You say you're fine
Listen, can you hear it? Does it speak?
Will I feel it? Will it hurt?
Am I near it? I don't know  

Jejich setkání se protáhlo do pozdních večerních hodin. Tak to bývalo vždycky. Pozval ji na oběd - nejedli. Plánovali kratičké setkání - strávili spolu spoustu hodin. Hermiona přemýšlela, jestli se domů přemístí nebo se projde. Potřebovala chladný vzduch, který by ji probudil z podivného stavu, do kterého ji Charlie dostal. Jenže byla zimomřivá. ,,Tak ráda bych se prošla, ale je tam zima," postěžovala si nahlas. Charlie beze slova zmizel v ložnici. Vrátil se s mikinou. Přistoupil k Hermioně a začal ji oblékat. ,,Vážně mi půjčíš svou mikinu?" zeptala se Hermiona a usmála se. Charlie se neusmíval, pouze přikývl. Nakonec poodstoupil a prohlédl si Hermionu. Mikina jí byla velká, vypadala vtipně a svým způsobem roztomile. To ovšem Charlie nahlas neřekl. Hermiona to mohla pouze odtušit z jeho výrazu, který občas prozrazoval, že i on v sobě nosil zbytky citů. ,,Skutečně musíš jít?" zeptal se Charlie. Hermiona posmutněla. Nechtěla ho opouštět. Jenže měla i svůj život. Jaký ten život byl, to už bylo vedlejší.
,,Promiň, musím," odpověděla. Popostoupila k Charliemu a nechala se obejmout jeho silnými pažemi. Krátce přivřela oči. Vdechla jeho vůni. Proklela všechny bohy za tohle utrpení, které oba prožívají. Následně se z jeho sevření jemně vymanila. Pohladila ho po tváři a zálibně naklonila hlavu na stranu.
,,Už jsem ti řekla, že ti ty vousy sluší?"
,,Nebyl to záměr. Jen jsem línej," odpověděl Charlie. Jako by nesnesl to pomyšlení, že se Hermioně na něm něco líbí.
,,I tak je to moc pěkné," nedala se odradit Hermiona. Následně svou ruku svěsila. ,,Mikinu ti vrátím." Přikývl, že jí věří. Došla ke dveřím. ,,Budeš v pořádku?" otázala se. Přála si, aby jí lhal.
,,To je jasný," zalhal. Neuklidnilo ji to, protože vlastně věděla, že Charlie v pořádku není a nebude. Jenže co ona s tím mohla udělat? Jak mohla pomoct? Hermiona byla bezradná. U Charlieho poprvé zažila ten hrozný pocit, že vlastně nemůže dělat naprosto nic. Proto bylo tak bolestivé se s Charliem vidět. Měla svázané ruce a musela pozorovat, jak Charlie trpí. Sama o sobě taky zjišťovala, že není tak silná, jak se domnívala.
Věnovala Charliemu malý úsměv. Byla si jistá, že dělá dobře, když ho nechává samotného. Jen by to zhoršila. Musela si to ospravedlnit, jinak by se zbláznila.
,,Opatruj se, prosím."
,,Ty taky, Mionko," odvětil. Dlouho ji tak neoslovil. Snad celý ten rok. Měla být potěšená, ale zasáhlo ji to jako rána do hrudi. Ano, bývala Mionka, bývala jeho Mionka. Jen Charlie jí tak mohl říkat a jen Charliem byla takto ráda oslovována. Zvedla ruku v chabém pokusu zamávat a vzala za kliku.
Vyšla ven a zalapala po dechu. Do očí jí vhrkly slzy. Zatoužila se otočit a běžet zpátky. Vběhnout do Charlieho náručí a už nikdy ho nepustit. Jenže nemohla. Potřeboval se z toho dostat - a potřeboval na to být sám. Stejně jako ona potřebovala být sama, aby se zbavila vlastního zoufalství.