Stála jsem ve stínu stromů v odlehlé části zahrady a pozorovala ho. Jeho drzost mě udivovala, ale nemohla jsem mu upřít ani odvahu. Vstup do zahrady byl nepovolaným přísně zakázán.

Váhala jsem, jestli na něj zavolat stráže, ale nakonec jsem se rozhodla s tím počkat. Lákalo mě ještě chvíli ho sledovat, jak bezstarostně prochází mezi rozkvetlými šeříky a netuší, co ho to může stát.

Bylo krásné slunečné ráno a zahrada se zdála opuštěná. Všude vládl klid, nikde nikdo - jen já a ten cizí vetřelec. Tiše jsem se přesunula do stínu velkého kaštanu, abych toho cizince mohla pozorovat z větší blízkosti.

Vypadal zajímavě, vysoký, štíhlý, oblečený v plátěných kalhotách, světlé košili a kožené vestě.  Tmavé, dlouhé vlasy měl ledabyle stažené dozadu a stav jeho oděvu dával tušit, že má za sebou dlouhou cestu. Všimla jsem si i meče v pouzdře na jeho zádech. Ale muž nevypadal jako bojovník.

Cizinec prošel hájem až k jezírku s blankytně modrou vodou. Prosmýkla jsem se mezi stromy až tak blízko, že jsem mohla sledovat, jak se ranní paprsky slunce odrážejí na hladině. V této chvíli mě nádherná hra barev neupoutala, protože jsem zvědavě sledovala, co udělá ten neznámý narušitel.

Zůstal stát a chvíli se kochal pohledem na jezírko. Na několik vteřin zabloudil pohledem i mým směrem, ale já byla příliš opatrná, než aby mě mohl mezi kvetoucími keři jasmínu zahlédnout.

Cizinec ještě chvíli stál na břehu a pak se začal svlékat. Odložil pouzdro s mečem, ležérně setřásl z ramen svou vestu, košili a když si stáhl i kalhoty, stál na břehu úplně nahý. Ze svého úkrytu jsme si ho prohlížela s lehkým úsměvem na rtech. Na zavolání stráží jsem už ani nepomyslela a dívala se, jak pomalu vstoupil do jezírka.

Několik minut jsem pozorovala, jak se bezstarostně ráchá ve vodě a trochu mu záviděla, protože začínalo být horko. Plaval napříč jezírkem a já se trochu přikrčila, protože když vystoupil na druhém břehu, stál už jen několik metrů od mého úkrytu. Konečně však byl dostatečně blízko, abych si mohla prohlédnout každý detail.

S neskrývaným zájmem jsem ho začala studovat pohledem; sledovala jsem, jak mu z vlasů crčí voda, jak kapky stékají po jeho opáleném těle, po hladké hrudi, pevných bocích, zadku a svalnatých nohách.

Muž se natáhl do trávy na okraji jezírka a nechal sluneční paprsky, aby ho osušily. V hlavě se mi začal rodit plán, a jakmile jsem viděla, že cizinec zavřel oči, potichu jsem na sebe seslala kouzlo neviditelnosti a opatrně proběhla mezi keři.

Tichými kroky jsem se přenesla na druhou stranu jezera, kde neznámý nechal své věci včetně zbraně. Sebrala jsem jeho oblečení a vzala do ruky pouzdro s mečem. Co nejopatrněji jsem se přiblížila k ležícímu muži, opět se zviditelnila a bez varování mu položila ostrou špičku jeho meče na krk.

Muž otevřel oči a podíval se na mě beze známky překvapení.

„Už tě unavilo schovávat se ve křoví?" usmál se a já pochopila, že o mně věděl celou dobu.

„Vstup do této zahrady je přísně zakázán," pronesla jsem a ignorovala jeho poznámku.

„Ale no tak, snad mi nechceš nahnat strach? Vždyť ten meč sotva uneseš."

„Tak zavolám stráže."

Muž se pousmál a než jsem stačila cokoli udělat, sotva znatelným pohybem ruky vyslal mým směrem kouzlo.

Zastihl mě nepřipravenou, takže mi tlaková vlna nejen vyrazila meč z ruky, ale také zbavila rovnováhy. Nemotorně jsem sklouzla do jezírka a můj výkřik přerušila voda, která mi vnikla do úst.

Ve svých oblíbených bílých šatech jsem se rozplácla v jezeře. Vzteky bez sebe jsem spatřila toho drzouna, jak se mi směje. Takhle mě ponížit!

„Stráže! Stráže!" volala jsem, co mi síly stačily, zatímco jsem se drápala na břeh. Nebylo to nic snadného, dlouhé šaty nasáklé vodou mi ztěžovaly pohyb.

Muž se mezitím oblékl, sebral ze země svůj meč, který jsem při pádu upustila, a zasunul ho zpět do pouzdra.

S úsměvem natáhl ruku ke mně, aby mi pomohl z vody. Ignorovala jsem jeho nataženou dlaň a sama se vyškrábala na pevný břeh. Vrhla jsem na něj nasupený pohled a snažila se popadnout dech.

