Při asi desátém výbuchu smíchu jsem si všimla, že po pěšině za námi jde nějaký kluk se psem. Nejspíš venčí.

Nechtěla jsem moc zírat, ale tak nějak jsem vnitřně cítila, že ho znám.

Nojo, to mé tušení. Kéž by fungovalo, když ho nejvíc potřebuju, a nezaměřovalo se na kluky, kteří pochodují kolem mě.