Se smíšenými pocity jsem sledoval kouzelníky z Věží a Christofa Larshe, jak opouští brány paláce. Měli v plánu dnešní noci odejít z císařství a všichni doufali, že s nimi zmizí i Mocní. Nesdílel jsem jejich přesvědčení. Bartaghar je možná arogantní hajzlík, ale v jednom měl pravdu. Maleck se mnou ještě neskončil.

Unikl jsem matčině ostřížímu zraku a vyplížil se z paláce dřív, než mě mohla zastavit. Vyslance z Věží jsem dohonil až dole ve městě.

Christof bezstarostně kráčel s nimi. Za denního světla uprostřed hlavní ulice, kde ho mohl každý snadno objevit. Copak se vůbec nebojí? Na druhou stranu žádné krytí či magická ochrana by před Mocnými stejně neobstála.

Larsh si mě všiml dříve, než zbylí kouzelníci. Kývnutím hlavy vzal na vědomí moji přítomnost a prohodil několik slov k Bartagharovi, který ho s dvěma dalšími kouzelníky doprovázel. Postarší čaroděj mi věnoval krátký ale o to nepříjemnější pohled. Poté všichni tři vyslanci vyrazili napřed a nechali mě a Christofa o samotě.

„Chtěl jsi se mnou mluvit," konstatoval Larsh, který jednoduše přečetl moje záměry.

„Ano," přikývl jsem. „A taky...rád bych Vám nějak pomohl."

„Pro mě nemůžeš nic udělat. Maleck z hloubi duše nenávidí kouzelníky z Věží. To, že jsem se k nim přidal, nestrpí. Pokud mě najde, zabije mě. Rychle a čistě."

„Říkáte to, jako kdybyste se na to těšil," nechápal jsem, jak může být tak klidný. Šlo mu o život.

„Maleck je pořád ta lepší varianta. Když mě do rukou dostane Katarina, má smrt bude pomalá a bolestivá. Ji nezajímá, že jsem přeběhl. Pro ni je to osobní."

Zvědavě jsem zvedl pohled. „Osobní? Co jste jí provedl?"

„Něco, co mi nedokáže nikdy odpustit. Zamilovala se do mě."

„To...nechápu."

„Ani se nesnaž," zasmál se a poplácal mě po rameni jako bychom byli staří známí. „Zkazil by sis všechny iluze o lásce. A to by ve tvém věku byla velká škoda."

Chvíli jsme šli mlčky. Už se setmělo a pouliční lampy se pomalu začínaly rozsvěcet. Před námi se objevil Zlatý most, který vedl přes malou říčku Gab líně protékající městem.

„Nebojíte se, že Vás objeví?" musel jsem se zeptat. Jeho bezstarostné chování mi pořád nešlo na rozum.

Pokrčil rameny. „Najdou mě dříve nebo později," úkosem na mě pohlédl. „A zrovna teď mám sebou tu nejlepší ochranku."

Očima jsem vyhledal ty tři kouzelníky, kteří právě pomalu přecházeli most, než mi došlo, že Larsh myslel něco jiného.

„Mě? Ale já nejsem..." Odmlčel jsem se.

Christof se najednou zastavil, chytil mě za ramena a zblízka se mi zadíval do tváře. Jeho šedé oči studovaly můj obličej.

„Neladare, ty jediný tady v císařství se nemáš čeho bát. Maleck by nikdy nedopustil, aby se ti něco stalo. A Katarina, ať je to sebevypočítavější mrcha, se neodváží jít proti jeho přání."

„Ale proč? Bartaghar si myslí, že mě Maleck chce jako náhradu za Vás," vzpomněl jsem si. „To je ten důvod?"

„Ten důvod je, že jsi Angelův syn," odpověděl Larsh s povzdechem a pustil moje ramena.

Znovu se rozešel a já s ním rychle srovnal krok.

