Kdybys mne přišel navštívit dnes odpoledne,
V té chvíli, kdy kouzelná únava se vkrádá,
Kdy něžná noc si sedá vedle mne
A objal bys mne celou tak, jak to mám ráda,

Když chuť tvých úst mi znovu v ústech sládne
A kdy tvé kroky ozvěna mi dává,
Tvůj smích jiskřivý, tvá náruč mně tak drahá,
Tvé polibky, tvá dlaň, jež hladívá mne...

Kdybys přišel, když bláznivá a krásná
Jsem kreslila sladkou linku políbení
A z červeného hedvábí zpívající

Ústa, jak na slunci rudá růže jasná,
Své oči jsem přivírala v roztoužení
A paže vzpínala, tvé tělo hledající...

- Florbela Espanca

Pansy nervózně klepala nohou, ale jinak se snažila být v klidu. Rozhodla se totiž, že to nebude nijak extra prožívat. Chtěla působit vyrovnaně, sebejistě a nechtěla vypadat jako zoufalka, které se stýskalo. Přece jen by tím ukázala svou slabost. Slabost pro Charlese. Slabost pro muže. Zavrtěla hlavou. Ne. Bude silná. Dojde ke dveřím, otevře a poklidným hlasem praví: ,,Pojď dál, Charlesi. Ráda tě znovu vidím." Možná ho jemně políbí na tvář, ale nechá mu dostatek prostoru. Nesmí si dovolit propadnout extrémnímu nadšení ze znovusetkání, přesně ten radostný pocit jí bušil v hrudníku, ale Pansy ho nehodlala nijak dát najevo. Zhluboka se nadechla nosem. Pomalu vydechla ústy. Bude klidná. Trhla sebou, když se ozvalo zaklepání. Začala panikařit. Už je tu! Co teď? Jak vypadám? Proč jsem se neopila, abych byla v pohodě? Horko-těžko nalezla znovu svůj klid. Vstala a vydala se ke dveřím. Znovu nádech, výdech. Hlavně se chovej, jak se sluší a patří... Otevřela dveře. U prahu jejího bytu stál zrzavý muž, kterého neviděla přesně dva měsíce, týden a tři dny. Zářivě se usmál a pravil: ,,To jsem rád..." Než svůj pozdrav stačil dokončit, přitáhla si ho Pansy k sobě a začala ho zběsile líbat. Nevěřila by, že je tak silná, ale dotáhla Charlese do bytu, zabouchla dveře a začala sebe i Charlese svlékat.

Pansy ležela v Charlesově objetí a pospávala. ,,Přemýšlel jsem," pravil Charlie. Pansy se nechtělo příliš mluvit a tak ze sebe vydala jen tázavé: ,,Hm?"
,,Myslím," začal a hladil Pansy po jejím rameni, ,,že bych tě měl představit rodině." V tu ránu se Pansy narovnala do sedu a vykulila oči.
,,To nemyslíš vážně?!" vyhrkla.
,,Nemyslím hned, ale třeba tak za dva týdny," vysvětloval Charlie. Pansy to však vůbec neuklidnilo.
,,Jsi blázen, Charlesi? Moc na mě pospícháš."
Charlie se zasmál. ,,To říkáš poté, co jsi ze mě strhla všechno mý oblečení a pomilovala se se mnou hned, jak jsem se ti zjevil u dveří?"
,,To je něco jinýho," hájila se Pansy. ,,To bylo... přivítání. Ale seznámení s rodinou je zavazující."
Charlie se taky narovnal do sedu. Políbil Pansy na tvář, pak na krk a nakonec těsně nad ňadrem. ,,A to naše dnešní přivítání snad zavazující není?" zeptal se jemně a zahleděl se jí do očí. Pansy jeho pohled opětovala. Mlčela a uvažovala.
,,Znamená to pro mě hodně. Ty pro mě znamenáš hodně," přiznala Pansy. ,,Možná proto se tak moc bojím."
Charlie chápavě přikývl. ,,Dobře. Počkáme. Není vlastně kam spěchat."

Pansy seděla u kuchyňského stolu a pozorovala, jak Charlie smaží. Loktem se opřela o stůl, na dlaň si položila svou hlavu. Taková hloupost - prostě připravoval večeři. Přesto Pansy byla skoro až dojatá. Nedokázala to říct nahlas, ale byla tak vděčná za každou vteřinu, kterou s Charlesem mohla trávit. Nemohla by to přiznat, ale přála si, aby to takhle zůstalo napořád. Chtěla být s Charlesem. Chtěla, aby ji miloval, aby nikdy neodešel a aby mohla být šťastná. ,,Charlesi?" oslovila ho. Vzhlédl s povytaženým obočím.
,,Ano?"
,,Máš mě rád?" zeptala se.
,,To je jasný, Pans. Mám tě děsně moc rád."
,,Já tebe taky, Charlesi," řekla skoro až utrápeně. Charlie se usmál a kývl hlavou, že to bere na vědomí. ,,Charlesi?" Znovu na ni pohlédl.
,,Ano, Pansy?"
,,Ráda se seznámím svou rodinou. Záleží ti na tom. Tím pádem na tom záleží i mně."
Charlie přišel k Pansy, sehnul se a políbil ji do vlasů. ,,Děkuju, Pans. Neboj, budu po tvým boku a nenechám tě v nejistotě."