„Myslel jsem, že..." začal muž, ale odmlčel se, když spatřil, že do zahrady vtrhly stráže.

V duchu jsem se usmála. Konečně dostane, co si zaslouží.

Několik ozbrojenců obklopilo cizince a namířilo na něj své meče.

„Co jsi zač?" zeptala se Rissa, velitelka stráží.

„Jsem kouzelník ze Severních zemí."

„Kouzelníky v císařství nevidíme moc často," poznamenala Rissa. „Co tě sem přivádí?"

„Hledám jednoho přítele," odpověděl neurčitě cizinec.

„Vstup do zahrady je zakázán."

Kouzelník jen pokrčil rameny. „To jsem nevěděl."

Rissa si chvíli měřila vetřelce pohledem, pak kývla na strážné. Ti sklonili meče a stáhli se.

„Můžeš jít," řekla, „ale pro příště se raději drž od univerzitních pozemků dál."

„Přece ho nenecháte jen tak odejít!" vyhrkla jsem. „Porušil zákaz a mimo to," obrátila jsem se na Rissu, „zaútočil na mě."

„Zaútočil na tebe? Opravdu?" podivila se velitelka stráží a přejela pohledem mé zmáčené, zablácené šaty.

„Jenom malé nedorozumění," ozval se muž, ale Risse i ostatním bylo dávno jasné, co se tady odehrálo.

„Paní Sevrina by s tím nesouhlasila," pokusila jsem se prosadit si svou.

„Paní Sevrinu s takovou maličkostí nemíním obtěžovat," zpražila mě Rissa a pak se obrátila na toho kouzelníka. „A ty jdi."

Cizinec jí pokynul na pozdrav a zamířil k bráně ven ze zahrady. Ještě jednou se otočil, podíval se na mě a usmál se.

* * *

Spěchala jsem chodbou a doufala, že nepřijdu příliš pozdě. Slavnost začala už před půl hodinou, ale snad si zatím mé nepřítomnosti nikdo nevšiml.

Celý den jsem se bezcílně potulovala po univerzitě a myslela na toho záhadného cizince. Uvažovala jsem, jestli bych o něm neměla říci Paní Sevrině. Nakonec jsem to zavrhla. Rissa měla pravdu, nebyl důvod ji s tím obtěžovat.

Ovšem ani jednání velitelky stráží se mi nezamlouvalo. Klidně ho nechala jít. Ten drzoun si zasloužil trest, pobyt v žaláři by mu jenom prospěl. Kouzelník jeden namyšlený! Věděla jsem, jak jsou čarodějové arogantní, ale tenhle překonal i mé nejhorší představy.

Vstoupila jsem do velké univerzitní haly. Rozlehlý sál byl vyzdoben květinami a osvětlen obrovskými zlatými lustry s mnoha svícemi. Na balkoně seděli hudebníci, ale zatím se nehrálo.

Jak jsem předpokládala, na slavnost dorazili snad všichni důležití i ti méně důležití lidé z města. Sloužící pobíhali kolem dokola a nabízeli hostům různé speciality a dolévali víno. Sebrala jsem z podnosu jednu skleničku a vmísila se do davu. Pomalu jsem procházela sálem a rozhlížela se kolem, jestli spatřím známou tvář.

Většina ostatních dívek ze školy se věnovala hovoru s obchodníky a šlechtici, kteří se na slavnost vždy sjížděli, a tak jsem je nerušila. Paní Sevrina seděla v čele stolu vedle staršího muže v bohatě zdobeném obleku, kterého jsem neznala.

Naše představená se těšila velké úctě a mezi námi by se nenašla dívka, která by k ní nevzhlížela. Možná už nebyla nejmladší, ale přesto stále vypadala skvěle a její stříbrné vlasy se nedaly přehlédnout.

Všude se tísnilo plno lidí a zdálo se, že se slavnost opravdu vydaří. Protlačila jsem se davem až ke dveřím na terasu. Tam, stranou všem ostatním, jsem spatřila Nicallu, jak živě debatuje s nějakým mužem.

Sebejistou krásku jsem příliš nemilovala, ale nedalo se popřít, že mezi muži byla oblíbená. Velmi oblíbená. Koho asi tentokrát lapila do svých sítí?

„Jdeš pozdě," zaslechla jsem známý hlas a otočila se. V mém zorném úhlu se objevila usmívající se tvář světlovlasého elfa.

„Netušila jsem, že si toho někdo všimne."

„Vyhlížel jsem tě, Jossine," přiznal mladičký elf a usmál se.

„Proč mě? Nicalla je příliš zaneprázdněná?"

„Vlastně ano. Zaměstnává jí nějaký cizí šlechtic. Může se přetrhnout, aby na něj udělala dojem."

„Proč mě to nepřekvapuje." Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak Nicalla s cizím mužem zkušeně koketuje.

„A co nového u císařovny, Kaladane?" změnila jsem rychle téma a obrátila pozornost zpět na elfa. Jeho rodiče byli poradci naší vládkyně a on byl na to patřičně hrdý.

