespletla jsem se.

„Univerzita by se mohla stát dalším cílem útoku Mocných," vysvětlila. „Nemůžeme ohrozit studentky."

„Proč by útočili na univerzitu? Je to nejlépe chráněné místo v císařství."

Allecia se pouze usmála, ale víc neprozradila. Hlavou mi probleskla vzpomínka na rozhovor s Kaladanem a náhle všechny kousky zapadly na místo.

Univerzita je nejlépe chráněné místo, kam jinam byste schovali někoho před Mocnými?

„Vy tam někoho skrýváte," zašeptala jsem. Vybavilo se mi jméno, které Kal zmínil. „Christofa Larshe."

Překvapení, které se na okamžik objevilo na elfčině tváři, mi potvrdilo moji domněnku. Alleciin výraz pomalu přešel do rezignovaného úsměvu.

„Kaladan ti taky prozradí všechno, viď?"

Provinile jsem sklopila pohled, Kalovi jsem svou prostořekostí jistě způsobila problémy.

„Tak dobře, ty zvědavá opice, poslouchej. Máš pravdu, ukrývá se tam Christof. Uprchli tam s Neladarem při útoku. Paní Sevrina s jejími sorkrenkami se snaží co nejvíce posílit obranu, aby tam Mocní neprorazili. Ale nemusí to stačit."

„Paní Sevrina proto posílá studentky do paláce," pochopila jsem.

„Nikde to neříkej, Jossine, je to nebezpečná situace. Christof před pár dny přišel do císařství a bohužel sem přivedl i Mocné. Teď jsme všichni v ohrožení."

Před pár dny přišel do císařství...něco na tom mi znělo strašně povědomě.

„Jak ten Christof Larsh vypadá?"

Jestli Allecii moje otázka připadala podivná, nedala to na sobě znát.

„Jako všichni z Mocných působí mladě. Kdybys ho viděla, zdál by ti sotva o pár let starší než ty. Je vysoký, má černé vlasy..."

Dál jsem neposlouchala. Na zádech mi vyskočila husí kůže. To není možné.

Ten můj mladý kouzelník, co mě shodil do jezera. 

Před pár dny přišel do města, nechtěl prozradit své jméno, a jeho kouzlo neviditelnosti nás dokázalo skrýt i před zraky Mocných.

On sám je jedním z Mocných.

Na dlaních mi vyrazil studený pot. Jestli mám pravdu, tak můj tajemný ctitel je Christof Larsh.

Ten, který dneska jen o fous unikl zpopelnění, ukrývá se na univerzitě a čeká, až si tam pro něj přijdou Mocní.

Srdce se mi rozbušilo jako o závod.

„Jossine? Posloucháš mně?" Hlas Allecie mě vrátil zpátky do reality.

„Ano, jistě," pokusila jsem se o úsměv. „Já...vrátím se do paláce za ostatními dívkami."

„Dobrá," přikývla Allecia. „Seženu ti doprovod."

Elfka vykročila ke skupině vojáků dřív, než jsem stihla zaprotestovat.

A já na nic nečekala. Možná bylo neslušné vytratit se bez pozdravu, ale na slušnost mi v tuhle chvíli nezbýval čas.

Nejkratší cestou jsem vyrazila k univerzitě.

* * *

Trvalo mi pár minut, než jsem doběhla na místo, a mezitím se úplně setmělo. Pod rouškou noci se na univerzitu proplížím podstatně snadněji. 

Alespoň jsem si to myslela. 

Starodávná budova naší školy byla zabezpečená tak dokonale, že dovnitř nemohla proklouznout ani myš. Naštěstí jsem znala zadní cestu přes zahradu, kterou jsem nejednou používala, když jsem se vracela pozdě domů. I vzadu v zahradě se však nacházely hlídky. V mžiku jsem se zneviditelnila a potichu proběhla kolem vojáků. Bohužel Rissa, velitelka univerzitní stráže, která je doprovázela, se nedala tak snadno oklamat.

„Co tady děláš?" vyjela na mě, jakmile zrušila moje kouzlo neviditelnosti. „Copak nevíš, že všechna děvčata se mají přemístit do paláce?"

„Zapomněla jsem v pokoji nějaké věci," vymýšlela jsem v rychlosti výmluvu.

„A proto se tu tajně plížíš neviditelná," zpražila mně Rissa.

„Myslela jsem, že jinak byste mě tam nepustili."

„To sis myslela správně. Hned se vrať do paláce. Pošlu s tebou stráže, aby tě..."

„Ne, to je v pořádku, já to zvládnu," přerušila jsem ji a rychle vykročila k východu ze zahrady.

Tohle se nepovedlo.

Obešla jsem budovu univerzity, jen abych se přesvědčila, že hlavní vchod je hlídaný přesně tak neprodyšně, jak jsem očekávala. Přes vojáky a sorkerenky, co stály na nádvoří před bránou, bych se nikdy nedostala.

