Dvacátý druhý týden začal rozloučením. Charlie znovu odcházet nechtěl. Pansy ho ujišťovala, že není důvod, aby si přál zůstávat. Tentokrát však otálel Charlie déle. Tiskl se k Pansy víc. Odmítal jít pryč. ,,Měl bych bejt tady," šeptal jí do vlasů, když Pansy objímal.
,,Měl bys jít pracovat, abys nás všechny uživil," odvětila Pansy. Prohlížel si její tvář, mračil se. ,,Nestraš mě. Díváš se tak smutně, jako kdyby byl konec světa," dodala. Jeho obličej se projasnil jak po jarním dešti.
,,Promiň. Jen se mi bude děsně stejskat," řekl a pohladil ji po vlasech. Znovu ji k sobě přivinul.
,,Oba musíme do práce, Charlesi," připomněla mu Pansy, i když taky nechtěla, aby ji pouštěl.

Pansy kráčela z práce, v jedné ruce tašku s nákupem, druhou se nevědomky dotýkala svého rostoucího bříška. Když už byla na ulici, kde měli dům, zpomalila. Před jejich domem stálo auto. Takováto auta se rumunskými městy neproháněla často. Luxusní, naleštěné... Pansy se zhluboka nadechla nosem. Nebyla připravená tomu čelit, ale musela. Přede dveřmi postávali dva lidé.
,,Mami, tati," řekla místo pozdravu. Oba se k ní otočili čelem. Taky nebyli nadšení.
,,Zlatíčko," pravila její matka bez jediného náznaku citu a vydala se směrem k Pansy. Metr od ní se zastavila a hleděla na její břicho. ,,Co to...?"
,,Jsem těhotná," oznámila Pansy.
Její matka se otočila ke svému muži, věnovala mu důležitý pohled, ale nic neřekla. Následně svou dceru lehce objala.
,,Dvojčata," dodala, i když to její rodiče nejspíš nezajímalo.
,,To jsem si oddechla, už jsem myslela, že jsi tolik přibrala kvůli jednomu dítěti," odvětila její matka a vůbec jí nedošlo, že by to mohlo Pansy urazit.

Pozvala je dovnitř. Musela. Její matka už ve dveřích dramaticky hlasitě nasála vzduch do plic. ,,Ach, drahoušku," začala znepokojeně, ,,měla bys svou uklízečku propustit."
,,Nemáme žádné služebnictvo," odvětila Pansy a mířila do kuchyně. Neviděla na svou matku, ale dokázala si živě představit její šokovaný výraz.
,,Chápu. Tohle je jen přechodné bydliště, takže nechceš nijak plýtvat penězi," odtušila. Pansy se otočila ke svým rodičům čelem.
,,Tohle je náš dům. Tady budu bydlet i nadále. Nechci služky, nechci jiný dům, jsem spokojená. Posaďte se," dokončila svůj proslov s gestem ukazujícím na pohovku v obývacím pokoji. Nalila jim limonádu a sedla si naproti nim.
,,Takže jsi prodala byt, aby ses nastěhovala do tohoto... příbytku?" otázal se její otec přísně.
Pansy přikývla. Vybavila si pondělní loučení s Charliem. Neměl odcházet. Teď ho potřebovala víc než kdy dřív.
,,Proslýchá se, že sis začala s jedním od Weasleyů," zašeptala její matka. Pansy znovu přikývla. ,,Víš, drahoušku, jsi mladá, chtěla sis užít... My to chápeme. Nicméně se domníváme, že by ses měla vrátit zpět do Anglie a začít žít normální život."
Pansy nevěřila vlastním uším. ,,Já žiju normální život. Tady. S Charliem. Čekáme rodinu," odpověděla a snažila se mluvit pomalu, aby chápali, co jim říká.
,,Ještě to zvaž. Vždyť o děti by se mohl starat ten Weasley, nikdo by se nemusel ani dozvědět, že ses dostala do potíží."
,,Dostat se do potíží? Takhle říkáš tomu, když někdo chce mít děti s mužem, kterého miluje?" obořila se do své matky Pansy.
,,Jen ti radíme, aby ses nad tím ještě zamyslela. Co získáš? A hlavně - co všechno ztratíš, pokud zůstaneš tady a takhle..." pravil její otec. Pansy se prudce zvedla z křesla. Až ji vše zabolelo.
,,Měli byste jít," řekla chladně. Její matka se ušklíbla, oba rodiče však vstali. Doprovodila je ven. Sousedka z vedlejšího domu, která stříhala růžové keře, Pansy věnovala úsměv a zamávala jí. Pansy zamávala nazpět, ale usmát se nedokázala. Stála na trávníku. Sledovala, jak rodiče nastupují do auta. Bylo jí zle. Byla naštvaná a zraněná. Její matka jí věnovala zářivý úsměv.
,,Zlatíčko, nezapomeň. Pokud tu zůstaneš, budeš hanbou naší rodiny. Nejspíš se tě vzdáme."
Pansy se zhluboka nadechla nosem a odpověděla: ,,Myslím, že to nějak zvládnu."
,,Ostudné, jen co je pravda..." zasyčela její matka. Pansy ztratila poslední zbytky sil. Najednou se celý její podbřišek stáhl. Chytila se za břicho a slabě vykřikla - z úst však žádný zvuk nevyšel. Z očí se jí vyhrnuly slzy. Slyšela, že něco volá její matka, rozeznávala i hlas své sousedky.
,,Řekněte mi," začala Pansy soustředěným a pomalým hlasem, ,,že nekrvácím..." poslední slova zněla spíš jako prosba než dotaz. Nemusel jí však nikdo odpovídat, cítila, jak jí po stehnech stéká krev. Klekla si, následně se položila. Rozeznávala částečně, jak sousedka rumunsky říká, že jde zavolat záchranku. Rodiče na ni shlíželi, ale nic nedělali. Pansy je chtěla odehnat, nechtěla, aby ji sledovali. Jenže neměla sílu, ležela na trávníku a bolesti byly čím dál větší. V nesnesitelném smutku se chytila oběma rukama za svůj klín, aby zastavila tu krev. Aby zastavila smrt svých dětí... svých holčiček. Zkroutila se do klubíčka a cítila, jak jsou její ruce mokré a lepkavé. Sousedka za ní doběhla, poklekla k ní a něco Pansy povídala.  Možná informovala, kdy dorazí lékaři. Pansy neslyšela, nevnímala, nedokázala se soustředit.

,,Paní, slyšíte mě?" ozval se hlas nad její hlavou. Mluvil anglicky, sousedka je nejspíš předem informovala, že není Rumunka. Neotočila se za tím hlasem. ,,Musíte dát ruce jinam, rozumíte? Musíte se pustit, jinak vás nezkontrolujeme..."
Logické, řekl hlas v její hlavě. Měla bys je nechat dělat svou práci, oni ti pomůžou. Tím, že se takhle držíš toho moc nezmůžeš.
Nějaký člověk ji chytil za ruce a ona uviděla všechnu tu krev. Plakala. Záchranáři něco říkali. Debatovali, jak zastavit potrat. Naložili ji do sanitky.
,,... už hrozně dlouho,.... nedá nic udělat." Odtušila, že mluví o stazích. Netušila, jak se stahy řeknou rumunsky.
,,...žádná možnost...šance těžko...."
Pansy jim nerozuměla, ale přesto moc dobře věděla, co říkají.
,,Ne," zašeptala slabým hlasem, i když chtěla zakřičet, ,,prosím, zachraňte mé děti."