„Maleck zabil stovky lidí, kouzelníků, sorkerenek, a nemyslím, že by kvůli tomu přišel o klidný spánek. Jediná smrt, která s ním opravdu otřásla, byla smrt tvého otce."

„Tak proč ho zabil?"

„Angel ho vyzval. Otevřeně zpochybnil jeho moc a Maleck nemohl couvnout. Tvůj otec ho k souboji dotlačil."

Mlčky jsem hleděl na dlažební kostky pod svýma nohama. Ještě před pár dny se všechno zdálo jasné a jednoduché. Maleck Raia byl krutý čaroděj, který zavraždil mého otce. Ti dobří stáli proti těm špatným. Rada Modrých Věží proti Mocným. Ti ovládli Severní země, zavraždili všechny, kteří se jim nepodvolili.

Tak se to psalo ve všech kronikách. Včetně toho, jak se Angel Mey hrdinně postavil prvnímu mezi Mocnými v souboji na život a na smrt. A byl zavražděn.

Tak mě ten příběh učili. Stejně jako se ho učí všechny děti v císařství.

Je však historie opravdu taková? Jasná, jednoduchá, černobílá?

„Neladare," zasyčel vedle mého ucha zničehonic Christof Larsh a zaryl mi prsty do ramene. Vytržen z neveselého rozjímání jsem na něj zmateně pohlédl.

„Jsou tady."

***

Opravdový magický souboj jsem viděl pouze párkrát v životě. Ale nic z mých předcházejících zkušeností mě nepřipravilo na to, co se odehrálo v následujících minutách.

Tři kouzelníci stojící na Zlatém Mostě skončili jako první. Při pohledu na to, jak rychle se s nimi Katarina Morwe vypořádala, jsem se přestal stydět za svůj chabý výkon při posledním setkání s ní.

Nejprve se zdálo, že je tady sama, ale bohužel u toho nezůstalo. K jejímu úsilí se brzy připojili další. Kello Carr a Jareth Garushei.

Larsh využil těch několik vteřin, které nám získali kouzelníci z Věží, a pokusil se otevřít portál, aby nás přenesl pryč. Deshiel a Gars se jako duchové zjevili za našimi zády a Christofův pokus o teleportaci přerušili. Tím se počet Mocných zvedl na pět.

To je náš konec, proběhlo mi myslí, ale nehodlal jsem se vzdát bez boje. Jakkoli by měl být krátký.

Larsh bojoval jako lev a podařilo se mu dva nejbližší Mocné srazit k zemi mohutnou ohnivou vlnou. Já ho podpořil svými nejsilnějšími obrannými kouzly.

Jestli mě střet s Katarinou něčemu naučil tak tomu, že moje útočná kouzla jsou proti Mocným naprosto k ničemu.

Mezi záblesky energie a létajících jisker od ohnivých kouzel jsem udržoval obranný štít, abych dal Larshovi možnost pokusit se znovu o portál. Útěk byl v téhle situaci jediná možnost.

Poryvy magické energie kolem nás byly tak silné, že jsem cítil, jak mi výboje přeskakují mezi prsty. Christof se držel, ale i tak jsem věděl, že máme možná několik sekund, než nás přemůžou.

„Chrisi!" vykřikla Katarina, která visela ve vzduchu nad Zlatým Mostem a pod jejíma nohama ležela ohořelá těla kouzelníků.

„Lásko, je čas jít domů." 

Pak se rozesmála. Chladně a děsivě.

Larsh si jí nevšímal, pomáhal mi udržovat štít, pokus o otevření portálu vzdal. Neutečeme. A i když jsem nechtěl, aby mého společníka dostali, stále více mi přicházela na mysl jeho slova před chvílí o tom, že mě od Mocných nic nehrozí. V duchu jsem se modlil, aby to byla pravda.

