Na štěstí je něco zvláštního
člověk je docela rád
když ho někdy potká
ale taky nesvůj
na chvíli se zastaví
pak se opatrně krade dál
jako v minovém poli
a pokaždé když našlápne
a nevyletí do vzduchu
buď zapomene mít ze štěstí radost
nebo má vztek že neví
jak dlouho mu vydrží
takže když konečně začne mít smůlu
je to ulehčení
jako když dorazí do bezpečí
vlastně je to věčná škoda
protože na štěstí je něco zvláštního
s čím se člověk hned tak nesetká
třeba je chyba v tom
že o něm hrozně málo víme
měli bychom do něho víc proniknout
myslím že je to věc tréninku

- Benny Andersen

,,Paní Weasleyová, pane Weasley, je mi velkou ctí, že vás poznávám," řekla Pansy a natáhla před sebe ruku. Povzdechla si, ruku svěsila, zahleděla se do země. S nádechem hlavu narovnala a vykouzlila na své tváři nepřirozený úsměv. ,,Paní Weasleyová, moc mě těší, že vás poznávám. I vás, pane Weasley." Nacvičovala to snad celou věčnost, stále však nebyla spokojená. Nejraději by to vzdala. Přemýšlela, že se omluví a nepůjde tam. Pansy si byla jistá několika věcmi. Nebudou ji mít rádi. Nezvládne se chovat klidně a přirozeně. Celý večer bude fiasko. A Ron s Potterem ji vynesou ven v zubech! Zavřela oči, aby se nerozplakala. Snažila se dýchat, ale nešlo to moc dobře. Najednou ji zezadu objal Charles. Cítila jeho ruce, které se kolem ní ovinuly. Neotevírala oči. Položil si bradu na její rameno. ,,Budeš skvělá," ujistil ji. Neodpovídala. Bojovala se slzami. Nebyla nešťastná. Ne tak docela. Uvědomila si zásadní věc. Už nikdy a nikde nenajde lepšího muže.
,,Charlesi," zašeptala, protože se bála, že by se jí zlomil hlas pláčem, ,,prosím, neopouštěj mě."
,,Neboj, budu s tebou celý večer, nenechám tě ani vteřinu o samotě," slíbil.
,,Já myslím pořád. Nikdy mě neopouštěj."
,,Ale..." začal a Pansy věděla.
,,Přestěhuju se. Klidně si najdu práci v Rumunsku. Jen mě, prosím, neopouštěj."
,,Nějak to vymyslíme," pravil Charlie. Pansy otevřela oči a zahleděla se na jejich odraz v zrcadle.
,,Ne, slib mi to teď. Ještě předtím než mě tví rodiče vyhodí z domu a zapřísahají tě, aby ses se mnou rozešel."
Charlie se zasmál. ,,Ty jsi hlupáček, Pans. Sice seš děsně chytrá a mazaná, ale v tomhle seš skutečně hlupáček." Políbil ji na tvář a odstoupil od ní, aby se mohl začít oblékat.
,,Ne, ty to nechápeš. Já jsem vážně příšernej člověk a tvoje rodina to ví," trvala na svém Pansy.
Charlie si přes tričko přehodil žlutou košili a znovu přišel k Pansy. Chytil ji za obě ruce. ,,Přísahám ti na Morganinu kouzelnou moc, že moje rodina tě přijme." Podívala se mu do očí. Bylo jí líto, že si to Charlie skutečně myslí. Nechtěla ho vyvést z omylu, zároveň se ale bála té chvíle, kdy to zjistí sám. Strachovala se té vteřiny, kdy mu dojde, že celá jeho rodina ho odsoudí za to, jakou dívku si našel. Věděla, že ta chvíle během večera nastane. Vymanila jednu ruku z jeho sevření a položila mu ji na tvář. Palcem ho pohladila po strništi. Jemně se pousmála. Naklonila hlavu na stranu, jak zkoumavě hleděla na jeho pihatý obličej. Nechtěla o Charlese přijít. Tak dlouho odolávala zamilování, až do něj spadla rovnýma nohama. Chtěla ho prosit, aby s ní nikam nechodil. Věděla však, že jednou by ta chvíle stejně nastala. Musela sebrat všechnu svou odvahu a vydat se vstříc nebezpečí. A v srdci musela skrývat tu šílenou hrůzu, že Charlieho ztratí jednou provždy.