So we sit in the garden
and touch the grass with our hands  

Když usedli do trávy na jeho zahrádce, vyzula si boty i Hermiona. Bylo to podivné. Sice seděli na trávě a mohli pozorovat nebe, ale celé se to zdálo jako parodie na přírodu. Přece jen byli uprostřed Londýna. Místo zpěvu ptáků slyšeli hlavně projíždějící auta. A nebe? Ve dne bylo stejné jako kdekoliv jinde. Ale v noci nebyly vidět hvězdy kvůli světelnému smogu. Hermiona věděla, jak moc Charlie miluje přírodu. Bylo jí jasné, že se mu musí stýskat po životě, který měl dřív. Poslední měsíce trávil jen v tomto domě, na této zahradě a občas zašel do blízké večerky. Nic víc. Uzavřel se před světem. Dle pana Weasleyho Charlie ani nenapsal do Rumunska, aby uvedl, kdy se plánuje vrátit. Jen bohové věděli, zda se Charles chtěl vracet k normálnímu životu. Bylo docela štěstí, že tak rychle a lehce sehnal tento dům a že ho zde nájemce nechal bydlet už víc než rok. Přitom to ze začátku vypadalo na krátké období, které přejde. Hermiona se pokárala. Už dávno přece věděla, že se takové situace těžko posuzují a vlastně by se soudit ani neměly.

Po chvíli Hermiona ulehla. Měla pocit, že v trávě neležela celé věky. Jako kdyby kvůli všem těm pohromám, katastrofám a bojům neměla nikdy skutečný čas jen tak ležet a koukat na nebe. Bylo to smutné, ale i tak se cítila lépe než kdy dřív. Charlie ji pozoroval. Utrhl jednu travinu a začal Hermionu lechtat na nose. Hermiona se zamračila, nakrčila nosík a trochu se ošila. Následně se ale musela usmát. Poškrábala se na nose. Charlie na ni shlížel a jí se zdálo, že se v jeho očích na chvíli něco rozsvítilo. Skoro jako kdyby měl nakročeno k tomu se usmát. Jak rychle se tento světlý moment objevil, tak rychle i zmizel. Jeho pohled pohasl. Svěsil ruku a ulehl vedle Hermiony. Dívali se oba na nebe a mlčeli. Když se pořádně snažili, dokázali ze své hlavy vypudit zvuky aut. Mohlo se zdát, že jsou někde u Doupěte, když si odmysleli okolní ruch velkoměsta. Skoro byli zpátky. Skoro jim kolem hlav lítali čmeláci a místo zažloutlé trávy se pod jejich těly rozprostíraly luční květy. Skoro se zase zamilovávali.
,,Kde je tvoje štěstí? Kde je tvá radost?" zeptala se Hermiona.
,,Někde v trávě," odpověděl Charlie.
Hermiona to považovala za velice smutnou odpověď. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že možná mluvil o ní jako o svém štěstí. Znovu mlčeli. Možná štěstí bylo tady a teď. Jen to nevěděli, protože neměli ani tušení, že se navzájem stále mají rádi. A že jim to stačí. Charlie poslepu našel Hermioninu ruku a chytil ji. Hermiona se pousmála a jeho ruku stiskla.