Maleck Raia, který by nade mnou držel ochrannou ruku, se však neobjevil. Útok vedla Katarina a ta zrovna teď vypadala, že zabije každého, kdo se postaví mezi ní a to, co chce. A ona chtěla svého Chrise.

Čtyři muži nás obklíčili, ale jejich útoky trochu polevily. Čekali na černovlasou čarodějku, která se snesla k nim a upřeně zírala na Larshe.

Odpadlík z řad Mocných už neměl svoje tmavé vlasy tak uspořádané, prameny mu padaly do zpocené tváře, oblečení na několika místech doutnalo. I mě pálily dlaně, oči mi slzely, a ohořelého rukávu na pravé paži jsem si všiml až teď.

Čarodějka zkřížila ruce. Kolem jejího těla se zvedl vír fialového světla. Vnímal jsem obrovskou vlnu energie a věděl, že náš štít něco takového nevydrží. V dalším okamžiku se moje domněnka potvrdila.

Nárazová vlna prošla skrz, štít se rozpadl, a síla Katarinina kouzla nás oba srazila na kolena. Rukama jsem se zapřel o zem, klepající prsty zaryl do hlíny. Skoro jsem nemohl dýchat, prach vířil kolem nás a dusil mě.

Katarina vyrazila přímo ke klečícímu Christofovi. Popadla ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Ten se ještě pokoušel bránit, ale jeho kouzlo Katarina hravě odrazila. Pak se k němu sklonila a vášnivě políbila.

„Snad sis nemyslel, že přede mnou utečeš," zasyčela mu do ucha pomstychtivě a udeřila ho do obličeje hřbetem ruky.

Chris, přestože vyšší než ona, teď v čarodějčiných rukou vypadal jako hadrová panenka. Neměl sílu se bránit. I já vnímal, že jeho magická energie už nestačí ani na jednoduché obranné kouzlo.

Katarina Morwe se ho nechystala zabít hned. Jeho smrt si chtěla patřičně vychutnat. Bude to dlouhé a bolestivé, jak předpověděl sám Larsh.

Neznal jsem toho kouzelníka víc než pár hodin, ale nemohl jsem ho nechat takovému osudu. Ne pokud mám stále sílu bojovat.

Udeřil jsem na čarodějku nejsilnějším ohnivým kouzlem, které jsem svedl. Což, přiznejme si, nebylo nic moc.

Katarina ode mě útok nečekala. Ohnivá vlna proto olízla její obličej, a přestože jí nijak zvlášť neublížila, o to víc čarodějku rozzuřila. To nebyl zrovna můj nejlepší plán.

„Ty zmetku," ohnala se po mně a její další kouzlo by mě jistě přetrhlo vejpůl, kdyby ho neodrazil jeden z jejích průvodců. Mohutný rudovlasý muž. Kello Carr.

„Jeho ne," řekl klidně a trochu znuděně. „Maleckovy rozkazy."

Katarina po něm mrskla podrážděným pohledem, ale nechala to být. Svojí pomstychtivost zaměřila zpět na vyčerpaného Larshe.

Kello vyslal mým směrem paralyzující kouzlo, abych se už nepletl do vyřizování účtů mezi čarodějkou a Christofem. 

Odrazil jsem ho.

Byl to čistý instinkt, a k mému překvapení se to podařilo. Získal jsem tím několik vteřin a hodlal je plně využít.

Nezdržoval jsem se proto údivem nad tím, že já sám odrazil kouzlo jednoho z Mocných, a vrhl se k Larshovi. S rychlostí, kterou bych od zlomeného čaroděje nečekal, mě chytil za zápěstí a strhl před sebe, co nejdál od rozzuřené Katariny. Neměl jsem mu za zlé, že mě využil jako živý štít. Můj život Mocní ohrozit nesměli.

„Portál," zašeptal mi naléhavě do ucha, z úst i nosu mu tekla krev. „Teleportuj nás pryč. Hned!"

