Don't think, just try to sleep  

Charlie během druhého filmu usnul, hlavu měl položenou na Hermionině rameni. Hermioně to první půlhodinu nevadilo, dalších dvacet minut to docela tolerovala, ale zbytek filmu už ji bolelo celé tělo, protože kvůli Charliemu seděla nepřirozeně. Hned jak začaly titulky, jemně řekla: ,,Charlie, vstávej, jdeš spát."
Charlie nespokojeně zamručel a následně se zeptal: ,,Proč vstávat, když mám spát?"
,,Protože se spí na posteli, ne na mně," odvětila Hermiona. Charlie se rozespale zahihňal. ,,Jsi dětinský, Charlesi," poznamenala, ale taky se tomu trochu zasmála. Charlie Hermionu objal rukou.
,,Zůstaneme tady," požádal ji. Hermiona se nadechla, aby ze vzduchu načerpala trpělivost.
,,Ne. Půjdeš si lehnout. Nemíním si zničit záda kvůli tomu, že jsi lenoch."
,,Co za to?"
Hermiona pozvedla obočí. Mizera, chtěl vyjednávat, pomyslela si. ,,Když půjdeš do ložnice, tak ti dám pusu na dobrou noc."
Charlie uvažoval se stále zavřenýma očima, nakonec se překonal. Promnul si oči, zamžoural a zívl.
,,Takovýhle obchodování..." zamumlal, když se hrabal na nohy.

Vzpomněla si na jinou noc. Těsně po bitvě byli všichni v Bradavicích a dávali se do kupy. A oplakávali své bližní. Charlie neplakal. Mlčky chodil sem a tam - po celém hradě. Ostatní odcházeli, ale Charlie zůstával  a celého hodiny jen chodil.  Nemluvil se svou rodinou. Trpěl, ale nedokázal ten zármutek s nikým sdílet. Cítil se provinile a osaměle. Ron tehdy ztrápeně pohlédl na Hermionu a řekl: ,,Prosím, běž za ním. Tebe k sobě pustí." Důvěřoval jí a Hermiona nechtěla Rona zklamat, navíc chtěla Charliemu pomoct. Pamatovala si, jak běžela chodbami, které nikdy nebyly tak děsivé tiché. Doběhla ho v pátém patře. Položila ruku na jeho rameno, aby se zastavil. ,,Charlie..." oslovila ho. Skutečně se zastavil, ale neotáčel se. Hermiona se bála vidět jeho tvář, určitě by ji to zlomilo, kdyby zahlédla tu tíhu, kterou nesl. A tak ho zezadu objala. Nevadilo jí, že své čelo boří do propoceného a špinavého trička, které na sobě měl už druhou noc. Stáli tam možná pár minut, možná pár hodin. ,,Spal jsi?" zeptala se Hermiona, když se od něj odtáhla. Viděla, že kroutí svou hlavou. Donutila ho, aby se posadili. Seděli dlouho, snad celou věčnost. Ale nakonec se podařilo a Charlie usnul na jejím klíně. Byl to tehdy Hermionin první úspěch, kdy aspoň maličko ulehčila jeho duši.

Uložila ho do postele. Chvíli seděla vedle něj a starostlivě ho pozorovala. Přemohla ho skutečná únava. Ale byla to spokojená únava. Taková únava, která se dostaví pouze, když je člověk šťastný. Bývá po ní ten nejkrásnější spánek - po všech těch nocích, kdy je spánek neklidný. Hemriona se sehnula, políbila Charlieho na rty. ,,Tak dobrou noc," pravila a chtěla vstát.  Podíval se jí do očí a řekl: ,,Prosím, zůstaň tu se mnou." Hermiona nevěděla, jak se má zachovat. Netušila, kam ji zavede jakékoliv její rozhodnutí. Věděla ale moc dobře jednu věc. Měla moc ráda Charlieho. Měla ho ráda víc než by přiznala. Ta láska, kterou k němu chovala, byla silnější než překážky. I kdyby se s ní nikdy neplánoval dát dohromady, stejně věděla, že ho bude nadále mít ráda. Její láska byla totiž bez požadavků a nároků, nebyla ničím limitována, nic za ni na oplátku nežádala. Hermiona si vyzula boty, svlékla si svetřík a vlezla k Charliemu do postele. Přimáčkla se zezadu na jeho tělo, objala ho rukou.
,,Nevzdávej to se mnou, prosím," poprosil Charlie.
,,Nikdy," ujistila ho Hermiona.