Skryla jsem se do stínu stromu a bezradně pozorovala okolí. Upínala jsem pohled na rozsvícená okna univerzity a přemýšlela, jestli se za některým z nich neskrývá Christof Larsh.

Něčí ruka mi lehce přikryla ústa a přiměla mě se otočit. Leknutím se mi skoro zastavilo srdce.

Když jsem však pohlédla do očí majiteli té ruky, strach mě opustil, a nahradila ho obrovská radost.

„Co tady děláte, Jossine?" zeptal se černovlasý kouzelník s úsměvem na tváři.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Zrovna když mě opouštěla naděje, že se s ním opět setkám, se tady objeví.

Objala jsem ho pažemi kolem krku a přitiskla se k němu, jak nejvíc to šlo. Pevně mě sevřel v náručí.

„Bála jsem se, že se Vám něco stalo," zašeptala jsem mu do ucha rozechvěle.

Trochu se ode mě odtáhl a tázavě zvedl obočí. „Proč byste se měla bát?"

„Vím o tom útoku na Zlatém mostě," řekla jsem jedním dechem a zblízka hleděla do jeho pohledné tváře.

„Co to má co dělat se mnou?"

„Nemusíte si hrát na neviňátko, já vím, kdo jste."

„Opravdu?" pronesl rádoby udiveně a pak mě políbil.

Jemně jsem se odtáhla. „Teď už chápu, proč jste mi nechtěl prozradit své jméno. Nejsem hloupá, dokážu si spočítat kolik je jedna a jedna."

„A co Vám z té rovnice vyšlo?" provokoval mě s úsměvem.

„Jste jeden z Mocných."

Čekala jsem, že úsměv z jeho tváře zmizí. Nestalo se tak.

„Hm, jste opravdu chytrá, Jossine."

„A znám už i Vaše jméno," dodala jsem hrdá na svoje detektivní schopnosti a podívala se do čarodějových pobavených očí. „Jste Christof Larsh."

Výraz mého společníka se nezměnil. Moje odhalení ho nezaskočilo ani v nejmenším. Černovlasý kouzelník místo toho znovu vyhledal svými rty ty moje.

„Jste...opravdu...bystrá," šeptal mezi drobnými polibky, kterými zasypal můj obličej. „Ano, jsem jeden z Mocných."

V tom se odtáhl.

„Ale nejsem Christof Larsh," probodl mě náhle ledovým pohledem. „Jsem Maleck Raia."

Zalapala jsem po dechu, kolena se mi skoro podlomila. V prvním okamžiku mě napadlo, že žertuje, ale jeho oči mě utvrdily v opaku. Kouzelníkův výraz se úplně změnil, už se nesmál, obličej vážný, chladný.

„Teď mě omluvte, Jossine," řekl nakonec a zdvořile mi políbil ruku. „Mám tu nějakou práci."

Zůstala jsem stát ve stínu mohutného kaštanu a nebyla schopna sebemenšího pohybu. Bez dechu jsem sledovala, jak Maleck vstoupil na nádvoří.

Strážní a sorkerenky se na něj v mžiku vrhli.

Jediný pohyb paže. Téměř nezřetelný.

To stačilo, aby je obrovská vlna energie srazila na kolena. Vstát už nedokázali. Nevěděla jsem, zda jsou mrtvý nebo jen omráčení. Žaludek se mi svíral strachem a panikou. Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Nezmohla jsem se na nic. Dokázala jsem pouze zděšeně přihlížet.

V ruce se Maleckovi zhmotnil dlouhý široký meč. Po jeho lesklém ostří přeběhly odlesky fialového světla. Magie chaosu, vzpomněla jsem si na svoje poznámky z teorie kouzelnictví.

Fialové světlo je jedním z projevů magie chaosu. 

Jasně jsem viděla před očima tu poznámku v mém sešitě, pečlivě napsanou a zvýrazněnou růžovou tužkou včetně kresby nesmyslného ornamentu, který jsem si na stránku z nudy načmárala hned vedle.  

První mezi Mocnými prudkým pohybem zarazil meč do země takovou silou, že tam zajel až po jílec. Země se otřásla. 

Jednou. 

Podruhé. 

Potřetí. 

Klesla jsem do trávy a celá se rozklepala. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala, jak stěny mohutné budovy praskají a na tlustých zdech se objevují obrovské trhliny. 

Zboří univerzitu do základů, napadlo mě vyděšeně.  V tu chvíli však otřesy přestaly, prach se pomalu ustálil, budova školy, přestože znatelně poničená, stála. 

Malecka obklopil jasné fialové světlo, prostupovalo jeho tělem, prostupovalo vším kolem. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, těžký vzduch naplněný elektřinou mě dusil.

První mezi Mocnými nerušeně došel k rozbořené bráně univerzity a vstoupil dovnitř.