Jak mám zadržet svou duši,
aby se nedotýkala tvé?
Jak ji mám pozdvihnout
k jiným věcem, nad tebe?
Tak rád bych ji ponechal v temnotě
u něčeho ztraceného, na cizím, tichém místě,
jež se nedme jako tvé hloubky.

A přece vše, co se nás dotýká, tebe a mne,
nás bere najednou jako tah smyčce,
jenž ze dvou strun vyloudí jediný tón.
Na jakém nástroji jsme napjati?
A v rukou jakého hráče?
Jak sladká píseň.

- Rainer Maria Rilke

Seděli naproti sobě, Pansy držela sklenku vína v ruce, Charlie se pro svou skleničku čas od času nahnul ke stolu a lokl si. ,,Mám tu dneska zůstat?" zeptal se zničeho nic Charles.
Pansy netušila, jak odpovědět. Chtěla, aby zůstal. Nechtěla však vypadat zoufale. ,,Prosím, zůstaň tu," řekla.
,,Dobře. Rád zůstanu. Ale zejtra už budu muset fakt zpátky za příbuznejma," dodal. Pansy pokývla hlavou, to znělo fér. ,,Je nás sice děsně moc a těžko si člověk hledá chvilku klidu a soukromí, ale kdybys je znala..."
,,Znám tvou rodinu," zarazila ho v půlce věty Pansy. Sklopila zrak, prstem přejížděla po skleničce. ,,Některé z nich znám až moc dobře. Chovala jsem se k nim hnusně. Byla jsem mladá a ztracená, nenáviděla jsem je... protože se měli navzájem a pomáhali si. Ronaldovi jsem dělala ze života peklo." Pansy se nepřirozeně rozlítostnila. Charlie byl její reakcí překvapený, ale snažil se zachovat chladnou hlavu a tím pomoct Pansy dojít klidu. Nedokázal si představit, jak mohla být zlá. Otravná? Jistě. Povrchní? To si piš. Ale zlobu v ní neviděl, aspoň ne vůči jiným lidem. Pansy možná ani netušila, že svým chováním nejvíc ubližovala sama sobě. Jestli byla drzá na Rona, tak se jí akorát vysmál, tím si byl Charlie jistý. Weasleyovi byli zvyklí na povýšené jednání od jiných kouzelnických rodin. Pansy se trápila něčím, co už dávno bylo zapomenuto.
,,Pansy, to je v pořádku. Taky jsem byl mladej. A děsně hloupej. Nechal jsem rodinu samotnou, odešel jsem do Rumunska a ani jsem se neobtěžoval jim občas napsat byť jen krátkej dopis. Všichni jsme udělali takovejch chyb... Měla bys sama sobě konečně odpustit."
,,Nemůžu si to odpustit," řekla pouze.
,,Proč? Pověz mi důvod."
Pansy bezradně pokrčila rameny.
,,Není to snadný."
,,Jasný. Takže se radši bude nenávidět, páč je to jednodušší."
,,Přesně tak," stála si za svým Pansy, i když věděla, že to zní mírně dětinsky.
,,Pansy," řekl Charles a tentokrát se tvářil vážně, ,,líbíš se mi. Jako člověk... a dokonce jako holka. Nechci, aby se nenáviděla holka, která se mi líbí." Pansy byla zasažena údivem. Čekala cokoliv, ale tohle ne. Proto ani nevěděla, jak reagovat. Přemýšlela. Cítila se hrozně, ale Charlie jí pověděl něco, co ji donutilo přehodnotit svou situaci... a svůj postoj. Líbila se muži, který byl čestný a hodný. Nemohla být přece až tak úděsná, když se mohla líbit typickému správňákovi. Pansy pocítila něco jako radost.
,,Mám tě ráda, Charlesi," pravila pojednou. ,,Jsi laskavý. Chováš se ke mně pěkněji než moji blízcí."
,,A navíc jsem i pohlednej," dodal laškovně a mrkl na ni jedním okem. Pansyiny tváře zrudly pod náporem horkého studu.
,,Chci se s tebou vídat, Charlesi," odhodlala se Pansy. ,,Chci sama sobě odpustit. Chci trávit čas s lidmi, které mám ráda. Chci... žít."
Charles se usmál, ale nadechl se tak dlouze, že bylo jasné nadcházející ALE.
,,Brzo se vracím do Rumunska. Pracuju tam s draky." Pansy tato skutečnost uhodila, ne pouze metaforicky, doopravdy cítila fyzickou bolest. ,,Mohli bysme si dopisovat," navrhl.
,,To bychom mohli," hlesla Pansy. Byla už znova nešťastná. Všechno bylo ztracené. Přesně takhle to dopadne, když si člověk v něco doufat. Pansy byla za nadějné myšlenky po právu potrestána.
,,A třeba bys mě mohla navštívit," pravil Charlie se svým roztomilým zazubením. Pansy si málokdy ,,vybírala" dovolenou, takže měla teoreticky možnost dva týdny vypadnout a zavítat do Rumunska. Mohla na návštěvu za mužem, kterému se prý líbila.