Ticho za rozbřesku ševelí
jak skrytá bolest
kdesi hluboko
hluboko pod kůží
kdesi na dně...
...mlčení...

- Vladimír Jaromír Horák

Na posteli ležela nahá dívka a hleděla oknem na vycházející slunce. Dovolila si jediné povzdechnutí. Nejraději by zůstala ležet celý den. Natažená na černém prostěradle, bělostné nohy lehce od sebe a ruce rozepjaté. Vlasy měla kolem hlavy rozprostřené jako svatozář. Pansy na chvíli v duchu zalitovala, že s ní nikdo není v místnosti. Málokdy si uvědomovala svou krásu a své mládí, zrovna teď si přála, aby se nějaký člověk kochal pohledem na její nahé tělo. Přivřela oči, zasnila se snad jen na vteřinu, možná na dvě, pak však musela vstát. Oblékla si prádlo, následně černé kalhoty a bílou košili. Knoflíčky si zapínala cestou do kuchyně, kde se opřela o kuchyňskou linku a vypila si kávu. Dnešní ráno bylo podivně pochmurné. Pansy víc než kdy jindy vnímala to ticho, které obývalo její byt. Zabolelo ji u srdce. Musela tu bolest zahnat, neměla na smutek čas, musela do práce, musela se věnovat svým povinnostem a být zodpovědnou součástí společnosti. Dopila kávu, obula si červené lodičky, připravila si kabelku a vydala se ven. Někteří muži se na ni podívali, ale Pansy je ostentativně ignorovala. Už měla za sebou období flirtování, nepřineslo jí to nic dobrého, jen spoustu výčitek svědomí a hanby. Sledovala dlažební kostky pod nohama. 

Vešla do firmy, pozdravila své kolegy a zmizela ve své kanceláři. Nebyla na vedoucí pozici, ani neměla nijak vysoký plat. Kvůli předsudkům si musela najít práci v mudlovském světě, kde těžko ,,vyučená čarodějka" hledá uplatnění. ,,Máte vysokou školu?" býval první dotaz. ,,Co přesně máte vystudováno?" ,,Umíte pracovat s počítačem?" Pansy byla vděčná, že dostala místo účetní a ekonomky. Byla na sebe dostatečně přísná, naučit se jasná pravidla a postupy pro ni nebyl problém. Zapadla do kolektivu brzy. Pouze kolegyně ji neměly příliš v lásce. Očividně jí záviděly její ,,smutnou krásu". Pansy se musela trpce pousmát. Kéž by kolegyně věděly, že Pansy byla její krása k ničemu. Klidně by jim všechnu svou krásu věnovala. Nic dobrého z krásy nevzešlo. Ne pro ni.

Místo oběda si udělala kafe a dál pracovala. Ostatní chodili do firemní kantýny a povídali si. Pansy se těmto situacím vyhýbala. Raději si udělala své povinnosti a mohla pak o to dřív odejít domů. Nezdržovala se takovými zbytečnostmi jako bylo jídlo, odpočinek či radost.

Den utekl překvapivě rychle. Pansy vyšla z firmy a zamířila domů. Po pár minutách si to ale rozmyslela. Rozhodla se, že sama sobě povolí jednu sklenku vína. Došla ke kouzelné zdi a přešla do světa kouzel. Hned za Příčnou ulicí bylo Sněžné náměstíčko, kde i v létě padaly vločky sněhu. V rohu náměstí stála hospůdka, kam Pansy občas zavítala. Bylo teprve odpoledne, takže neočekávala žádný nával. Měla pravdu. Vstoupila do skoro prázdné hospody. Jen u baru seděl nějaký člověk a pak další muž s pintou piva posedával u okna. Pansy pozdravila hospodského pouhým pokývnutím hlavy a usadila se v rohu místnosti, jako by se snažila splynout s okolím a stát se neviditelnou. Objednala si sklenku červeného a mističku oliv a uzených mandlí.

Mé srdce něhou přetéká, ale nikdy to nepřiznám.

((úžasné ilustrace: annamachtart ))