Kdybys měl přijít na podzim,
odmetu letní dny
půl s úsměvem, půl s úšklebkem,
jak mouchu ze stěny.

Mám-li tě spatřit do roka,
svinu do krabiček
zvlášť každý měsíc z obavy,
že spletou číslice.

Zdrží-li tě jen staletí,
spočtu, prst za prstem,
jak jdou, než ruku pochová
Van Diemanova zem.

Jista, že s koncem života
bude náš radostný,
jak slupku pryč jej odhodím
a přejdu k věčnosti.

Však nejistota o délce
tohoto mezi tím
mě štve jak přízrak žihadla,
jež chystá bodnutí.

- Emily Dickinsonová

Pansy si poklidila na pracovním stole, sbalila osobní věci do kabelky a zvedla se k odchodu. Rozloučila se s kolegy se slovy: ,,La revedere." Vyšla před budovu a ihned si svlékla sako. Bylo hrozné horko. Byla vděčná, že pracovala ve společnosti, kde byla ve všech kancelářích klimatizace. Nemohla si představit, jak náročné musí být celý den pracovat na slunci. Politovala Charlieho, ale věděla, že je na to zvyklý a že by si nikdy nepostěžoval. Pomalou chůzí se vydala domů. Procházela temešvárské ulice a koukala do výloh obchodů. Nikdy by nevěřila, že si to město za necelé dva roky tak zamiluje. Měla tu ráda úplně všechno. Došla ke svému domu, odemkla a hned si vyzula lodičky. Sako pověsila, kabelku položila na botník. Přes týden tu většinou bývala sama. Charlie se vždy v pondělí ráno vypravil do dračí rezervace a v pátek večer se vrátil. Byl pátek, za pár hodin Pansy očekávala návrat svého partnera.

Pansy si sedla a položila před sebe zrcátko. Zvětšovací zrcátko, nejodpornější věc na světě, pomyslela si hořce Pansy. Díky tomuto vynálezu mohla vidět každičkou nedokonalost své pleti. Bývala krásná, pamatovala si to. Nedokázala si vybavit, kdy přesně se objevily první vrásky. Tak či tak se objevily příliš brzy a nečekaně. Zhluboka se nadechla nosem. Vždyť vrásky mají mít staří lidé! Tohle nebylo fér. Ještě přece byla mladá. Byla? Podle těch vrásek ne. Přejela prstem po čele, ty rýhy se dřív objevovaly jen při vzteku, teď už tam byly vyryté napořád. Vždy si myslela, že se stáří nebojí. Domnívala se, že bude jednou z těch žen, které stárnou s grácií. Ach, jak se mýlila! Přiložila své dlaně těsně pod spánky a silou vypjala svou pleť. Potřebovala Charlieho. Hned. Potřebovala utěšit. Musel jí říct, že je na sebe zbytečně přísná a že se mu líbí. Jen Charlie ji mohl uklidnit.

Minul čas večeře. Pansy se mohla klidně najíst sama, ale neměla chuť. Sklidila ze stolu. Jídlo schovala do trouby. Posadila se s knihou na pohovku a čas plynul. Později si k četbě lehla. Podívala se na hodiny. Bylo deset večer. Odložila knihu, stejně se nedokázala soustředit. Chodila po domě sem a tam, občas vyšla na balkón, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Občas prostě přišel později. Stávalo se to. Byla znepokojena úplně zbytečně. Jenže dnes potřebovala Charlieho po svém boku. Dnešek byl jeden z těch špatných dnů, kdy se vše zdálo ztracené. Pouze Charles ji z toho mohl dostat, jen on ji mohl vysvobodit. Přišla půlnoc. Byla znavená, měla za sebou náročný pracovní týden. Lehla si do postele. Odpočívala jen napůl, byla rozhodnutá na Charlieho počkat. O půl druhé ráno uslyšela chrastění klíče v zámku. Hlavní dveře se otevřely, zavřely, pak Charlie zodpovědně zamkl. Slyšela jeho kroky. Za pár vteřin vešel do ložnice. ,,Že ty zase nespíš?" zašeptal místo pozdravu.
Pansy lehce nadzvedla hlavu. ,,Čekala jsem na tebe," odvětila. Charlie se usmál, v té tmě to neviděla, ale slyšela to. Svlékl se do spodního prádla, oblečení hodil na židli a vlezl si za Pansy. Objal ji kolem pasu a políbil ji na rameno.
,,Promiň. Měli jsme komplikace, jeden drak si zlomil křídlo," vysvětlil.
,,Povyprávíš mi o tom?" zeptala se Pansy.
Charlie zívl a pravil: ,,Snad ráno, maceško."
,,Stýskalo se mi," řekla, ale už se jí nedostalo odpovědi. Charlie usnul.