Čekej na mne a já se ti vrátím, jenom musíš doopravdy chtít.
Čekej, i když slunce se ti ztratí v lijavcích, jež smutkem budou znít,
čekej, i když vánice se žene, čekej, i když venku plane žár,
čekej, i když každý zapomene, čekej, i když nikdo nečeká.
Čekej, i když poslední má psaní přestanou ti chodit z dálavy,
čekej, i když každý při čekání nakonec se jednou unaví.

Čekej na mne a já se ti vrátím, jenom nesmíš nikdy poslechnout
toho, kdo zlou radu dá ti - že prý věčně čeká jenom bloud.
Ať oklame třeba vlastní matku krutá zpráva, že mne kryje zem,
ať podlehnout zoufalému zmatku všichni ti, jimž byl jsem přítelem.
Naposled ať zavzpomíná s číší v ruce na mne kamarád,
čekej na mne a tu číši vína nepospíchej do ruky hned brát.

Čekej na mne a já se ti vrátím, navzdory všem smrtím přijdu zpět.
A kdo víru v návrat můj už ztratil, štěstí mé mi bude závidět.
Kdo nečekal, ten nepochopí, že tam v pekle střel a požárů
čekání tvé zanechalo stopy - vyrvalo mě smrti ze spárů.
Uchovává však naše paměť stálá, jak jsem přežil krupobití střel:
ty jsi prostě čekat dokázala, jak to nikdo jiný neuměl.

Konstantin Simonov

Pansy stála v chodbičce a sledovala, jak si Charlie zavazuje boty. Ruce měla zkřížené na prsou a snažila se vypadat klidně a nad věcí. Ve skutečnosti se jí chtělo plakat. Nevěřila, že se s Charlesem znovu setká. Ani nevěřila, že by mu mohla chybět a že ten nápad s Rumunskem myslel vážně. Domnívala se, že to všechno řekl jen proto, aby ji uklidnil. A teď zmizí z jejího života  a už si na ni ani nevzpomene. Narovnal se a usmál se na ni. Jeho úsměv neopětovala.
,,Moc ti děkuju, že jsem tu s tebou mohl bejt," řekl a popostoupil k ní. Pansy ucouvla. Zahleděla se do země.
,,Jo. V pohodě. Měj se." Byla stručná. Chtěla, aby už odešel. Nesnesla to pomyšlení, že bude pryč, proto musel co nejdřív zmizet. Jinak by se ponížila natolik, že by ho začala prosit, aby zůstal. Pansy se ponižovat nechtěla, zvlášť když to bylo předem ztracené.
,,Co se děje?" zeptal se Charles. ,,Myslel jsem, že je ti aspoň trochu líto, že musím jít. Přitom mě vyháníš. Myslel jsem, že chceš, abych mohl zůstat."
,,Co bych ti měla říct? Že nic víc si na světě nepřeju? Mám ti snad přiznat, že se bojím samoty, a proto se jí obklopuju? Mám snad přiznat..." Zarazila se, to bolest srdce zastavila její slova. Než se stihla naplno rozplakat, Charlie ji pevně objal. Hlasitě se rozvzlykala.
,,Víš, že se ti vrátím, že jo?" otázal se. Pansy neodpovídala, nechtěla lhát. Odtáhl ji od sebe jen natolik, aby si mohl vynutit její uplakaný pohled. ,,Pansy," oslovil ji jemně a zároveň pevně (jako by se i o jeho slova mohla opřít), ,,seš výjimečná. Asi to vůbec nevíš. Fakt se mi líbíš, i když mi to nevěříš. Chci s tebou bejt v kontaktu, i když si to nejspíš nemyslíš. Jsem děsnej v mnoha věcech, ale nelžu." Sklopila zrak, neposlouchalo se jí to lehce. Nebyla zvyklá na hezká slova, bála se jim uvěřit. Charlie položil sví dlaně na její tváře. Zahleděl se jí do očí a řekl: ,,Pansy, jestli mi dáš čas, jestli mi to dovolíš, tak se do tebe jednoho dne určitě děsně zakoukám a pak se mě už vůbec nezbavíš. Až tě blíž poznám, až ty budeš znát mě, tak jestli se ti nezošklivím, tak ti budu nablízku neustále a pořád. A teprve až mě budeš mít úplně po krk, tak tě možná nechám tvý samotě." Pansy se zasmála, jen maličko, slabě. ,,Jenom to nesmíme uspěchat. Teprv pak poznáme, jestli je to pravý. Jestli je to to, co oba chceme."
,,Bojím se, že zjistíš, že je ti beze mě líp," přiznala Pansy. Charlie se usmál, pátral v jejích očích.
,,Ježiš... To nevíš, jak se bojim já, že ty zavřeš dveře a řekneš si: ty jo, vždyť to byl debil."
Pansy položila svou dlaň na jeho hřbet ruky, kterou měl stále položenou na její uplakané tváři. ,,Nejsi debil, Charlesi. A já jsem za to fakt vděčná." Oba se rozesmáli. Sklonil se a položil své čelo na její. Pansy zvedla bradu a tím měla přístup k jeho rtům. Lehce ho políbila. Charlie nechal své oči otevřené a pozoroval, jak její řasy orosené slzami se třepotají. Když se od sebe odtáhli, Charlie došel ke dveřím a otevřel je. ,,Opatruj se, Pansy."
Pansy už zase měla na krajíčku. ,,Dávej na sebe pozor, Charlesi." Odešel. Zabouchl za sebou. Pansy si otírala slzy. Po chvíli se ozvalo zaklepání. Otevřela, než stačila cokoliv říct, Charlie ji k sobě pevně přivinul a vášnivě ji začal líbat. Sotva popadla dech. ,,Buď trpělivá, Pansy," požádal ji a teprve nyní skutečně odešel. Pansy se rozhodla, že bude čekat.