Nedokážu to, měl jsem na jazyku. Ale spolkl jsem ta slova, protože byla zbytečná. 

Takové kouzlo by považovali za náročné i kouzelníci z Věží a mě učila sorkerenka. Věděl jsem, jak se to dělá pouze teoreticky, a i na papíře to vypadalo neproveditelně.

Přesto v současné situaci byl menší zločin zkusit to a neuspět než nezkusit nic.

Aktivoval jsem všechnu svou zbývající energii. Vzduch kolem se chvěl elektřinou, vnímal jsem ji na kůži, ve vlasech, cítil její kovovou pachuť v puse.

Musím prorazit díru do časoprostoru, roztrhnout realitu a vytvořit bránu do bezpečí. Měl jsem zlomek vteřiny, jen jediný pokus, než Mocní poznají, o co se pokouším, a teleport zablokují.

Zdálo se to nemožné.

Bylo to nemožné.

Všechno, co jsem se doposud naučil, přečetl v knihách, a cvičil v učebnách, mě o tom přesvědčovalo. Ale já neposlouchal. Jako předtím jsem se spolehl na instinkt, na základní energii chaosu, která vedla moje ruce, moje tělo, mojí mysl.

Pocítil jsem sílu jako nikdy předtím. Magie a kouzla, která jsem používal dříve, vypadala proti tomuhle jako dětská hra. Tohle bylo ono. Tohle byla moc.

V tu jedinou chvíli mi připadalo, že dokážu cokoli.

Rozerval jsem časoprostor a protáhl nás na druhou stranu.

***

Propadli jsme na dřevěné parkety univerzitní knihovny. Udeřil jsem hlavou o polici s knihami, několik výtisků se na mě sesypalo.

Dokázal jsem to.

Dokázal jsem to.

Opakoval jsem si a celý se třásl. Dlaně mě pálily, brněly, mezi prsty mi stále přeskakovaly fialové výboje a já se dusil, než mě napadlo otevřít pusu a nadechnout se. Vzduch, který mi prošel vyprahlým hrdlem, mi připadal tak horký, jako kdybych stál u výhně.

Kousek ode mě se ze země namáhavě sbíral Christof Larsh. Vypadal přesně tak, jak jsem se já cítil. Konečky vlasů seškvařené, obličej od krve, prachu a popela, oděv zničený, kůži na několik místech ošklivě popálenou.

Přesto všechno se potěšeně usmíval, i když to byl úsměv trochu nepříčetný.

„Ty jsi vážně Angelův syn," v hlase mu zazněl náznak obdivu. „Nevěřil jsem, že to dokážeš."

„To ani já," přiznal jsem a pomalu se pokusil postavit. Nohy mě sotva unesly. Srdce mi stále tlouklo příliš rychle, tělo plné adrenalinu.

„Kde to jsme?" zeptal se Chris a rozhlížel se kolem.

„Na univerzitě. Je to nejbezpečnější místo ve městě. Chrání ho obranná kouzla sorkerenek. Neměli by se sem dostat."

Vybavila se mi obrovská vlna energie, kterou Katarina prorazila náš štít. „Alespoň ne hned," dodal jsem.

„Jak je to zabezpečené? Mohou sledovat náš portál?"

„Já..." vlastně jsem neměl ponětí, jak to funguje. „Matka by to věděla."

„Kdyby mohli, už tu jsou," prohodil Larsh tím svým bohorovným klidem a shodil z ramen propálený kabátec.

„Musíme varovat císařovnu," opatrně jsem sevřel dlaně plné puchýřů a sykl bolestí. „Okamžitě."

Vykročil jsem k nejbližším dveřím. 

Kdybych nebyl tak vyčerpaný, použil bych kouzlo. Takhle budu muset najít nějaké sorkerenky, které by do paláce zprávu poslaly.

„Neladare," zastavil mě Christofův hlas. Otočil jsem se. „Zachránils mi život. Děkuju."