Těm, které pláčí...

Především vy, jež možná nejste milovány
a vy, jež trpíte, já vaše sestra jsem,
vám patří snění mé a pro vás jen jsou psány
mé sladké verše - sladké, s hořkým výkřikem.

Zde v této knize je má duše uvězněna,
jen spočítejte dni, kdy trpím jako vy.
Vy plačky světa, jímž jdu já, všem cizí žena,
do mého popela smočte své okovy.

A nemáte-li čas své slzy popsat ani,
nechte je dopadat klidně na tento list.
Prosím vás - odpusťte. Prosby jsou naší zbraní.
Odpusťte, co jsem vám o sobě dala číst.

A je-li nutno kus rozumu ztratit rázem,
když chceme větru slov své myšlenky v plen dát,
pak kdo dá tajemství, je něžný spíš než blázen:
je možno zpívajícím ptákem pohrdat?

-Marceline Desbordes-Valmorová

Charlie přinesl další skleničku vína Pansy, sobě znovu objednal pivo. Pansy se mu dlouze zadívala do očí. Její pohled ho překvapil, zmateně zvedl obočí. ,,Děje se něco?" zeptal se a přisunul sklenku s vínem blíž k ní. Pansy cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Tolik chtěla plakat, když jí při pohledu na Charlieho došlo, jak hezky se cítí v jeho společnosti. Nešlo o žádné romantické pobláznění, Pansy pouze cítila něco jako přátelské spojení... Charles Weasley ji totiž skutečně poslouchal, když mluvila. Povídal si s ní a tvářil se, jako kdyby ho zajímalo, co Pansy povídá. Choval se mile. K Pansy. K Pansy se už dlouho nechoval nikdo tak mile. Všichni na její odtažitost reagovali buďto ignorací nebo hněvem. Nebo o ní začali říkat, že je arogantní. Ale Charles Weasley ne. Trpělivě čekal, než mu odpoví na jeho dotazy. Pansy nerada odpovídala bez rozmyšlení. Jako studentka často ze svých úst vypustila krutou poznámku, zbytečně sarkastickou urážku nebo prostě a jednoduše nějakou hloupost. Teď si na to dávala pozor. Proto se vždy před zodpovězením nějakého dotazu dlouho odmlčela, zamyslela se a teprve pak odpověděla. Charlesovi to nevadilo. Ticho, které se mezi nimi čas od času vznášelo, mu nevadilo.
,,Chceš se vracet za svou rodinou?" zeptala se Pansy po dlouhém rozmýšlení.
,,Nejradši bych se tam vrátil až zítra, ale co nadělám..." odpověděl popravdě. ,,Jsem s nima rád, jenom tam bude zase hluk a zmatek." Nechtěl, aby si Pansy myslela, že nerad tráví čas se svou rodinou.
,,Zůstaň tu," řekla.
,,Chceš se mnou prochlastat celou noc?" podivil se Charlie a bodře se rozesmál. Pansy se neusmála, hleděla na něj stále stejně nečitelně.
,,Ne. Nabízím ti svůj byt. Mohl by ses v klidu vyspat." Charlie byl překvapený tím, co Pansy řekla.
,,Vždyť mě skoro neznáš..." hlesl. Pansy pohodila rameny.
,,Co se mi nejhoršího může stát?" zeptala se.
,,Tvůj chybějící pud sebezáchovy mě děsí."
Pansy se lehce ušklíbla a pohledem sjela k jeho rukám. ,,Vážně? Děsí tě, že se nebojím cizího chlapa? A co ty? Očividně se taky nebojíš. Jinak by sis nezahrával s ohněm."
Charlie pohlédl na svá zranění a trochu nesměle se zasmál, pak si ještě nesměleji prohrábl zrzavé vlasy. ,,Jo. No. To jako jo. Já pracuju s drakama. Jenže ty seš holka."
,,Holky mají být zbabělé?"
,,Holky maj bejt opatrný," upřesnil Charlie. Přece jen měl mladší sestru a cítil ke všem ženám ochranitelský pud.
,,Důvěruju ti, Charlesi. Na lidi mám nos. Poznám, kdo je správňák."
,,Takže... Fakt mi nabízíš nocleh?" Pansy přikývla. ,,Seš si jistá?" Znovu kývla hlavou. ,,Děkuju, Pansy."
,,Neděkuj, Charlesi. Mám přespříliš velký byt, který mi koupili rodiče. Cítím se provinile, že v něm žiju... sama. Takhle aspoň udělám dobrý skutek, protože si odpočineš od rodinného shonu."
,,Dáte si ještě něco?" zeptal se hospodský, když odnášel prázdnou mističku.
,,Dopijeme a půjdeme," odpověděla Pansy.

((úžasné ilustrace: annamachtart ))