Když večer sedím vedle Chels, pořád mám ten divný pocit. Asi jsem jen já divná. Radši začnu myslet na něco jiného.

"Hej, Chels, máš někdy takové přání, abys přestala existovat?"

"No jasně!" otočí se na mě s jiskřičkami v očích. "Třeba včera, když jsem byla v obchoďáku a viděla tam strašně krásný vínový kabát, začala jsem myslet na školu a na to, že bych neměla pořád utrácet. Nojo, ale jak jsem přišla domů začala jsem se proklínat..."

Nojo, zlatá Chels. Její vyprávění a problémy mě vždy dokážou rozptýlit a dovést na jiné myšlenky.

Kdyby to někoho zajímalo, závěrem jejího dnešního vyprávění bylo, že ten kabát prostě nemá, protože si ho nějaká zlá žena koupila přímo před jejími zraky.