„Slyšel jsem, že v Severních zemích se schyluje k další válce," řekl Kaladan a jeho veselá tvář potemněla. „Před pár dny přišla skupina kouzelníků s poselstvím z Modrých Věží. Myslím, že chtějí naší pomoc."

„Naší pomoc?" podivila jsem se. „Odkdy kouzelníci žádají někoho o pomoc?"

„Víš, ono se o tom nesmí mluvit," ošíval se elf. „Ani já bych o tom nevěděl, kdybych neslyšel naše, jak se hádají."

„O čem se hádali?"

„Když ti to řeknu, musíš slíbit, že to nikomu neprozradíš."

„No tak, Kale, přece mě znáš."

Ujistila jsem ho, i když jsem věděla, že mladík by mi tu informaci řekl i tak. Neměl tady mnoho přátel a za mnou chodil pokaždé, když si potřeboval popovídat. V císařství jiní elfové nežili a jakým hnutím osudu se sem dostali jeho rodiče, jsem nevěděla.

„Dobře, tak poslouchej," začal Kaladan, chytl mě za předloktí a vedl stranou, kde nás nikdo nemohl poslouchat.

„Předpokládám, že ty jako budoucí sorkerenka víš co je to Povstání Sedmi."

Matně jsem si vybavila svoje poznámky z přednášek o Novodobé historii kouzelnictví a v duchu si představila stránku s nadpisem Povstáním Sedmi. V mysli mi okamžitě vyvstalo jméno Maleck Raia, ale to bylo tak všechno.

Novodobá historie kouzelnictví nepatřila k mým oblíbeným předmětům.

„Týkalo se to nějak povstání kouzelníků v Severních zemích," řekla jsem po chvíli. „Vybavuji si jméno Maleck Raia."

„To toho moc nevíš," ušklíbl se Kal. „Paní Sevrinu by nepotěšilo, že její studentky mají tak omezený rozhled."

„Moc mě neprovokuj nebo ti přičaruji nějakou odpornou vyrážku," vyhrožovala jsem v žertu.

„Pokud by sis, ty bystrá studentko, vzpomněla na to správné kouzlo," rozesmál se Kal a já se navzdory všemu zasmála s ním.

Měla jsem Kaladana ráda, byl upřímný, veselý a hodný a k tomu ještě neocenitelný zdroj informací.

„Tak o co tedy šlo v Povstání Sedmi?"

„Před více než 40 lety se sedm mocných kouzelníku vzepřelo Radě Modrých Věží. Chtěli, aby Rada odstoupila a nechala vládnout je. Strhla se bitva a Sedmička zvítězila. Několik následujících let to v Severních královstvích vypadalo dost špatně, ale nakonec byli svrženi. Všech Sedm Mocných, jak se jim tehdy říkalo, bylo rozprášeno a od té doby o nich nikdo neslyšel. Až doteď."

„Co se stalo?"

„Už skoro rok sem ze Severních zemích přicházejí zvěsti o tom, že by se Sedmička mohla znovu vrátit. Zjistilo se, že Maleck Raia, vůdce Mocných, není mrtev, jak se celé ty dlouhé roky myslelo a Rada se domnívá, že možná shromažďuje starou partu, aby znovu zaútočil na Věže."

„A oni chtějí, abychom jim pomohli? Proč bychom se měli plést do záležitostí kouzelníků?"

„Mluvíš jako můj otec. On si taky myslí, že to není naše věc a naší zemi uškodí, když se budeme míchat do věcí mezi čaroději. Pak by Mocní, pokud by znovu povstali, měli záminku zaútočit i na nás."

„Jako by nějakou záminku potřebovali. Kouzelníka dychtícího po moci nic nezastaví."

„Proto se také naši pohádali. Matka si myslí, že je naší povinnosti pomoci Modrým Věžím a jednou pro vždy svrhnout Mocné než obsadí Severní země a po tom i nás."

„Jakou pomoc od nás chtějí? Žádají, aby jim pomohli sorkerenky?"

„To těžko," zavrtěl hlavou elf. „Vždyť víš, jaký názor mají kouzelníci na schopnosti vás sorkerenek."

„Vyrovnáme se jakémukoli kouzelníkovi," vyhrkla jsem uraženě a v duchu zuřila nad tou arogancí. "Co tedy chtějí?"

„Nevím. Zaslechl jsem jenom to, že žádají císařovnu, aby tady někoho ukryla."

„Nějakého kouzelníka?"

„Možná," pokrčil rameny Kal. „Třeba..."

Elf se odmlčel, protože k nám mířila Nicalla.

„Kaladane," usmála se světlovláska na elfa a pak se obrátila na mě.

„Jossine, slyšela jsem od strážných, jak sis dneska dobře zaplavala v jezeře."

Nedalo se říct, že bych to nečekala. S úšklebkem jsem se na tu blonďatou mrchu podívala. Marně jsem však hledala slova, kterými bych ji mohla utřít.