Naši lavičku jsme s Chels při jednom vysmátém odpoledni překřtili na 'doupě'.

Je to totiž takové zapadlé místečko, do kterého se chodíme schovávat.

Někdy, když nám to slovo omylem ulítne na veřejnosti - prostě třeba na sebe křičíme razíme do doupěte? - lidi na nás nehezky zírají a nejspíš si myslí, že jsme zešíleli. Nejsou moc daleko od pravdy.